Pafl

Už je to dlouho předlouho co jsem tu knížku četl, ale hned s prvními záběry se mi vybavila, jako by to bylo včera. A nedá se nic dělat, ten film na ni zkrátka nemá. Jediné, co se mi v něm nakonec líbilo víc, byl ten závěr - respektive to, jak dopadl hlavní padouch, protože ten se z toho v té knížce dostal na můj vkus příliš lacino. Padouši mají dostat, co si zaslouží.

Jak už tady někdo psal, Skandinávcům by se mělo zakázat pořádat rodinné oslavy. Anebo o nich točit filmy. Anebo nám, chodit na ně do kina. A psát o tom potom na čsfd. Anebo to potom číst. A přemýšlet o tom :-)

Bloomsbury, tam jsem bydlel. Auld lang syne ...

Jeden z prvních snímků Susanne Bier, natočený skoro rozverně, bez smutku jejích pozdějších filmů. Dokonce s happyendem! Jako bývalý student psychologie taky musím vyzdvihnout postavu empatického monstra jménem Mulle, která přesně zosobňuje degenerativní potenciál téhle vědy pro ty, kdo si od ní nedokážou udržet odstup. Je to sranda film, ale asi bych nechtěl být na místě ani jedné z hlavních postav. Ony ty situace jsou přece jenom až příliš povědomé.

"Já přece nemůžu být otcem. Vždyť ani nečtu noviny. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje předseda vlády!

Maroko. Drsný svět dětí, které vyrůstají na ulici, smutný svět jejich snů. Vypravěčsky trochu krkolomné, ale celkem stojí za vidění.

Světle modrý džíny až po prsa, mužný knírek, zájezd na Krétu a večery v nočním klubu ("nočním", protože je v něm tma) - dovolená v sedmdesátých letech. On je Švéd a moc pije, ona je z Norska a je na cestě domů. On ji pošle do pekla, ona mu slíbí, že zůstane navždy s ním - a oba se mýlí.

Dokument ukazuje život obyčejných lidí v Ugandě po získání nezávislosti v roce 1962 až po konec krvavé diktatury Idi Amina, to vše skrze příběh Johna Akii Buy. Je to zajímavý způsob a možná že jediný možný: život obyčejných lidí v rovníkové Africe 70.let je naší představivosti tak vzdálený, že se mu dokážeme přiblížit jenom přes filtr příběhu o vzestupu a pádu slavného atleta. A smutný příběh Akii Buy je vlastně nakonec parafrází příběhu celé země.

Vinterberg má zkrátka smůlu, i tady všichni jeho nový film přirovnávají k Festen. Vzpomněl jsem si na Josepha Hellera - když mu vyčítali, že nikdy nenapsal nic lepšího než svou prvotinu, Hlavu XXII, odpovídal Heller: "to je pravda, ale nikdo jiný také ne." A s tím Vinterbergem je to podobné. A Submarino je skvělý film, jenom je ... hrozně bolestivý.

Není nic, co by odlišovalo vzpomínky od obyčejných okamžiků. Vzpomínkami se stanou až později, skrze jizvy, které po sobě zanechají. La Jetée je jedna vzpomínka na jedno setkání. Setkání, které se možná ani nestalo.