The Song of Lunch

I přes podmanivý Rickmanův hlas si mě tenhle snímek nezískal. Na poezii totiž musí být člověk naladěn - a u mě si dnes "The Song of Lunch" příliš nezabrnkal. Snad proto, že pohled na sebezpytujícího stárnoucího opuštěného a neúspěšného muže, který nad sebou ztrácí kontrolu, mi nepřipadal strhující (i když připouštím, že někoho to může zaujmout :-)). Ačkoli mě ledacos zaujalo (herci, zpomalené záběry, hra s rytmem a zvukem atd.), očekávané nálože rozporuplných emocí jsem se nedočkala. (11.10.2011)

Alan Rickman a Emma Thompson v komorním dramatu dvou herců?To ani nemohlo dopadnout špatně.Přesto se nemohu zbavit dojmu,že ačkoliv je básen' Christophera Reida zajisté velmi působivá,občas bylo těch(i když velmi působivých) vnitřních monologů hlavního hrdiny přeci jen příliš,někdy je největší síla právě v tom nevysloveném.I když je pravda,že Rickmanův hlas bych mohla poslouchat dlouhé hodiny,to zase jo. (02.02.2013)

[9/10] Veľmi nádherne podané, silné básnické dielo vo filmovej podobe. Príjemná Emma Thompson, bravúrny Alan Rickman ktorý svojím krásnym umeleckým prednesom zdokonaľuje tento snímok. Aj zaujímavý výber hudby, prostredia, pekné zábery, veľmi pekne sfilmovaná báseň. Je to niečo s čím som sa doteraz ešte vo filmovom svete nestretol a som z tohto snímku nadšený. (05.10.2012)

Velmi působivá báseň Christophera Reida, která chytrými, sarkastickými postřehy činí věci všedního dne nevšedními, úžasný přednes Alana Rickmana a půvabně elegantní Emma Thompson. Co by s podobnou kombinací mohlo vyjít špatně? Snad jen to, že propojení básně s vizuálem stylem, kdy vše, co slyšíme, zároveň vidíme na obrazovce, není zrovna nejoriginálnější. Je to, jako by někdo řekl: "Jablko padá ze stromu" a vy byste v tu samou chvíli viděli... pád jablka ze stromu. Dva nejdůležitější smysly pro sledování filmů, zrak a sluch, zkrátka po celých 47 minut přijímají naprosto totožné informace, což mě nutí k myšlence, že i přes výborný pár, jakým od pohledu Alan a Emma jsou, by této básni mnohem víc seděl pouze přednes bez obrazu. Někdy je zkrátka představivost mocnější než doslovnost. A pokud je vaše představivost navíc vedena podobně poeticky sarkastickým vypravěčem (odvažuji se tvrdit, že v českém překladu by slova Christophera Reida ztratila velkou část svého kouzla), platí to dvojnásob. Old times, bedtimes, between-times,any-times, of a startling impromptu innocent lasciviousness that he’ll never know again? Sleep-musky kisses that roused him in the small hours, peremptory custody of light, firm limbs, the polyrhythmic riding he’ll never know again. Caught a fish and let it go. Woe, woe, woe, woe... (19.07.2011)

Báseň´, která popisuje banální setkání bývalých milenců, si pohrává s obrazy, naznačenými mnohovýznamy a pomalinku vykresluje síť vedlejších motivů, zasutých vzpomínek a hlavně charakterů obou hrdinů, takže se místo jednoho nepříliš povedeného oběda ukáže divákovi celý jejich vztah i jeho nevyhnutelný konec. KOUSEK DĚJE Muž, který žije v nereálné minulosti a žena, která ji bere jen jako vzpomínku, protože ona už je dávno dál, spolu můžou mít společný právě jen ten oběd a i jeho průběh ukáže, jak jsou si vzdálení. Báseň je krutá, hlavně pro mužského představitele, protože závěrečné verše věštecky ukážou jeho budoucnost: samota, smutek a zapomnění. /1. 12. 14./ (01.12.2014)