Pafl

Šok a beznaděj. Tak jako v Resnaisově Nuit et brouillard, i v tomto psedodokumentu se díváme na něco, co "každý ví". Každý ví, co by se stalo, kdyby to za studené války "někdo odpálil". Že by byl svět zamořený radioaktivním spadem, ten že by zakryl slunce, že bychom se museli schovat pod zem, a že by došlo k úpadku celé civilizace. Každý to ví, ale vidět jak by to skutečně (film je postaven na vládních výpočtech o možném dopadu katastrofy) mohlo vypadat, je děsivý zážitek.

"Dave ?" "Co si myslíš, že děláš, Dave ?" "Myslím si, že mám právo na vysvětlení." Co si vlastně myslíme, že děláme ve vesmíru ? Děláme všechno co můžeme, co nám technické prostředky v našich rukou dovolí. Protože ty určují hranice našich objevů, a ne nějaký promyšlený plán pro objevitele a cestovatele našeho věku. A ten, jehož cesta není vedena úvahou, ale jenom silou motoru jeho plavidla, bude na jejím konci vždy nepřipraven.

Dívat se na filmy jako je tenhle je složité, protože se neubráníte reflexím, které vás vyvádějí ven z rámce filmu - "jak asi mohli tohle natočit", "to je na svou dobu odvážné", atd. Věřte, že takové a podobné věci se vám budou honit hlavou celou dobu, že vám bude až těžko soustředit se na děj, i když ten je z dnešního pohledu beztak stereotypní. Z dnešního pohledu. Z pohledu roku 1927 je stereotypem všechno, co přišlo potom.

Jeden z amerických předobrazů prvorepublikové české "řachandy". Situační komedie, k prasknutí nabitá stereotypními postavami (nekonvenční dcerka z bohaté rodiny, její přísná teta, roztržitý vědec /jeho oborem je skládání dinosauřích koster, taková věda !/). Roli prvku, který rozruší každodennost a dá tak filmu možnost vzniknout, na sebe vzal leopard a to je asi jediné, co tuhle komedii odlišuje od jiných filmů s Hepburnovou a Grantem nebo jim podobnými. Prostě sranda.

Co vypadalo napohled jako průměrný americký film se ukázalo jako průměrný americký film. Příběh není nijak zvlášť silný a zpracování se ho ani nepokouší nějak přikrmit. V divákovi to zanechává dobrý pocit, že si může klidně zajít udělat čaj nebo topinky, aniž by se musel strachovat o to, co se mezitím stane hlavním hrdinům. Steve Buscemi je celkem dobrý a Scarlett Johansson je celkem pořád stejná jako ve všem ostatním v čem hraje. Tak je to takové trochu přešlapování na místě.

Holywoodští producenti mají film pro každého - i pro náročného, "klubového" diváka dokáží z rukávu vysypat nějakou splácaninu, která se tváří jako velké umění. Přidejte závažné, rozporuplné téma, a máte kasovní trhák. Půlka scén, ze kterých je film postavený, jsou tak hrozná klišé, že tomu nedokážete věřit (scéna převlékání punčoch, scéna "nezáleží na tom jak se jmenujeme, hlavně že je nám spolu dobře", scéna "profesor a jeho seminář" zatoulaná do poválečného Německa ze současného amerického školství, scény "celoživotní láska a odmítání spolužaček - supermodelek", no zkrátka cokoliv). Nejlepší část filmu je závěrečný, asi pětiminutový rozhovor, který se odehrává v současné Americe - tam je poprvé cítit, že tvůrci o tématu přemýšleli. Bohužel pozdě.

Neodolatelné. Scénář je chyba na chybě, logika veskrze žádná, ale i tak je to neodolatelné. Kvůli té krásné futuristické imaginaci 70.let (to dá rozum, že každý přístroj budoucnosti musí být ovládán panelem 20x20 úplně stejných blikajících tlačítek !) a kvůli Brynnerovu androidovi, který jde a jde a jde a nezastaví se, dokud vás nenajde. Moje dětská noční můra. Neodolatelné.

Co znamená být mužem ? Co ženy od mužů vlastně chtějí ? Jsme svědky konce patriarchátu ? Otázky, které těžkopádným jazykem a mnoha způsoby položily feministky 70.let. Ferreri se jich chopil a přepsal je do filmové podoby. Naneštěstí pro citlivého diváka to byl Ferreri, takže za každou otázkou je interpunkční znaménko psané krví nebo spermatem. Naštěstí pro přemýšlivého diváka to byl Ferreri, takže pochybnosti, které film nabízí, dokáží zneklidnit a provětrat stereotypy. Machistická love story.

Táta všech dokumentárních filmů, tak dobrý, jako je Nanuk dobrým tátou své eskymácké rodinky. Věděli jste, že iglú má okna z bloků ledu ? Že se vedle něj staví ještě jedno menší pro štěňata tažných psů, aby je jejich rodiče v noci nesežrali ? A sáně, že se pokládají nahoru na iglů - proč asi ? A jak lovit mrože a jak velkého tuleně a hlavně pořád mít co jíst a vyhlížet sněhovou bouři a mít se kam včas schovat až přijde ... to všechno Nanuk umí. "Nanuk" znamená medvěd, to víte ?

Možná je původní hra (kdybych ji tak viděl nebo četl) Tennesseeho Williamse lepší. Možná dokonce o dost. Úplně to asi neposoudíme, protože filmová verze pracuje s de facto divadelními prostředky: to znamená, omezené kulisy a scény, styl "all-in-one-room" až trošku do uměla a spousta věcí, které dnešnímu divákovi mohou přijít podezřelé. Na straně druhé fantastické herecké výkony v čele s Vivien Leigh. "Úmyslná krutost je neodpustitelná a je to něco, čím jsem nikdy, nikdy nebyla vinna".