claudel

Tenhle žánr patří k těm několika málo, které nevyhledávám. Jenže Shailene Woodley vyhledávám všude a pořád, takže i když jsem ji musel vidět trpět, tak dostala spoustu prostoru. Přesvědčilo mě i jméno na režisérské stoličce, viděl jsem už pár jeho islandských počinů a zpravidla jsem byl spokojen. Ve výsledku tomu tak bylo i v tomto případě. Jedno překvapení a jedna top scéna - asi nikdo na světě si nevychutnal burákové máslo tak procítěně jako Shailene Woodley...

Po zhlédnutí jedničky musela logicky přijít záhy na řadu dvojka. U ní se však shoduji s většinou, že už to nebylo ono. Ostatně, když jsem četl Alenku před těmi x lety, k příběhu za zrcadlem jsem už ani nedostal, protože jsem nepřesvědčil sám sebe, že to má smysl. Vizuálně pořád působivé, všechny postavy a v některých případech známé hlasy se vrací, ansámbl ještě vhodně doplní Sacha Baron Cohen a téměř k nepoznání Rhys Ifans. Obsahově už to taková sláva není, celé to cestování časem, posouvání času a smutný Klouboučník.

Dlouhé, příliš dlouhé, předlouhé. Zkrácení o 45-60 minut by snímku nijak neuškodilo, některé scény jsme si mohli odpustit a příběh by dostal větší dynamiku a spád. Příběh je to smutný a děsivý, z některých scén mi nebylo dobře na duši. Herecké výkony v podání dvou dvorních Scorseseho herců jsou nezpochybnitelné, překvapila mě i neznámá Lily Gladstone. John Lithgow a Brendan Fraser mohli naopak dostat o něco více prostoru, určitě by jej naplno využili. Potlesk patří dramatickému hudebnímu podkresu.

Co lze Zátopkovi vytknout? Je to další z řady životopisných příběhů, kterými ve světě neprorazíme. Sterilní, to je adjektivum, které mi připadne nejpříhodnější. Nezpochybňuji Zátopkův přínos sportu a zviditelnění Československa ve světě, zejména jeho heroický výkon na olympiádě v Helsinkách. Na druhou stranu má být tento člověk, jenž asi v životě nic jiného nedělal, ničemu jinému se nevěnoval a nejspíše ho nic jiného nezajímalo. vzorem, modlou, kultem?! A máme o něm točit dvouhodinové filmy, v nichž jen běhá, běhá, omílá, že ho nic jiného nezajímá, dokonce ani budování rodiny? V porovnání s Chybami a Okupací jednoznačně prohrává a selhává. Oba filmy jej předčily tématem, zpracováním, progresivitou. Herecky samozřejmě nabídl úžasnou příležitost Václavu Neužilovi, jenž ji se svým perfekcionismem chytil za pačesy a k Thalii přidal další ceny. Masky a kamera jsou rovněž výtečné. Ale co dál? Do kdy budeme do zahraničí a na Oscary posílat takové filmy? Dokud si neuvědomíme, že takový film nikoho za našimi hranicemi nezajímá?

Tento film mě naprosto míjí a současně utvrzuje v tom, že moje preference jednoznačně náleží Formanově zámořské tvorbě. Možná mě už také nebaví sledovat filmy, kde jsou Češi vylíčení jako národ buranů a zlodějů, i kdyby to tisíckrát byla pravda pravdoucí.

Já jsem v dětství nepatřil mezi fanoušky knižní předlohy, takže jsem se logicky nehrnul do kina, když Tim Burton převedl slavnou knihu na plátno. O to více jsem si snímek neplánovaně užil o mnoho let později. Příběh se od knižní předlohy přece jen odlišuje, nenudí a nabízí tradičně vizuální hody. Anne Hathaway jako Bílá Královna úchvatně nádherná, lehká temnota v ní velmi decentně naznačena. Helen Bonham Carter úchvatně odpudivá. Záplava slavných britských hereckých jmen nabídne pouze hlas, ale i to stačí.

Mám velkou radost, že u nás takový film vznikl. Potřebujeme mezi českými filmy vidět žánry, na něž v našich končinách nejsme zvyklí. Nemůžeme donekonečna točit hloupé, průměrné a občas povedené komedie, sociální dramata, životopisné příběhy anebo krimi na všechny způsoby, jinak budeme stát na úplné evropské periferii. Bod obnovy představuje výborný impuls pro další tvůrce, kteří by se chtěli pustit do netradičních žánrů. A ještě k tomu do hlavní role obsadit naprosto neznámou herečku, která to zvládla velmi dobře, působí v roli policistky - sólistky přirozeně a doplňuje se se zkušenými Neužilem a Hádkem. Jediný mínus, který jsem zaznamenal u jiných názorů a recenzí, spatřuji ve scénáři. Připadal mi překombinovaný a komplikovaný a ve výsledku celé rozuzlení prázdné a nezajímavé. A tenhle kaz na kráse schází k tomu, aby to mohlo být české Minority report...

Rozhodl jsem se trochu prozkoumat filmografii Rubena Östlunda. Po zhlédnutí Čtverce jsem nabyl dojmu, že jde o kreativního a pozoruhodného režiséra. Nejdříve jsem si zvolil V moci davu, čímž jsem se vrátil lehce do období vysokoškolských studií, konkrétně sociologického semináře, jejž jsem považoval za jeden z nejlepších předmětů. Jednou jsme hovořili dlouze o davu a jeho síle, moci, agresi a mnohdy nevysvětlitelné energii a patologii. V tomhle filmu jsme měli možnost vidět spoustu názorných ukázek, nejvíce mi uhranula scéna s dvěma čárami ve škole - mnul jsem si oči, říkal jsem si, zda nejsem unavený anebo už mám slabší zrak, až mi došla pointa. Ostatně učitelka ve mně vyvolávala nejvíce ambivalentní pocity.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 13. Pomalou Rosalie to začalo, zběsilým Royal Hotelem to skončilo. Můj poslední film na festivalu běžel svižně od začátku do konce a i když byla drtivá většina stopáže zaměřena na jeden zaplivaný bar, kde se bezuzdně chlastá a oplzle kecá, nemohu říct, že bych se nudil. Samozřejmě by z toho mohl vzniknout úplně jiný film, anebo ještě větší bláznovina, avšak Kitty Green má právo si to pojmout po svém a buď se líbí nebo ne. Mně se to v zásadě líbilo, i když bych to sám pojal zvláště v poslední čtvrthodině dost jinak.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 12. Jessicu jsem bohužel neviděl naživo, na projekci se objeví, až budu sedět v letadle. Na plátně mě opět potěšila a přesvědčila o tom, že je jedna z nejlepších hereček na světě. Velmi těžkou roli osudem zkoušené ženy, jež svým chováním ovlivňuje především svoji dceru, zvládla opět bravurně. Zajímavého parťáka si vedle ní střihl Peter Sarsgaard v roli, jakého jsme ho snad ještě neviděli. Psychologické drama o životních traumatech, které může překonat jedině láska?!