claudel

Asi se budu opakovat, ale Woody Allen je génius. Půlnoc v Paříži jsem v krátkém časovém rozmezí viděl podruhé a po druhém zhlédnutí jsem si ji posunul do své osobní desítky. Dokonalé propojení přítomnosti a minulosti, o což se mnozí čeští i zahraniční tvůrci marně snaží, potvrzuje, že Woody má bohatou fantazii a bohatý všeobecný přehled, což vyžaduje rovněž od diváka. Pokud divákovi nic neříkají jména Fitzgerald, Steinová či Buńuel, nemá vůbec smysl, aby na tenhle film chodil do kina. A především chytne za srdce snílky a romantiky, kteří by se chtěli vrátit do dob minulých a plkat s Dalím o nosorožcích a rozteklých hodinách, diskutovat s Hemingwayem o smrti či se přít s Gaugainem, zda to bylo v Paříži lepší v 19. století nebo v renesanci. Nakonec však nejspíš všichni dospějí k podobnému závěru, jako hlavní hrdina. Woody na nás chrlí jeden vtip za druhým, především z úst Owena Wilsona, jenž podle mě je nejlepším ztělesněním postavy, kterou obvykle hraje sám Woody, jinými slovy je to nejlepší "NeWoody". Owen Wilson zkrátka předvedl nejlepší výkon své kariéry, za což si vysloužil mj. nominaci na Zlatý globus. Z celého srdce mu tu cenu přeji, jakož samozřejmě i Woodymu za režii a především za scénář. Ještě dlouho budu vzpomínat na vtípek o Kublajchanovi či vylévání srdce surrealistům. Bravo, bravo, bravo!

Můj 1000. komentář na ČSFD bude patřit nejlepšímu německému filmu, jaký jsem měl kdy možnost vidět. Žádný Tykwer, Petzold nebo Wenders, pro mě je německá režisérská jednička Fatih Akin, přestože jsem od něj viděl jen dva filmy. Smělé tvrzení, ale po třech projekcích Gegen die Wand neochvějné. Sibel Kekili vytřela zrak všem kritikům, pomlouvačům a nepřátelům, dokázala, že i pornoherečka může předvést famózní výkon, při němž se tají dech a nepulzuje krev v jiných orgánech. Nejúsměvnější a asi i nejzvláštnější pro mě byla třetí projekce - v třídě plné Francouzů na hodině hospodářské němčiny s učitelkou, která sama jednu ze scén komentovala jako odpornou. Co víc dodat, je to místy odporné, ale nesmírně silné. Hervorragend, fehlerfrei, fabelhaft. Es lebe Fatih Akin!

Film věnující se působivě těžkému břemenu duševní choroby, které podléhají i geniální lidé. Russel Crowe podává strhující výkon a dodnes nepochopím, a to se vší úctou a respektem k Denzelu Washingtonovi, jak nemohl získat Oscara. Paul Bettany a Jennifer Connely mu skvěle sekundují.

Ani nevím, kde mám začít, jak jsem ohromen, okouzlen a nadšen. Asi větou, která byla pronesena v závěru filmu: "To je Paříž, nikdo není spokojený, remcáme, ale máme to tu rádi." Tahle věta nejvýstižněji charakterizuje Paříž a život v tomhle velkoměstě. Cédric Klapisch mě napotřetí přesvědčil o tom, že je mimořádný režisér s naprosto obdivuhodným smyslem pro detail, jeho pozorovací schopnosti jsou brilantní. Nedokážu ještě pořádně celý film vstřebat, natolik mě zasáhl a vzal za srdce. Díky Klapischovi beru zpět všechny své tvrdé výroky směrem čtvrti Neuilly a jejím obyvatelům, Klapisch je zářným příkladem, že tam nežijí v bublině. Stále nemohu uvěřit tomu, že se mu podařilo tak objektivně a opravdově vystihnout jak všechy pařížské půvaby, tak odvrácené stránky tohoto slavného města. Obsáhnul naprosto vše. Nyní k hercům, Klapisch vybral vskutku elitní seskupení známých francouzských herců, u nichž těžko vybrat jednoho či jednu, kteří by vyčnívali. Přesto si neodpustím vyzdvihnout přímo nadpozemský výkon Karin Viard v roli pekařky, to je snad nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, jaký jsem kdy ve francouzských filmech viděl. Její mimika, akcent, gestikulace, přesvědčivé, famozní a dokonalé, kdo si někdy kupoval bagety v nějaké z pařížských pekáren, musí mi dát za pravdu. Romain Duris, Klapischův dvorní herece, pro mě suverénně nejlepší a nejvážnější role, v jaké jsem ho viděl, Gadjo dilo, Možná, Péril jeune a další jsou zapomenuty a odsunuty. Juliette Binoche, vždy jsem k ní zachovával neutrální postoj, po Paříži ji mám moc rád, také nejlepší role, v jaké jsem ji viděl. Fabrice Luchini - toho jsem viděl poprvé a musím konstatovat rovněž famozní výkon na hranici sebeobětování. Mélanie Laurent, k ní ani nelze mít výhrad, jen mě trošičku mrzí, že už podruhé dostává podobnou roli, mně více sedí jako Chloe v Jusqu´a toi. Cluzet, Dupontel, Soualem, Bonamy, ti všichni jsou ve svých vedlejších rolích taktéž výteční. Vypadá to, že nedokážu nalézt žádné negativum či kritiku. Hudba podbarvující Paříž je tou nejsladší tečkou za skvostem, který klepe na brány mé osobní TOP 10. Nezbývá než dodat, že snímek Paříž je skutečným holdem tomu úchvatnému velkoměstu a všichni režiséři povídkové blamáže Paříži, miluji Tě (Toma Tykwera nepočítaje) by se měli stydět. Bravo, vive Cédric Klapisch!!!

Jeden z největších filmových zážitků posledních týdnů, možná měsíců. Mistrně propracovaný příběh velké, všepožírající lásky se vší krásou a tragičností. Debutující režisérka si na sebe upletla bič, protože příběhů o lásce na všechny možné způsoby bylo napsáno a natočeno nesčetně, nicméně její pojetí vykreslení příběhu ve dvou časových rovinách, navíc s kriminální zápletkou, jež diváka udržuje v napětí do strhujícího finále, mě doslova posadilo na zadek a rovněž díky ústřední písničce pro mě Big Love představuje nezapomenutelné filmové dílko, které k mému velkému překvapení v Polsku zase tak velký úspěch nesklidilo. Závěrem bych ještě rád ocenil znamenitý výkon obou hlavních představitelů. Viděno na můj svátek s přítelkyní v hotelu Polonia ve Varšavě, čímž sledování tohoto filmu pro mě rovněž znamenalo pěkný dárek.

Dalo by se v jistém smyslu konstatovat, že jde o svérázné Lanthimosovo pojetí Frankensteina. Film však obsahuje daleko více. V mnoha ohledech je naprosto dokonalý - především ve scénáři, v dialozích, v neuvěřitelně vybroušeném jazyce, vtipkování a slovní hříčky ve francouzštině, portugalština v Lisabonu, takhle ohromen jsem filmovým jazykem nebyl možná nikdy v životě. Emma Stone, její výkon se mi zadřel hluboko pod kůži. Ukousla si obrovské sousto, ale zvládla to na 101 procent. Pokud dostala Oscara za La La Land, Akademie letos nemůže volit jinak. Lily Gladstone mohou dát sošku klidně za vedlejší roli, de facto tomu tak je. Nesmírně náročná a komplikovaná role, při níž jde o každé slovo, každý pohyb, každé mrknutí. Předvedla takovou bravurnost, že ostatní herečky v uplynulém roce nechává daleko za sebou jako Sha'Carri Richardson. Mark Ruffalo rovněž exceluje coby děvkař a bonviván milující pastel de nata a sex a propadající regulérnímu šílenství z neodolatelné a neuchopitelné Belly. Nádherné obrazy, fantaskní svět a celý ten zběsilý mix absurdit, kuriozit, bizarnosti, všudypřítomného humoru všeho druhu, sexu všeho druhu, cestování, filozofování, medicíny i v její nejzvrácenější podobě činí z Chudáčků Lanthimosův nejlepší film. A mně osobně atakují moji TOP 10.