stepankoby1

Kancl je pro mě problémový proto, že sitcomy beru jako formu relaxace a rád si v nich hledám safe space s příjemnými postavami. Kancl tohle nedovolí. Snad každá jeho postava v každé epizodě dělá unáhlená rozhodnutí, která někomu ubližují, někoho poníží nebo alespoň zesměšní. Jednou jsou záměry nevinná, podruhé naprosto zlomyslná, téměř vždy jsou ale v charakteru postavy. I kvůli tomu se mi seriál dlouhou dobu těžko zatracoval jako morálně špatný, protože postavy často vykresloval ve špatném světle v rámci kritičnosti. Občas je zajímavé se octnout v pozici, kdy postavu chápu, ale její činy odsuzuju. Je to ale pro mě obrovský problém pro seriál o tak obrovském počtu dílů, když je to zřejmě pointa každého dílu. Napříč pěti sériemi jsem si Kancl místy užíval pro jeho občas fajn příběhové linky (vystupují nejvíc sjednocování branží ve třetí sérii a Michael Scott Paper Company v páté, tedy dvě nejpříjemněji laděné linky), ale většinou jsem byl na vážkách, jak ho mám vlastně brát. Pokud seriál chce, abych o postavách smýšlel kriticky, nejde ho natahovat na devět sérií (i proto si myslím, že mi původní britská verze padne do oka víc, až ji někdy zkusím). Pokud chce, abych se s nimi cítil příjemně, nesmí z nich dělat každou možnou chvíli idioty a svině. No a jestli se náhodou snažil někde na půl cesty o hořkosladkou notu, selhává v tom u mě na plné čáře. Po šesté sérii, která začala do toho všeho stupňovat trapnost situací do nesnesitelna takovým způsobem, až se sledování pro mě změnilo na opakované úpění věty "prosím ne, proč to děláš", jsem se rozhodl skončit a jít sledovat něco příjemnějšího. Nejnepříjemnější postava: Ryan, který ze začátku působil jako fajn zpestření kolektivu tím, jak nezapadal, jak mu bylo prostředí kanclu nepříjemné a jak by nejradši byl celou dobu někde jinde, ale postupně se jím nechal zkazit. Zajímavý a uvěřitelný charakterový vývoj, to ano, ale těžké na sledování jak máloco jiného.

Nápady Halloween Ends jsou mi velice sympatické (relativizace vzniku sériového vraha a Alysson "I can fix him" Strode, evil breeds more evil, pokus Laurie o normální život). Jejich provedení bohužel není moc chytře napsané. Corey je vynikající v konceptu, ale dost slabý v provedení, které nezvládá potřebnou náznakovost a místo toho funguje stylem "dědic Michaela Myerse" jako čistý hororový crowdpleaser. Což podle komentářů ale taky nefunguje, protože diváci chtěli hlavně Michaela, ze kterého je tu pošetilá troska. První polovina byla fajn minimem vražd a soustředěním na postavy (jako jistý film z roku 1978), jen aby se druhá polovina utrhla z řetězů a s gore to nad míru přehnala. Konec by byl celkem uspokojující, kdyby se nesnažil o optimistickou vlnu (v kontrastu s vyzněním linky Coreyho - evil doesn't die, it just changes shape) a zařazení příšerného prostředního dílu trilogie přidáním matoucího srazu městské komunity ve scéně u drtičky. Takže asi tak. Je to fajn, ALE za moc to nestojí. Z nové trilogie asi můj oblíbený kousek kvůli dobrým pokusům, ale že by byl kvalitní, to bohužel ne. A asi nebude ani poslední.

Témata to má, smysl to má, ale příběh za nic nestojí a není to tam. Vyprávění vůbec nedrží pospolu, dějové linky jsou po celou dobu rozhárané všude po Haddonfieldu a přeskakuje se mezi nimi surově, bez citu k atmosféře a náladotvornosti. Navíc příliš nedávají smysl - Laurie se podle scénáře připravuje 40 let a má barák plný pastí, ale na obrazovce je vidět opak. Místnosti mají extrémní množství nedomyšlených částí a Michael jich svévolně využívá. Laurie se chová neobezřetně, místnostmi prochází a brání se, jako by se chtěla nechat zabít (krčení se u vchodových dveří wtf). Její dcera, která strávila dětství cvičením se zbraněmi, nedokáže na chvilku udržet chladnou hlavu. Sklepní "past" s jediným únikovým východem a brána na pozemek, jež je zjevně po celou dobu obležení otevřená (nebo fakt nevím, jak jinak se dovnitř Michael s tím autem dostal), jsou na rvaní vlasů. Úplný konec je nesmírně vtipný, protože dokonale zrcadlí původní pokračování z osmdesátek (evidentně i včetně megatrapných sequelů, které ještě pár let značku budou dojit), jehož existenci po celou dobu tvrdě odsuzuje. Mimochodem, sice tvrdě aplauduju vymazání ségra twistu, ze kterého si film i při jedné příležitosti udělá srandu, ale... stejně glorifikuje Michaelův vztah k Laurie a stejně skrz nejsilnější nostalgickou čočku vnímá i Michaelův vztah k té jedné masce, kterou použil před 40 lety, přestože i tehdy to byla jen náhodná rekvizita z obchodu, kterou ukradl, aby si zakryl obličej. Sám mám pak problém i s hudbou, která je na Halloween až příliš propracovaná. Děs té původní je dle mého v extrémní jednoduchosti a monotónnosti, která zrcadlí Michaela. Jako celek je to sice jeden z nejlepších sequelů Halloweenu, převážně díky kvalitní výstavbě v první půlce, ale vzhledem k jejich odpadovosti to není vůbec silné tvrzení. Pro mě velké zklamání, a přestože se to říká těžko, H20 bylo lepší.

Sledovat to v kinoverzi je sebevražda. Producer's Cut z toho dělá alespoň tolerovatelný film, byť dávat dvojhvězdí filmu, který představuje incest dítě Michaela jako seriózní příběhovou linku, opakovaně neděsí a protiřečí si (nejvtipnějši hláška filmu - "Jde jen po lidech z jeho bývalého domu", přičemž o pár minut později Michael zabije randomáka), parazituje na Carpenterově soundtracku a jako motivaci sériového vraha uvádí astrologii, se mi taky úplně nechce.

Pro mě rekordní počet wtf momentů ve filmu. Kompletně prosté dobře provedeného nápadu, absolutně příšerně zrežírované (dialogy jsou na rvaní vlasů) a s extra chabými postavami. Film si v zahraničí v průběhu let vybudoval so bad it's good reputaci, a asi to dokážu i pochopit, jen ne sdílet, protože jednička je opravdu vynikající horor. Asi jen v jediném se film trefil - skutečně jde věřit tomu, že opakované pouštění písničky Silver Shamrock mohlo v člověku vyvolat tendence chovat se jako Michael Myers.

Bez tesklivého závěru čtyři. Ale když po mně příběh chce, abych přijal nanebevzetí člověka, který opustil rodinu, myslí si, že peněžní podpora stačí, sám se podkopává v každé příležitosti a i ve finále se na rodinu vykašle tím, že si nechce pomoct v závislosti, jen proto, že žije optimismem, to už odmítám. Fraser ovšem vynikající a přeju mu jen to nejlepší.

První série byla fajn. Měla až překvapivě dobře zvládnutý komediální timing, Moffat byl ochotný si jeden vtip budovat třeba celou epizodu a v každé epizodě vymyslel pár velmi originálních, vtipných nápadů. Měla ovšem zásadní problém jako potenciální sitcom - nezvládala stereotyp, nevybudovala pohodlný časoprostor pro hangouty postav a každá jejich interakce působila vykonstruovaně, účelově a vytrženě z reality do světa, kde si nikdo nevěří a všichni prožívají výhradně trapné situace. Druhá a třetí série si sice udržely vtip, ale nezvládly vymýšlet nové komediální koncepty a kvůli tomu začaly trpět na problémy první série. Postavy nekecají absolutně o ničem jiném než o sexu. Navzájem si všichni lžou, a když má něco vyjít na povrch, je to pokaždé skrz táhlou ultratrapnou situaci, ze které se postavy (většinou chlapi) těžko vykecávají, a to i v dlouhotrvajících vztazích, které mají být tahouny seriálu. Rychle se to začne omílat. Čtvrtá série je pak hřebíčkem do rakve. Nevtipná, utahaná, monotónní, postrádající nejlepší postavu (rozuměj Jeffa). Jak hodnotit seriál jako celek nevím. Má spoustu absolutně ikonických momentů (giggle loop, wooden leg, shadaym, striptýz Jeffa), ale pro mě nesympatické postavy a s časem se jen zhoršuje. Moffat holt ve své tvorbě měl vždycky obří ups and downs.

Vzal jsem si z toho tohle: na poezii se nedokážu napojit v jakékoliv formě (plusový postřeh, že u filmové poezie cítím stejně nulové emoce jako u herní poezie, kde často viním nedostatečnou interaktivnost jdoucí proti videohernímu principu), nemusím letní estetiku ani VHS estetiku a jediné chvilky, kdy mě dokázal film vtáhnout, byly vodní scény a taneční scény. Objektivně výborný a všechny mé výtky jsou dobře zvolenými stylistickými volbami, subjektivně jedna velká frustrace, bohužel ale absolutně nespojená s autorskými záměry, scénu s Under Pressure jsem pochopil až z YTB rozborů.

Pokud si mě něčím Shingeki no Kyojin opravdu získalo, tak vývojem jednoho blonďatého ukřičeného spratka v postavu, za kterou bych položil život. Co se seriálu jako celku týče, je to i v semifinále pořád těsně mezi 4 a 5 hvězdami a bude velmi silně záležet na konci. Zatím na něm oceňuju bez nadsázky geniálně mnohovrstevnatou vypravěčskou strukturu, která si na první zhlédnutí zvládne zaháčkovat, udržet a postupně neustále podsouvat nové informace až do totálního převratu konceptu naruby ve třetí a čtvrté sérii, aby pak při dalších zhlédnutích odhalila, jak všechny ty zkonzumované informace měly vždy dva významy - Marley a Eldia. Edit: Finále čistě remarqueovská slast plná skvělých zakončení a full-circle detailů, co pro mě legendární status seriálu zocelila, takže pětka a těšing na opakované rewatche a poslechy soundtracku.

Aneb jak se ze zdánlivě „plot over character“ zábavičky průměrného spisovatele vyklubal geniálně rozplánovaný epos, který přivádí euforické stavy z vděčných, potenciál naplňujících dilemat pro postavy i z plně vytěžených věčných motivů (smysl, původ, náboženství, pravdivost, kontrola, utrpení, odhodlání, síla...), a pak je umocňuje tuplem euforickými bitevními výjevy. Tleskám a žeru to. Snad jen Mikasu bych už přiškrtil, jak nesnesitelná je.