Lachtaan

Jeden z nejoslavovanějších serošů posledních pár let už konečně neminul ani mou pozornost a skutečně je se v téhle superhektické sondě do jedné problémové chicagské restaurace na co dívat. Ba hlavně co poslouchat. Zběsilá kamera se totiž v pozici o divákovu pozornost střídá s divokými dialogy, které v 90 % končí zběsilou hádkou, aby ji nakonec přehlušila jen skvěle zvolená hudba nebo ještě lepší práce se zvukem. Jo, protože tady na to šli tvůrci už od podlahy zcela jinak, se já fakt kochám a k maximálnímu hodnocení se snad dostanu u druhé, prý o dost lepší série. [viděno na Disney+]

Marvelácké ohýbání realit konečně přiletělo se svou druhou řadou, aby nám, těm, kterým už hrané kousky od tohoto studia pěkně lezou krkem, doručilo trochu kvalitnější pokoukání. Schválně zmiňuju trochu, protože ne každá epizoda je konzistentní v tom, co by nám ráda předala, opět se střídají epesní dobrodružství s naprosto nezáživnými dvacetiminutovkami. V konečném sledu jde ale stále o povedený seriál, z jehož jádra je pořád co ždímat. [viděno na Disney+]

Zdařilý thriller, který potěší minimálně všechny milovníky fotografování, ačkoli tu každý z nich zjistí, že přesně do těchto situací by se zajisté dostat nechtěl. Robin Williams vystupuje ze své komediální škatulky a dává najevo, že v náročnějších polohách to uměl ještě lépe. Jen těžko soudit, zda ho zrovna tento druh psychických náročností nepodpořil v jeho trpkém konci. [viděno na Disney+ 28.1.2024]

Mezitím, kdy se svět oklepával z Matrixu a očekával příchod Počátku, vznikla v Japonsku vizuální podmanivost, jakýsi hybrid výše zmíněných děl a mě na poli své příjemně krátké délky uhranula skoro k dokonalosti. Tématika snů a jejich nepřeberného tajemna mě fascinuje už od dětství, proto děkuju za jakýkoli audiovizuální zážitek, který si s ní nedokáže hrát dosud neokoukaným způsobem. [viděno na Netflixu 25.1.2024]

Komorní citlivé drama o manželském páru, jehož příběh začíná vskutku idylicky, aby se brzy přetavil v až nesnesitelné tlachání o tom, co všecko by zvládli bez sebe, třebaže bez sebe nedokážou být. Začátek si mě slušně zaháčkoval a těšil jsem se na nabouchanou konverzačku, v druhé půlce na mě přeci jen skákání mezi náladami obou protagonistů už mělo až moc silně negativní dopad a místy jsem se těšil, až ta nabubřelá stopáž dobrouzdá do svého konce. Ale status dost možná nejslavnějšího švédského filmu je tu na místě. [viděno v Edisonline 22.1.2024]

Vkládané naděje do konečně dalšího závodního filmu byly nemalé, obzvlášť v momentě, kdy adaptace videohry začala sklízet velké ovace a procenta se zde zastavila na takhle vysoké příčce. Bohužel se film ale rychle překlopí v předvídatelné klišé, kdy vás nedokáže překvapit zhola nic. Vzal se klasický mustr a jinak skvělý rejža Blomkamp do něj nedokázal vložit sebemenší náznak inovace. A hlavně se tu absolutně dlabe na prokreslení postav. Ale Schulin (chcete-li “Šulin”) ftw!

Po Trojúhelníku smutku je tu další vítěz Zlaté palmy, co si právoplatně zaslouží širší renomé, protože z Francie přiletělo nepříliš krátké soudní, silně dialogové drama, u něhož jsem si navzdory jeho stopáži přál ještě větší nálož. Ty vyostřené konfrontace v soudní síni i mimo ni bylo napínavé sledovat a Sandra Hüller si skutečně zaslouží, aby byla konečně vidět. Bez debat dílko, které je pro mě nedílnou součástí dost nabitého filmového roku 2023. [viděno v KVIFF.TV 19.1.2024]

Pacino odehrává další herecký koncert a jelikož na nejvyšší sošku nedosáhl za Scarface, tady už ji konečně uzmul a velkým právem. Scent of a Woman je velmi milým dramatem, co vlastně ani ve finále nepůsobí tak dlouze, ale je na něm místy cítit, jak je trochu fragmentované a působí, jako kdyby šlo o půlhodinové díly minisérie o tom, co postupně hlavní dvojice zažívá. Škoda nevyužitého potenciálu pro Gabrielle Anwar, scéna s ní je pro mě větším highlightem než závěrečný "soud". [viděno na Netflixu 18.1.2024]

Třetí sraz se studiem Gibli a třetí sraz s Mijazakim. Sice ve výsledném součtu spíše pohádka pro menší obecenstvo, v mnoha pasážích ale zastoupená až temnými dospělými tématy, která zaujmou i náročnějšího dospělého diváka z Evropy. Na tu odkazuju zejména proto, že člověk se zkrátka musí navnadit na ten odlišný japonský narativ, aby se nezačal v nepříliš krátkém animovaném dobrodružství nudit. Více než ten občasně nesoustavný příběh mě tu uhranula technická stránka, kterou mi Japonci potvrdili, jak je důležité brát anime jako součást světového filmu. [viděno na Netflixu 17.1.2024]

Strastiplná směsice křivd, lží a drsných hrátek osudu v cca 100 minutách hutného psychologického dramatu, s nímž jsem mile rád oslavil 24. narozeniny. Vedle #annaismissing a Bodu obnovy další z bravurních filmových zářezů roku 2023 z našich končin. Jana Plodková by se měla mimo komedie věnovat spíš téhle tématice. [viděno v Kino Šumava Klatovy 15.1.2024]