Lachtaan

Mohl jsem očekávat leccos, ovšem česká filmařina dokáže v posledních letech, co se týče především životopisných dramat, diváka klamat do nejzazší scény nebo detailu. Velmi rozporuplné přijetí nejnovějšího biografického snímku o dosti vlivné osobě našich novodobých dějin mě hodně odrazovalo od rozhodnutí, jestli se mi na tento film do kina vůbec zajít chce. Největší ránu a vidinu přeplácaného, ubohého patosu uštědří Milada zajisté těm, kteří se nechali v době tehdejšího režimu stáhnout pod jeho křídla a léta žili v přesvědčení, že takto má vypadat řád nejen v našem státě, ale v celém světě. Naštěstí se, i když s velmi rozporuplnými názory a výstupy, objevil v tomto neúprosném období někdo, jako byla právě Milada Horáková. O kousku české historie, který jí náležitě patří jsem doposud věděl velmi málo, film může být jakkoli přitažený za vlasy, aby mi však nastínil její životní cestu a snahu změnit nespravedlnost, která zmítala svět v době její největší snahy cosi změnit. Snímku lze vytknout minimum hluchých míst v první třetině a velmi laciný střih. Jinak mohu ale hned po Anthropoidu oslavovat další hodně silný zážittek, mapující drsnou chvíli v památce našeho státu. [viděno v Kino Šumava Klatovy 11.12.2017] REWATCHED 4.6.2018: Je to silný, depresivní příběh, ke kterému my, režimem naprosto nezasažení, můžeme mít jen ten nejjemnější soucit. Když si napodruhé všímám detailů, které mi v kině utekly, vlastně se ani nedivím procentům, jež Miladu nakonec ozdobují. Ale i tak jsem nesmírně vděčný všem zúčastněným za příležitost se o nestydaté bojovnici za svobodu dozvědět mnohem více než jen fakt, že bude pravděpodobně již na vždycky nejznámější ženskou obětí trestu smrti na našem území. Jen do konce mých dnů nepochopím, jak může herecky, hudebně a hlavně z hlediska vyprávění onoho příběhu mnohem vystilizovanější Milada sklízet horší ovace než rozporuplná a prapodivná Olga Hepnarová.

Tak.. po neúprosném, ale i vysoce přínosném týdenním maratonu hvězdných Star Wars jdeme na to.. Do světa Lucasfilmu jsem poprvé absolutní náhodou nahlédl před dvěma lety skrze premiéru sedmého dílu, u kterého jsem si více než dopřát zážitek potřeboval vyčerpat volňásky do kina. Jeho diametrální odklon od oslavované ságy mě ovšem nepřesvědčil, abych dal v nejbližší době konečně šanci i jeho veleslavným předchůdcům a jakési SW se v mém repertoáru na chvíli odmlčely. Když se rok s rokem sešel, vydali jsme se k blízkosti plátna opět, zaexperimentovat s prvním spin-offem z oblasti filmové galaxie. Toho ovšem hřeje vlastní komentář, tudíž se k němu nebudu vyjadřovat zrovna zde. Nu a až letos jsem si usmyslel, že před uvedením velmi očekávané osmé části dám jako správný nestranný filmový fanda možnost se předvést i původním příběhům Hvězdných válek. A světe div se, člověka, který tak dlouho odporoval a z vizuálně přeplácaných sci-fi vyrostl, první (prequelová) trilogie bavila v nemalém měřítku. Rozjezd v jedničce pod křídly sympaťáka Liama Neesona, mladé Portmanové i kupodivu příjemné role velmi malého Anakina mi vnukl do hlavy, že nepůjde o špatnou sérii. Dvojka se táhla v rozpětí, které potřebovala závěrečná část příběhu Anakina a Padmé, jež mě uhodila jako jeden z nejvlivnějších vědeckofantastických skvostů, které jsem viděl za celý rok 2017. Když bych vyrůstal v 70./80. letech, asi by pro mě tehdejší (původní) trojice StarWarsových snímků byla také neodbouratelným úžasem v dějinách kinematografie, po povedeném počátku a hlavně zrození samotného Dartha Vadera, jména skloňovaného v mé hlavě i v dobách, kdy jsem nepoznal rozdíl mezi "světlou" a temnou stranou síly, pro mě osobně ovšem zápletka točící se kolem Hana Sola hodně ztratila na chuti a obzvláště 5., 6. díl se tváří dosti nemastně, neslaně. Světem milovaný Návrat Jediho jsem dokonce musel rozkouskovat na několik dní, abych jej vůbec dokázal zhlédnout do samotného konce, věřím, že velkou vinu na tom má fakt, že už se mi po celém týdnu začaly Star Wars zkrátka hnusit. Ovšem rána, která přišla, byl kinozážitek z nejnovější filmové události. Z potemněného a poutavého souboje mezi drsnou diktaturou Impéria a svévolnou demokratickou Republikou, mezi temnou stranou síly a vzdornými Jediy a jejich stoupenci, vznikl rodinný bezcharakterní patos, u jehož nekonečné nezáživné stopáže jsem skoro brečel, abych už mohl jít ze sálu s čistým svědomím, že jsem i přes odpor k novému pojetí světoznámého příběhu film dokoukal. Je mi líto, že se v již velmi rozporuplném Abramsově díle tvůrci dosti odklonili od úžasu, který Hvězdné války kdysi světu představily. A že i v případě spin-offů či dalších částí, nikdy nebudu tolik spokojený, jako s prvotní trilogií, která zcela neměla tolik filmařských možností, jako jsou dopřávány nynějším filmovým záležitostem. [viděno v Kino Šumava Klatovy 15.12.2017]

Sama, ztracená tělem i duší, v opuštěné a ničím nezhrzené panenské divočině Pacifické hřebenovky předvedla Reese před třemi roky hodně pozoruhodnou roli, ženu, která si prošla peklem a prostřednictvím spontánního několikatisícikilometrového výletu se bez jakýchkoli znalostí a zkušeností rozhodla vykoupit ze spárů démonů minulosti. Ano, nějaký podtext tenhle film potřeboval, přeci jen nikoho! by nebavil ryze putovní snímek bez pointy. Ale já jsem se tu za Whiterspoonovou stavil hlavně kvůli kráse středozápadu USA. Zbytek bych přenechal jiné filmové záležitosti.

Katastrofické filmy pro mě jako menšího byly primárním žánrem a zcela neovlivněn veřejným míněním o těchto kouscích jsem hltal sebeodpornější zástupce této velmi pochybné filmové oblasti. Naštěstí mezi množstvím televizních odpadů nejen od studií Asylum či SyFy stále existují nápadití scénáristé a šikovní režiséři, kteří na své připravované veledílo pozvou spoustu talentovaných herců a splácají dohromady vizuálně i příběhově ničím nezkaženou filmovou katastrofu. V kině by mě asi další ze soudku spolupráce Berg/Wahlberg tolik nebavil, na vyplnění vánoční pohody loňského roku jsem si ale nemohl najít povedenější náhradu.

Ne, nikdy mi nesedne Simon Pegg. Ne, nikdy nejspíše nepřijdu na chuť zombie filmům. A ne, asi jsem i dosti vybíravý v ryze britské tvorbě. Ani už bohužel nedokážu říct, proč jsem kdysi obětoval mých cenných 100 minut zrovna pro tenhle snímek, ze kterého si stejnak z důvodu jeho nezáživnosti pamatuju maximální minimum. Pravděpodobně jsem na vlastní kůži potřeboval jasný důkaz toho, že tohle není nic pro mě.

Mé dětství kromě klasických Disneyovek protkalo mnoho rodinných filmů, kde se ústředními hrdiny stávají nejen psi a kočky. Všechny tyhle podívané by vůbec nebyly tak otřesné, kdyby prvotní zaujetí diváka neodkopaly příšerné výkony předních herců. Nedokážu si sice představit, zda by šel takovýhle film natočit zcela bez nich, možná by to i mírně podprůměrné Čivavě přidalo na kráse i kvalitě. Nechť tyto rodinné klišé odpočívají ve vzpomínkách, dneska bych před sledováním potřeboval asi nějakou omamnou látku.

Tatumovy filmy zbožňuju a McAdamsovou mám také nemálo rád. Ovšem jestli si někdy kdesi střihla vážně otravnou roli, tak je to právě Navždy spolu. Tahle romanťárna se po zajímavém rozjezdu transformovala v patos, který se snaží mermomocí tlačit na city, jak jen to jde, ale bezúspěšně. Nedá se filmu upřít, že by byl jakkoli přitažený za vlasy, jen začíná být 'dojemných' milostných filmů s tématikou boje s nemocí či úrazem přebytečně mnoho a tvůrci při snaze se předhánět kašlou na scénáristickou stranu věci a domnívají se, že postačí, když nám rozhážou na dvě hodinky psychickou stabilitu prostřednictvím smutného příběhu. Takhle to ale u mě bohužel nefunguje.

Všichni se snaží tenhle nepřímý ryze žabožroutský remake vidět pouze těmi špatnými brýlemi, přitom já sám za sebe jsem se kdysi v kině i poměrně bavil a ocenil jsem temnější verzi klasického pohádkového příběhu. K tomu jako třešnička na dort vystupující francouzský herec Vincent Cassel, který mě prozatím nezklamal v žádném díle a v roli ústřední hrdinky krásná Léa Seydoux. Když si zpětně zavzpomínám na onen kinozážitek, nebojím se sdělit, že mě Frantíci se svojí verzí nadchli o něco více, než letošní verze od Amíků s oslavovanou Emmou Watson. [viděno v Kino Šumava Klatovy 26.6.2014]

Jako rodinný film s dojemnou notou sršící ze všech stran posloužil kdysi Hugo tak, jak od něho bylo očekáváno. V žádném případě nepřetvařující se postavy kdysi ještě mladičkého Butterfielda a Moretzové se předvedly na výbornou, nemůžu si vynachválit ani Sachu, který mi po Boratovi a Diktátorovi dokázal, že není takovým pošukem i ve skutečnosti a doopravdy tyto zmíněné role jen tak skvěle zahrál. Ze všeho nejvíce mi asi při zpětném ohlednutí vadí, proč se po skvostech z mafiánského prostředí či jen o rok staršímu Prokletému ostrovu rozhodl Scorsese zaskórovat s filmem z ranku prachobyčejného rodinného snímku. Chápu, že je čas od času potřeba se odreagovat u něčeho odpočinkovějšího, k jednomu z nejvlivnějších režisérských velikánů současnosti mi to ale vůbec nesedí.

Další z klenotů mého dětství, na který nikdy nedám dopustit. Vedle klasické kreslené Knihy džunglí, Lvího krále nebo Sněhurky z pradávného roku 1937 jedna ze skupiny nejúžasnějších Disneyovek 20. století. Užil jsem si poměrně oba hrané remaky, francouzský zapadnutý možná o něco více, než letošní snahu s Emmou Watson, ovšem 90kové prvotní Krásce se nemohou vyrovnat. Oceňuji každičkou inovaci, ale jsem velkým zastáncem nostalgie. Obzvláště když mě tenhle animák provázel dětstvím klidně 10x do roka. Mou povinností je také zmínit to, že navzdory tomu, že obsahuje množství zpívaných pasáží a lze ho tak označit za muzikál, vzhledem k mému odporu k tomuto žánru jsem tady za písničky nemálo vděčný.