Lachtaan

Pro slabé povahy trezorový film, pro milovníky psychologických myšlenkových pochodů převedených na velké plátno absolutní povinnost. Až doposud mi nedošlo, že ona zhýralost nikdy netkvěla v samotném Arthuru Fleckovi, jakožto v jeho okolí, které z něj svou špinavostí a hrubostí udělalo osobnost, kterou celý svět zná pod tím kultovním jménem. A jeho onemocnění jen umocnilo vzestup jeho moci. “When you bring me out, can you introduce me as Joker?” Při některých replikách se intenzivně dostavovala husí kůže. [viděno v Cinema City Chodov 10.10.2019]

Ješte před dvěma roky jsem tady v komentářích poměrně často tvrdil, že horory nikdy nebudou mým šálkem kávy a dneska bych je hltal po desítkách. Naneštěstí je tenhle žánr dost rozporuplný a vedle skvělých zástupců jako je série Insidious nebo bratranecké Conjuring se v tomto soudku topí i spousta bezduchých, nemastných, neslaných nesmyslů jako je například nejnovější výplod jinak šikovného Netflixu. In The Tall Grass dokáže nalákat jedině Patrickem Wilsonem. A i ten zde hraje tak neobvyklou roli, že mu ji prostě nesežerete.

Já už tyhle ‘scifíčka’ moc nevyhledávám, akcí nešetřící futuristická Alita mě ale nenudila od samotného začátku až do konce, který se v rámci svého žánru nestal otravným a až přespříliš předvídatelným. A proto dávám palec nahoru nejen za skvělou Rosu Salazar, ale i za funkční nenáročný příběh ze vzdáleného antiutopického světa, jež bych na druhém stupni základky hltal všemi doušky.

Ty brďo.... Předloňské To udělalo ohromnou díru do světa i do všech pokladen a já, v té době ještě nehororový fanoušek, s ním byl téměř nadmíru spokojený. Kromě závěrečného souboje jsem byl pevně rozhodnutý, že jsem stanul tváří v tvář jednomu z nejosobitějších filmů roku 2017 a celé ty dva roky jsem se hoodně těšil na slíbené pokračování. Teď jej mám za sebou a nejraději bych se ani nevyjadřoval. S tím, jak je druhé It sáhodlouhé, se ani nedají veškeré smíšené pocity smrsknout do čtivější recenze, takže jen shrnu to neodpustitelné. Pennywise je úžasně namaskovaný záporák, kterého bych bral na obrazovce po celých 165 minut, on je tu všehovšudy ale tak nanejvýše patnáct. A zbytek ‘hororu’ už je jen o odhalování těch kostlivců ve skříni jednotlivých postav, které mají dohromady svést konečnou snahu zlo z města Derry zase alespoň na dalších 27 let zažehnat. TOhle měl být horor roku. Nestalo se. Děkuju za minimum nezapomenutelných scén a doufám, že se Pennywise někdy objeví v reputaci, kde se jeho řádění nebudu moci nabažit.

Hodně osobitý snímek, který svou komplikovaností asi nezasáhne každého a ohromí jen užší cílovku těchto až prapodivných postapokalyptických sci-fi dramat, jimž jsem já osobně minimálně dříve dost fandil. A i proto mě Equilibrium už v tom létě roku 2016 vskutku zaujalo. Nicméně je to ten z filmů, který si budu muset někdy zopakovat, abych si jej pořádně ucelil.

Mendes mě kdysi naprosto rozsápal svým nepřekonaným debutem jménem Americká krása a letos v zimě velmi potěšil mou konečnou schůzkou se skvělým akčňákem Skyfall. Revolutionary Road je zajisté cenným přínosem do jeho filmografie, která zatím nečítá jediný přešlap, nicméně mě toto vztahové drama neuchvátilo tak, jak jsem předem očekával. Vlastně jsem ani moc netušil, s čím na mě s duem, které si svět pamatuje hlavně z Titaniku, přijde, a proto mě postupný rozpad jednoho stereotypního manželství zase tolik nezasáhl. Ale hudební podtext se mi vryl pod kůži hned ze začátku.

Neznát a nemilovat sérii Saw, tak jsem tímhle neviditelným “thrillerohororem” přímo odpálen. Ale protože jsem viděl i dle mého nezáživnou Kostku nebo letošní Escape Room, tak musím chtě nechtě hledat paralely ve všech těchto zmíněných titulech a porovnávat, v čem se dokázaly předčít. Ďábel mezi nimi kraluje v rámci napětí vybudovaném v dosti úzkém prostoru. Já ale více oceňuju hororové kousky, kde se nešetří lekačkami či řádným úbytkem postav.

Absolutní balzám na duši pro všechny Cimrmanovce, kteří dostali jedinečnou možnost si připomenout ty nejlegendárnější scénky z těch nejlepších her celého DJC. Ohromná škoda, že už celý ten ansámbl nikdy nebudeme moci vidět znovu pohromadě.

Nová verze populárního Na stojáka, u kterého se budete mnohdy smát a mnohdy popadat trapností za hlavu. Prostě 50 na 50.

Další skvělé krimidrama od České televize, jež disponuje tou největší výhodou v tom, že jde na věci dost odlišně oproti všem svým sesterským detektivkám, které se u nás točí jako na běžeckém páse. Celou dobu jsem byl dějem až skoro unešený, avšak konec mi přišel poněkud nedotažený a zdál se mi useknutý tak, jako by produkci došel materiál.