Lachtaan

Zrovna na Rákosníčka a jeho konkrétní působení si již úplně nevzpomínám, na ten naprosto bezkonkurenční hudební podtext a rybník Brčálník se ale samozřejmě zapomenout nedá a jen ty zasluhují zelenému mužíčkovi plnou palbu v hodnocení.

Jeden z těch Večerníčků, na který jsme narazili zcela náhodou ve stojanu v supermarketu a já si ho hned na první dobrou absolutně zamiloval. Líbil se mi koncept, ve kterém jsme se v každém díle zaměřili na někoho jiného a epizody na sebe nepřímo navazovaly až do zdárného konce. Takhle mají vypadat hezké jednoduché pohádky.

Jak se na tak malém prostoru dal stvořit tak legendární příběh jedné milé loutkové rodinky. Hurvínek a spol. naprosto bez servítků definují moje dětství. Ať už svými seriály, tak i množstvím audiokazet nebo skutečných divadelních představení, se kterými jsem kdysi měl tu čest poměrně často.

Kdo nezná hamouna řezníka Krkovičku, jako by nežil. Nikdy nezapomenu na přerostlé okurky. Tak strašidelné scény, až jsem si je musel pouštět opakovaně. Asi jsem měl zvrácené choutky už v mých nejen filmových, ale i skutečných plenkách.

Kontrast mezi legendární znělkou a slavným Pučmeloudem ve mě vždycky mísil pocity radosti a absolutního strachu při sledování tohoto Večerníčku. Ta animace mi trochu děsivá přijde vlastně i dneska. Ale jako skoro 20letého mě spíš fascinuje, jen před těmi patnácti roky tomu bylo trochu jinak.

Ve spojení loutek a hudby jsme v Česku králi všech pořadů pro děti napříč celým světem. Viděl jsem za život britské, americké, francouzské, belgické, finské nebo i japonské pohádky, ty naše ale mají kouzlo, jež ani nejde napodobit. A Broučci jsou toho jasným důkazem.

Pat a Mat jsou pro mě asi nejlepšími zástupci těch, kteří se svět především dětských duších rozhodli dobýt hezky beze slov. Ve spoustě jejich příhod jsem si představoval, jak se s nejrůznějšími peripetiemi vypořádávám s nimi. Nad vzpomínkou na takovou Snídani v trávě se rozplívám nostalgií.

Jeden z prvních hraných Večerníčků, který neproslavil jen samotné Krkonoše, nýbrž také spoustu herců, z nichž mnoho působí dodnes. Já osobně jsem ale raději sledoval ty kreslené.

Zase jsem se nechal napálit a pouštěl si Klíč s očekáváním duchařského hororu, setkal jsem se ale spíše s mysteriózním thrillerem, který se poněkud vleče a je sice zakončen intenzivní akční scénou a totálním mindfuck vyvrcholením, ale ani pro něj nemůžu jít s hodnocením výš.

Nevím, jestli chápu zdejší celkové hodnocení, nebo mě pro absolutní nostalgii vůči této komedii tolik mrzí, každopádně já se s ním úplně neztotožňuju. Ano, v nynější době už nemám zapotřebí na takovéhle jednoduchosti koukat, ale když byli Jak se krotí krokodýli ještě “horkým zbožím”, tak jsme je na DVD sjížděli velmi často. A zrovna díky tomuhle filmu já nikdy nezapomenu bezkonkurenčního Václava Postráneckého.