Slarque

Sportovcům může imponovat zaměření na fyzickou část horolezecké přípravy. Pro normální smrtelníky je tu pár pěkných scén z převážně italských skalních stěn. Olympijské klání mi přijde jako něco, do čeho se sám Ondra nutí proti své přirozenosti. Dokument se bohužel zaměřuje převážně na olympijskou přípravu, což je tak trochu škoda. A lepší horolezecké dokumenty z posledních let ani nemusíme hledat v zahraničí.

Trochu mi vadí, že to nakonec všechno vyznívá jako geniální plán postavy hrané Miroslavem Krobotem, která zřejmě skvěle vidí dopředu i do stran. Jinak je film ve všech ohledech povedený. Když už něco zavánělo patosem, tak do toho vtrhla autistka Martha Issová. Ale ani ta nijak nezastiňovala Annu Cónovou, která celý film s přehledem utáhla. Alice Nellis je i po pauze pořád ve formě.

Nejdřív mi to přišlo jako důstojné navázání na předchozí dvě série a celkem jsem se bavil. Jenže je to scenáristicky líné. Autor si půjčuje všude možně a zakončí to nejsnazším způsobem. Von Trierovi se zkrátka nechce být originální, což u tohoto seriálu vadí víc než jinde. Takže veškeré zákonitosti platí, další série je zase o něco horší.

Lepší než celovečerní verze Mimi & Lízy. Tady si autoři dali trochu práci a poskládali jednotlivé epizodky do sledu, který už se dá nazvat příběhem. Pořád sice je to látka vhodná spíš pro několikaminutové díly seriálu, ale tohle jsem i jako dospělý přečkal v pohodě. Rozumná délka tomu určitě pomohla (70%).

Některé příběhy jsou tak neuvěřitelné, že pořád stojí za to jim věnovat pozornost. I když jde převážně o vyprávění jednoho muže o okolnostech jeho vlastního začátku života, film to utáhne. Nejslabší pasáže jsou ty hrané. Nemůže za to Jiří Ployhar, ale nejspíš to, že na ně tvůrci neměli odpovídající rozpočet. A záběry osamělého muže s batohem se tam zbytečně opakují.

Švankmajerova sbírka je jistě plná úžasných kousků, ale v tomto podání jsem z ní moc neměl. Než jsem se stačil pokochat, už jsem byl jinde. Nakonec i televizních 50 minut stačilo, abych si připadal přehlcen. Je to asi jako když za 50 minut proběhnete Louvrem. Viděli jste všechno, ale nemáte z toho nic.

Dokumentárních nahlédnutí do dílen filmových zvukařů zase tolik není, navíc Ivo Špalj toho za 60 let stihl ozvučit fakt hodně. A tady ho můžeme sledovat přímo na práci s fragmenty Švankmajerovy Kunstkamery. Pokud se zajímáte o film, je to něco pro vás.

Nakonec jsem se vlastně zasmál víc než u mnohých komedií. Ale jestli to měl být thriller, tak je výsledek spíš k pláči. Všechno tak strašně na sílu, až se to nedá brát vážně. Do toho šílená střihová skladba, u které jsem se skoro ptal, na čem ti lidé jedou. Drogy jsou svinstvo, souhlasím. Ale hloupé filmy nás před nimi neuchrání.

Dokumentární portrét občanského aktivisty je nejzajímavější v jeho střetu se světem politiky. Měl jsem tendence vysmívat se jeho politické naivitě, ale pak jsem si vzpomněl, že i já jsem od stávající vlády čekal aspoň nějaké změny...

Dobře napsané postavy a několik skvěle rozehraných scén. Jenže poněkud problematičtější mi přijde jásat nad filmem jako celkem. Ten scénář je buď nedotažený nebo překombinovaný (záleží na tom, co měl být autorský záměr), takhle to zůstalo nějak rozvrkočené.  Kryštof Hádek a Robin Ferro se nakonec ukázali jako správná dvojka, kterou není problém sledovat a fandit jim.