kinderman

Z filmu trčí komunistické (nebo aspoň silně levicové) zaměření tvůrců-těch neustálých narážek na to, jak se Angličané a Američané snaží domluvit s fašisty, aby s jejich pomocí zvládli poválečné nebezpečí bolševismu! A když se na scéně objeví komunističtí partyzáni s obřími rudými šátky, vypadá to rázem jako bojovka přerostlých pionýrů. Ale R.Steiger je opravdu dobrý, jestli film stojí za pozornost, tak jedině kvůli němu.

Francouzská kriminálka bez jakýchkoli vnějších efektů (dokonce i bez hudby) líčí rutinní pátrání po pachatelích několika loupežných přepadení v Paříži. Tím zdaleka nejzajímavějším se tedy stává vykreslování mateřsko-synovského vztahu mezi stárnoucí policistkou, která se vrací do služby po letech v alkoholovém pekle (zaviněným ztrátou dítěte, jak jinak), a nově nastoupivším mladičkým poručíkem.

Film, který měl potenciál (zajímavá a dobře zahraná titulní postava v době úpadku španělského impéria první poloviny 17.století), ale scénář napsaný na základě dějových skoků přihazující další a další epizody po letech tam, kde už je to zcela zbytečné, vyčerpává divákovu pozornost a sráží hodnocení k průměru. Možná kdyby se tvůrci víc soustředili na konflikt dvou šermířů-Alatriste a Malatesta-a očesali vedlejší linie, mohla vzniknout španělská varianta Scottových Soupeřů. Možná.

Moje hodnocení je o fous nadsazené, protože mám D.Boyla rád už od dob Mělkého hrobu a těší mě, že po umělecky nepříliš přesvědčivých filmech Extra život a Pláž přichází zase s něčím zajímavým-vizuálně přitažlivý, zvukově ohromující a myšlenkově ne úplně laciný snímek s dobrými hereckými výkony sice zřejmě nestrhá žebříčky návštěvnosti, ale v letošní „úrodě“ vyprázdněných třetích nastavování působí jako ona příslovečná kyslíková zahrada.

Psal jsem to tuším už u Stalkera, u Solaris jen zopakuju. Vzhledem k tomu, že 40 let bolševizace z nás nadělalo mimo jiné i jedny z největších (ne-li vůbec největší) ateisty v Evropě (a ještě se občas zdá, že jsme na to hrdí!), má běžný divák s výkladem Tarkovského komplexní filmografie trochu problém. Duchovnost jeho filmů nespočívá totiž jen ve fascinující cestě do lidského nitra, ale jde vždy ještě o krok dál, k setkání s Bohem jako jediným zdrojem odpuštění a obnovy (sám se člověk se svým morálním selháním nevyrovná). Solaris proto nelze degradovat na pouhou sovětskou sci-fi, ale je třeba jej vnímat jako Tarkovského osobité zpracování novozákonního podobenství o návratu ztraceného syna.

Od školního představení na Den dětí jsem nic převratného nečekal…a viděl jsem pokus o dobrodružnou rodinnou podívanou, která má slušný námět, je sympatická snahou filmovými prostředky (i když možná místy trochu samoúčelně) narušovat „televizní prokletí“ většiny českých filmů a disponuje půvabnými představitelkami ústřední sesterské dvojice (B.Seidlová a A.Neubauerová). Zároveň je však příběh přehuštěn postavami, je v něm příliš mnoho děr, nedovysvětleností a nepravděpodobných náhod, které nezachrání ani závěrečný vizuálně efektní „průlet staletími“-působí totiž jako chatrná berlička. Pletu se, nebo vznikl film sestřihem materiálu určenému původně pro seriál?

Dobrodružná podívaná se sice odehrává v 16.století (Anglie versus Španělsko), ale zřetelně odkazuje k době vzniku filmu (Anglie versus Německo). M.Curtiz, E.Flynn a E.W.Korngold jsou v nejlepší formě, opravdu zamrzí absence O. de Havillandové a Flynnova tradičního soupeře B.Rathbonea (nejlepšího šermíře tehdejšího Hollywoodu). Však si také všimněte, že efektní odsekávání svíček, temnící se scéna a tradiční "curtizovské" stíny na zdi jsou při závěrečném duelu spíše z nouze ctnost...jen aby dublovi, který šermuje s Flynnem, nebylo vidět pořádně do obličeje.

Romantizující pohled na život a smrt generála G.A.Custera je nejen zkušeně zrežírovaným velkofilmem, ale také osmým snímkem, kterým po šesti letech vyvrcholila umělecká spolupráce E.Flynna a O. de Havillandové. Ve světle tohoto poznatku nabývá jejich poslední společná scéna (loučení před osudovou bitvou u Little Big Hornu), v níž Flynn říká: „Walking through life with you, ma´am, has been a very gracious thing…“, punc nezapomenutelnosti.

Zpočátku realistické drama z doby okupace se ve své druhé polovině mění v pohádku o geniálních komunistických odbojářích, kteří (6 měsíců po atentátu na Heydricha, kdy byla ve skutečnosti většina ilegální sítě zlikvidována) bez ohledu na to, že jsou jim Němci na stopě, nejen že gestapáky dokonale převezou, ale dokonce přitom ani neustanou v sabotážní činnosti.

Divní lidé na divném místě dělají naivní modelce (J.Alba) divné věci, pohledu na něž je však divák (bohužel) ušetřen. Hvězdička navíc za legrační postavu nesmělého voyera, který se stane hrdinou téměř proti své vůli.