Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (907)

plagát

Stalinova snoubenka (1991) 

LFŠ 2009 Celou filmografii Pétera Bacsóa v podstatě tvoří politické satiry či kritiky režimu (především toho stalinského), které jsou demonstrovány na jedinci, který nechápe co se to (nejenom s ním) děje a co dělá, resp. to ani není schopen pochopit. Problém je, že v jeho pozdějších filmech jsou postavy nositeli jednotlivých tezí a postrádají psychologickou drobnokresbu, jedná se o přehlídku veteše spojenou s klubovým filmem (blázen, který "ví", moudrý člověk - učitel, který vyřeší situaci, ale poruší tím zákon...) a formálně se od 60. let - alespoň u Bacsóa - moc nezměnilo. Více mu sednou komediálně laděné snímky, ve kterých přítomnost karikatur a satira někdy až komunální tolik nevadí. 4/10

plagát

Megacities (1998) 

LFŠ 2009 První film viděný na Letní filmové škole v Uherském Hradšti je pro mě zároveň jedním z jejich vrcholů. Na mozaice osudů lidí ze 4 světových metropolí (Mexiko, Moskva, Bombaj, New York) trpících přelidněním je patrná "seidlovská" škola (Glawogger se podílel na GOOD NEWS, SE ZTRÁTAMI SE POČÍTÁ a ZVÍŘECÍ LÁSCE), kdy jsme nuceni se ptát, kde končí objektivní zachycení reality a začíná inscenovaný dokument. Glawogger je ale filmovější, důmyslně užívá juxtapozice a dovolí si vybočit z konceptu a přepnout do "muzikálové" sekvence; nevyhne se ovšem přílišné explikativnosti (především v závěru, který je příliš tezovitým návodem, jak k dané problematice přistupovat, pokud jste její součástí) a styl u něj nemá výpovědní hodnotu sám o sobě. MEGACITITES, oceněné na nejrůznějších festivalech (Sao Paolo - Nej. dokument, Vancouver - Nejlepší celovečerní dokument, San Francisco - Nejlepší současný film), se staly modelovým snímkem pro řadu daších, konceptuálně stejně řešených dokumentů (např. Geyrhalterův CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ), které chtějí přinést komplexní pohled na danou problematiku, a to prostřednictvím působivých výjevů. "Originál" je jen jeden, nemělo by se ale zapomínat na to, z čeho vzešel on. 9/10

plagát

Slepí manželé (1919) 

LFŠ 2009 Režijni debut Ericha von Stroheima, na kterém je patrné jeho pozdější velikáštví a obdivuhodný žánrový veletoč v závěru, má dvě slabiny, jež dělí tento netradiční - v dané době určitě - pohled na nevěru od výborného zážitku (je vina jen na straně ženy?): (1) jednoduchá fabule (snové sekvence působí křečovitým, nepatřičným dojmem), (2) na sebe strhávající pozornost výkon samotného Stronheima, který jako jediný nedokázal ze své postavy udělat víc než žánrovou figuru, karikaturu, 8+/10

plagát

Holka Ferrari Dino (2009) 

LFŠ 2009 Mentální rekonstrukce vzpomínky, jejiž jedinou chybou je vybočení z konceptu - podbarvení dobových záznamů hudbou - a mírná nesystematičnost; jinak z posledních Němcových autodokumentů ten nejlepší: godardovsky avantgardní forma (dokumentární projížďka po místech po 40 letech, doplněná o voice-over Karla Rodena představujícího režiséra za mlada a dobové zvukové efekty) smíchaná s textuálními návaznostmi (Budař ne jako vypravěč, stále ale svůdce). Překvapivě to funguje jako velice osobní i nadspolečenský pohled na minulost (s osobním přesahem do současnosti, auteurským vyznáním), který je zcela jiný než většina filmů herritage cinema, jež se snaží vypořádat s česko(slovenskou) minulostí. 8+/10

plagát

Diva (1981) 

LFŠ 2009 Jeden z prvních filmů jistého trendu francouzské kinematografie, který si vysloužil od kritiků označení "cinéma du look" (u nás poněkud zavádějící "francouzské neobaroko"), je zároveň debutem Jean-Jacquese Beineixe. Jako jeho ostatní filmy, i tento nabízí dvojí čtení: na jedné straně je možné DIVU vnímat jako žánrový film (thriller), který se točí kolem záměny a chytře mate diváka; na té druhé jako vyjednání mezi nízkou a vysokou kulturou, otázkou komercionalizace umění a pirátských nahrávek, která je ozvláštněna několika prvotřídními a pečlivě zrealizovanými akčními sekvencemi, jimž nechybí nápad (motorka a metro, závěr). Výrazná práce s barvami, které jsou nositeli významů samy o sobě (modrá, červená), reklamní estetika ušpiněná špinavostí podsvětí, hrdina toužící se vymanit z prostředí, motiv netradiční lásky a klamání žánrem, čímž se vyznačovaly všechny filmy "cinéma du look", v DIVĚ ještě nebyl doveden k dokonalosti (což Beineix napravil svým dalším filmem, MĚSÍCEM V KANÁLE). 8/10

plagát

Harry Potter a Polovičný princ (2009) 

Nejhorší filmový (a údajně i knižní) díl Harryho Pottera a nebýt ANDĚLŮ A DÉMONŮ, i letošní nejhorší letní blockbuster (pravda, zbývá ještě Sommers). Nefunguje to jako vyprávění, protože není o čem vyprávět a informace jsou redundantní a špatně rozdistribuované. Nefunguje to jako přehlídka atrakcí, protože ty jsou zde jaksi navíc. A co je nejhorší - hlavní trojice je naprosto nesnesitelná, chovají se jako arogantní, emocemi zmítaní idioti, kteří nejsou schopni normálního úsudku. A přitom se ten film svým stylem snaží působit, jako že se vypráví o něčem důležitém, že tu jde o něco velkého... nejde, ale spoustu lidí díky stylu tomu nesmírně hloupému filmu podlehne. Z bonusů na DVD minulých částí - interaktivních prohlídek a různých znalostních kvízů - se stal jeden "velký", 153minutový. 5/10

plagát

Verejní nepriatelia (2009) 

VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ jsou OBČANEM KANEM gangsterského filmu, a to píšu bez jakýchkoliv přehánění (až uvidíte, pochopíte, klíčová slova: "Bye Bye Blackbird/Rosebud"). Pokud s filmem má někdo problém (viz okolní podpůrměrná a průměrná hodnocení s pseudoargumenty jako "nuda", "Depp přehrává Balea" či "Mann neumí s digitální kamerou pracovat"), není schopen přistoupit na koncept a rozpoznat ústřední téma.____________________________________________________ Koncept spočívá v tom, že jednotlivé scény jsou přesně tak dlouhé, jak je zrovna vnímá postava, jejíž optikou je nám vše podáváno, přičemž nesledujeme celou dobu dění subjektivně vnímané jednou postavou či dvěma hlavními (jako tomu bylo v předešlých Mannových filmech), ale hned několika. Proto může pro vyprávění zdánlivě nepodstatný přechod z místa A do místa B, který ale vytváří určité napětí a očekávání, být ukázán celý, i z toho důvodu převážně diegetická hudba glosuje emoce či myšlenky postav v jinak chlapsky chladné podívané. Téma spočívá ve vztahu film - skutečnost/skutečnost - film, jak se vzájemně utvářejí a ovlivňují. Na to snímek několikrát zpětně upozorní, když z natáčení vyznamenání mladých chlapců přejdeme do již natočeného materiálu promítaného v kině, popř. když Dillinger v onom kině sedí a přitom je na plátno promítnuta jeho podobizna jakožto "veřejného nepřítele č. 1" a jsou osloveni diváci v sále, v kterém se najednou rozsvíti, aby se rozhlédli kolem sebe. Proto je film natočen na digitální kameru, která mu dodává realistický look, čímž se zároveň tento retro příběh podle skutečné události vymezuje jednak vůči protonoirům 30. let, jednak běžným biografiím. (Na rozdíl od takové AUSTRÁLIE, INDIANA JONESE 4 či PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA, kteří jsou formální nápodobou filmů klasického Hollywoodu, přičemž poslední zmíněný má s VEŘEJNÝMI NEPŘÁTELI společné to, že oba vypovídají něco o tom, jak v tomto kinematografickém období byly utvářeny hvězdy.)____________________________________________________________________________ Vztah film-skutečnost/skutečnost-film se ještě problematizuje, když si uvědomíme, že se natáčelo na místech, na kterých se před desetiletími odehrála onen "opravdový případ", že jakékoliv akční scény sází na zvukové efekty, jejich razanci a údernost, co největší uvěřitelnost, a úvodního titulku s názvem se dočkáme až v závěru; o paralelách s dnešní dobou (Krize, mučící prostředky při výsleších...) ani nemluvě. A douška na závěr: nejedná se o vyprávění o dvou lidech stojících na opačných stranách zákona (HEAT, COLLATERAL) či na těch stejných (MIAMI VICE), ale o jednom gansgterovi, který dojel - obdobně jako Denzel Washington v AMERICKÉM GANGSTEROVI - na to, že byl až příliš žánrový/filmový (viz Depp a jeho podoba s Clarkem Gablem). I proto ve vyprávění precizně dávkujícím informace se vše podřizuje postavě Dillingera. (A psát, že Bale, který hraje očima a hlasem - jížanským přízvukem, je stejný jako předtím a Depp ho přehrává, není argumentem sloužícím jako výtka.) 10/10

plagát

Mesto zločinu (2009) 

Kdo by to byl býval řekl, že nejlepší film Jackieho Chana bude z jeho filmografie nejméně "chanovský"? Neočekávejte žádné komediální vsuvky, které působily místy nepatřičně v jinak dramatické NEW POLICE STORY, ani akrobatické prostocviky při bojových scénách, protože ty jsou drsné, krvavé (vypichují se oči, sekají se ruce), realistické a chaotické (ale přehledné), s nápaditým využitím toho, co prostředí dá (dlažební kostky na házení, stoly ke krytí apod.). Jediným pojítkem s jeho předchozí tvorbou je tak kromě zápletky "jeden (cizinec) proti mnoha" romantická linie (jíž není dán průchod a jediný vztah je navázán s policistou), která vzejde ze sociálního dramatu a vyústí v japsploitation: yakuza-film._____ Jackie zde podává pravděpodobně svůj životní výkon, protože mu věříte nejenom pláč, ale i to, že neumí bojovat a nedokáže se ubránit skupince ozbrojených chlapů. Nehraje už "Mr. Nice Guye", ale psychologicky prokreslenou, komplexní postavu, která je nejdříve vykreslena typicky chanovsky (sympaťák se srdcem na správném místě, které se dostal do nepříjemné situace a přitom se stihnul zamilovat), aby se s přibývající stopáží stala morálně nejednoznačnou. Neocitáme se totiž v akční komedii, nýbrž sociálním dramatu/melodramatu/japspolitationu filmu-noir se všemi znaky, které k tomu patří._____ V první třetině je řečeno, že se "nemůže vrátit a od té chvíle, co je na cestě, která nevede zpět, měl by udělat život lepším pro sebe". Jenom doufám, že se "svých" slov bude držet: pokračovat v cestě, kterou nastolil NEW POLICE STORY (i když nevím, kam dál by chtěl v pohrávání si se svou image po SHINJUKU INCIDENT zajít), protože nedělá život lepší jenom sobě, ale i svým fanouškům. 10/10

plagát

Automechanik (2008) (študentský film) 

Troška revisited. Nejhorší je, že to nefunguje ani jako anekdota, protože 5 minut je příliš a pointa je prozrazena předem; jako civčení také neobstojí, protože se nezvládá vyprávět a distribuovat informace ve vyprávění, stvořit na malé ploše svět s pravidly a bez logických děr. V podstatě se jedná o nevkus osmdesátek (to postavy neobstojí ani jako žánrové figurky, jejich typizace je jak z předlistopadového filmu a hudba je, přestože má evokovat určitou dobu, laciná, aluze prvoplánové), který má být povýšen na nějaký campy humor, ale zůstává jenom nevkus, protože je to nevtipné. 3/10