Bluntman

LFŠ 2009 Přestože je Thierry Zéno znám jako TEN režisér SVATEBNÍ VÁZY, kontroverzního celovečerního filmu, jeho tvorba se sestává převáźně z dokumentů, mezi které patří i EUGÉNE IONESCO, HLASY TICHA. V nich se zabývá tématem smrti, v tomto případě strachu z ní, a uvědoměle, ale neokázale upozorňuje na rozpor mezi přístupy jednoho člověka či dané kultury k daným věcem, v tomto případě na výřečnost a slovní obratnost titulního umělce na jedné straně a jeho tichou stránku, která vyjadřuje znepokojení nad světem a bytí v něm v dětsky naivistických, až "dan9kovských" obrazech. Kompozicí záběrů a rámováním je pak sám absurdní dramatik Ionesco stavěn do stejné pozice, jako objekty na jeho malbách. 7/10

LFŠ Jsa posílen Energy Drinky, přežil jsem tento milník bez větší újmy na zdraví a nedělalo mi problém se naladit na pomalý temporytmus vyprávění, o které ani tak nešlo, a užívat si celkový minimalismus a stylistickou působivost. Kdo mi bude schopen rekosntruovat fabuli (včetně elips) a vyjasnit vztahy mezi jednotlivými postavami, má u mě mojito. 5/10

LFŠ Formálně naprosto precizní debut belgického režiséra Jaco van Dormaela, který nemůže zklamat žádného narativního hedonika, protože se zde styl (podhledy, frontální záběry a nadhledy dle hrdinova věku, barevné ladění) přizpůsobuje - nespolehlivému! - vyprávění. Jako v SUNSET BLVD., na které se upomíná i konkrétními dialogy, je nám vše vyprávěno mrtvolou (jenže hlediska se mění dle věku Tota). Rozvedení (leit)motivů (loďka) i témat volby a předurčenosti z krátkometrážního É PERICOLOSO SPORGERSI nijak nekomplikuje pochopení či orientaci v několika časových a prostorových rovinách, které jsou od sebe pečlivě odlišeny, a tak do nich mohou vstupovat snové vize. Film nesklouzává k sentimentalitě či patosu (přestože k tomu má závěr silný náběh), protože ty jsou vzápětí zlehčovány a i se znalostí předvídatelné pointy funguje velice dobře. 10/10

LFŠ 2008 OSMÝ DEN, druhotina Jaco van Dormaela, je přesně ten typ filmů, které nemám rád: okázale humanistické poselství v rámci schémat a klišé, za podpory hereckých výkonů strhávajících na sebe pozornost; jinými slovy - kýč, jemuž senzitivnější jedinci podlehnou, hrající si na umění. Nelze ovšem upřít promyšlenost stylu, kdy každý z ústřední dvojice má svůj způsob záběrování a barevného ladění, a "upřímnost" v případě obsazení Pascala Duquennea, herce opravdu trpícím Dawnovým syndromem. Problém je, že zatímco předchozí TOTO HRDINA měl ve svém středu nespolehlivou hlavní postavu, která si přizpůsobovala film pohledu svému a vyloženě si z diváků utahovala (přiznání ve 3/4 "tento příběh vám vypráví šílenec"), OSMÝ DEN je film, který si hlavního hrdinu přizpůsobuje obrazu svému a vytyčené myšlence o chladnosti a neuspokojivosti materiálního způsobu života, do kterého vpadne postižený, ale každý okamžik si užívající "geniální blázen". 6/10

LFŠ 2009 Nevědět, kdo všechno za filmem stojí nejspíš to ani nepoznám; ba co víc - kdyby mi byla promítnuta verze s francouzskými mezititulky bez informace o tom, že se nejedná o oficiální verzi, tipnul bych si, že za LIDMI V NEDĚLI stojí nějaký francouzský poetický realista (nejspíš Jean Renoir, možná kvůli bezkonkurenčně nejlepší epizodce "u vody"). Zinnemannovské experimentování s časem (rozvíjení rámců) a wilderovský cit pro detail a pojímání hvězd jako ikon z plakátů či fotografií je patrný, ale - nevědět, kdo... Nejedná se o "dokument", přestože je k němu film na ČSFD a IMDb řazen, nýbrž o originální experiment, který paradokumentární formou a za pomocí pečlivě vybraných neherců zachycuje jeden den v životě lidí nižší třídy... až na to, že se jedná o poslední víkendový den, po kterém přichází práce... a pak zase víkend, nejspíš se stejným programem jako ten předchozí. Předchozí rozverná atmosféra je tak podvrácena ironickou tečkou. "Předvoj" italského neorealismu (neherci, exteriéry, sociální tematika...) a české nové vlny (výše zmíněné + nadsázka a humor, nadhled , vztahové peripetie). 7+/10

LFŠ 2009 S neobarokními filmy se pojí fráze v podobě "styl vítězí nad obsahem (vyprávěním)", jenže existuje několik výjimek (spíše potvrzujících pravidlo - aby bylo frázím učiněno za dost) a ROSELYNE A JEJÍ LVI jednou takovou jsou. V pomalu vyprávěném, až na závěrečné velkolepé číslo stylisticky strohém jednoduchém příběhu je právě vyprávění stavěno na odiv, je na něj upozorňováno - a to postavou středoškolského učitele češtiny, který na papír zaznamenává osudy mladé dvojice krotící lvy. Sbírka klišé a schémat (nešťastná láska, odchod z domova, potkloukání se životem, podřadná práce, první úspěchy, nepřátelská postava, zranění, triumf...) je tak uvědomělá a díky pomalému temporytmu je vnímáme jinak. I když má ROSELYNE A JEJÍ LVI mnohem blíže k BETTY BLUE, ve které "pro změnu" vystupuje postava měšťáckého spisovatele, je další z Beineixových legitimizací nízkého jakožto umění (v tomto případě cirkusová vystoupení) a zamyšlení nad tvorbou uměleckého díla jako takového. 7/10

LFŠ 2009 Nejméně známý tvůrce a film francouzského neobaroka, v obou případech právem, je díky svému stylu (výrazná práce s mizanscénou a celkovým barevným laděním, atmosférou) a uchopení žánrových konvencí (nežánrový konec, disputace na téma morálky a řešení problémů násilnou cestou) stále - mírně - nadprůměrný. Přestože ve výsledku nejkonvenčnější z neobaroka (co do poskytování žánrové potěchy), ještě pořád dostatečně drsné a neměšťácké (na rozdíl od dalších prací Béhata, především televizních seriálů - akčních kriminálek). Když už ne z jiného důvodu, tak alespoň jako příkladové dílo, na kterém se dají vysledovat určité neobarokní znaky (postava toužící se vymanit z prostředí, ve kterém se nachází, a kontrast mezi reklamní estetikou povrchnosti a drsnou realitou bez přikrášlení), ULIČKA BARBARŮ poslouží velice dobře. 7/10

LFŠ 2009 Problém filmu nevidím v tom, že se člověk neznalý předchozího trezorového dílu bude ztrácet, protože se neustále odkazuje na "poprvé", ale v tom, že satira kapitalistického zřízení je natočena způsobem, jakým se točilo v 60. letech. Žánr "komedie" ovšem omlouvá mnohé Bacsóvy nedostatky, a to jak figurkaření a libování si v karikaturách, nikoliv dýchajících a žijících postavách, tak určitou tendenci ke komunální satiře. 6+/10

LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10

LFŠ 2009 Velikášské ve všech ohledech. Zatímco americké filmy Michaela Curtize byly "klasicky hollywoodské" ve svém neviditelném stylu, který se podřizoval vyprávění, tak v těch evropských vítězil styl nad vyprávěním. SODOMA A GOMORA, kterou natočil ještě jako Michael Kertész, je toho ukázkovým příkladem: jednoduchý a nesmírně tezovitý, moralizující příběh zde slouží pouze k tomu, aby byly předváděny velkolepé dekorace a davové scény, přestože vše vidíme značně zveličenou optikou jedné z postav. Patrný vliv německého expresionismu se mísí s hollywoodským perfekcionismem ala Cecil B. DeMille, ale v porovnání se soudobou rakousko-německou produkcí je obraz ženy jakožto kajícnice (za něco, na co jen pomyslela!) značně zpátečnický (oproti takovému Stroheimovi a jeho SLEPÝCH MANŽELÍCH). Zážitek ovšem umocnila (a výsledné hodnocení ovlivnila) "filmovková" projekce v Redutě, kde je jednak slyšet promítačka (prosím, promítejte tam jen nemluvné filmy, ke kterým se to hodí) a jednak se o hudební doprovod postaral Gerhard Gruber, jenž zbytečně neexhiboval a sloužil dílu. 8/10