The Ferrari Dino Girl
VOD (1)
Obsahy(1)
Po Nočních hovorech s matkou a Krajině mého srdce natočil Jan Němec další autodokument na pomezí experimentu a hraného eseje. Popisuje v něm okolnosti, které provázely jeho natáčení sovětské invaze v pražských ulicích 21. srpna 1968. Čtyři kotouče cenného materiálu, pořízeného z vlastní iniciativy, neměly v okupovaném státě žádnou hodnotu: bylo třeba je ukázat světu. Režisér s dvojicí přátel provezl drahocenný materiál, zahrnující v nesestříhané podobě šestnáct minut, do Rakouska přes prakticky uzavřené hranice za značně bizarních okolností. Nejdůležitější z nich byly „holka Ferrari Dino“, tedy krásná, ale nedosažitelná dívka Jana, a autorův milovaný vůz Fiat 850. Jan Němec opět zkoumá skutečnost svého života ve vztahu k české minulosti. Intimní historie se nedělitelně prostupuje s „velkými“ dějinami. Tvůrce konfrontuje hrané dotáčky (v nichž ho ztělesňuje Karel Roden) s původním materiálem, který před více než čtyřiceti lety obletěl svět a získal si „víc diváků, než má Steven Spielberg“. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (33)
LFŠ 2009 Mentální rekonstrukce vzpomínky, jejiž jedinou chybou je vybočení z konceptu - podbarvení dobových záznamů hudbou - a mírná nesystematičnost; jinak z posledních Němcových autodokumentů ten nejlepší: godardovsky avantgardní forma (dokumentární projížďka po místech po 40 letech, doplněná o voice-over Karla Rodena představujícího režiséra za mlada a dobové zvukové efekty) smíchaná s textuálními návaznostmi (Budař ne jako vypravěč, stále ale svůdce). Překvapivě to funguje jako velice osobní i nadspolečenský pohled na minulost (s osobním přesahem do současnosti, auteurským vyznáním), který je zcela jiný než většina filmů herritage cinema, jež se snaží vypořádat s česko(slovenskou) minulostí. 8+/10 ()
Srovnám-li tento snímek s jakýmkoli jemu podobnými, které jsem v nedávné době shlédl (např. Battle in Seattle, Plamen a Citron nebo Der Baader Meinhof Komplex), je mi nejvíce líto času stráveného v kinosálu právě u tohoto českého polodokumentu. Předpona 'polo' se zde hodí ke všemu podstatnému._Téměř celá stopáž filmu je podkreslena nepestrým bezbarvým komentářem Karla Rodena. Herecké scény tu žádné nejsou a když už se nějaké ve stínu ulic objeví, jsou jak vystřižené z pantomimy. Kamera se tak vyžívá v roztřesených záběrech, polorealisticky neskrývajících autenticitu stěžejních míst historických událostí před čtyřiceti lety. Dlouhý vypravěčský úvod, který zabírá 80% filmu (snad jen, aby se dostálo minimální délky filmového materiálu pro promítání) zabijí atmosféru a atraktivitu snímku tak, že nakonec odhalené autentické záběry z osmašedesátého vyzní jen jako kulisa. Připomíná mi to pojídání velké koblihy, kterou někdo zapomněl vyplnit marmeládou. Takovéhle vtipy já nerad. ()
Scénář: Jan Němec .. Oratorio for Prague. __ Charismatický uchopený pseudodokument z dění během 21 srpna 1968. Za pomoci monologu Karla Rodena, který interpretuje dobovou paměť tehdejšího protagonisty dění Jana Němce, se snoubí dobové zvuky (ruch ulice, střelba, jízda tanků, štěkot psů, ..) s kamerovou jízdou po lokacích v jejich současném stavu, aby byla ulehčena následná identifikace s prostředím slavných záběrů, tedy cesta po okupovaném městě a následný úprk za hranice. Cesta tří uprchlíků je korunována příjezdem do Vídeňské televize, kde jsou dobové záběry z ulic Prahy vyvolány a poprvé spatřeny (čímž je vypointována úvodní cesta). Musím dodat, že záběry stále notně působivé. Sám jsem se upřeně díval a sledoval tu opakovanou "mnichovskou" potupu našeho národa a odvahu jednotlivců, jako byl třeba bezprostřední filmař Jan Němec, který se nebál, prošel ulice Prahy s kamerou a ještě dokázal tyto unikátní záběry následující dny dopravit do svobodného televizního éteru. Původní paměnická sekvence (která v kratším sestřihu a pod názvem Oratorio for Prague obletěla na konci osmašedesátého doslova celý svět a vidělo ji více lidí než filmy Steven Spielberga) zabírá celých 16 minut snímku, začíná mrazivě bezeslovně a němě a až po čase ji začne pozvolna doprovázet drásavá minimalistická hudba (za kterou stojí opět Jan Němec). ___ Předpremiéra filmu na idnes.tv ()
Sugestivní, adrenalinem, autenticitou a lehce bezútěšnou, těžko popsatelnou atmosférou protkaný popis prvních dvou zatraceně nabitých dní po vpádu sovětské armády do Prahy z pohledu Jana Němce, dohnaný k dokonalosti výbornou svěží formou a charismatickou intonací Karla Rodena. Holka Ferrari Dino vděčně spojuje obecné s konkrétním a na celou událost pohlíží očima Jana Němce, který do filmu vnáší kromě vlastenecky všeobecného i zcela osobní měřítko, čímž je film kromě nostalgického stesku po době před okupací provoněn i steskem po časech, než se některé osobní a mladistvé naděje a touhy staly definitivně planými a nesplnitelnými, než definitivně zmizely v nenávratnu. (23. Finále Plzeň - 24.4.10) ()
Hraná rekonstrukce vlastních vzpomínek na události sovětské invaze v srpnu 1968 je narozdíl od poněkud obskurních Němcových experimentů bez problémů srozumitelná a navíc obsahuje i kompletní materiál, který autor tehdy v ulicích Prahy stihl natočit. Mladého režiséra hraje a výborný komentář čte Karel Roden. Dílo hodné pozornosti! ()
Reklama