Jeoffrey

Dnes jsem konečně dokoukal poslední díl a tím finále to vážně totálně zazdili! Mám v hlavě jedinou otázku - Why would you do that? Dokonce jsem i slyšel, že pod posledními díly se nechtěl ani podepsat žádný scénárista a já jejich rozhodnutí docela chápu. Podruhé v téhle sezóně jsem z Jakusoku no Neverland strašně zklamaný a podruhé musím srazit hvězdu dolů ze svého dojmu. Víc psát nechci, po zklamání totiž obvykle přichází vztek a na delší komentář ve stylu "How dare you ?!?" nemám takhle v neděli po obědě vůbec náladu... 3,5/10

Koncept nadpřirozených nemocí je rozhodně originálnější, než třeba ten zabývající se pouze nadpřirozenými postavami, především když se člověk zaměří na to, co tyto nemoci vyvolává, tedy většinou potlačování nějaké své vlastní přirozenosti, či potřeby. Léčba je v tomto případě samozřejmě logická (prostě to přestaň potlačovat), ale díky nadpřirozenému přesahu často dost zajímavá a někdy i zábavná, nebo dramatická. Také musím ocenit pestrou škálu příznaků nemocí, založených na různých japonských tradicích a pověrách, u kterých jsem si z nějakého záhadného důvodu vzpomněl na slova své babičky a její výhružky, že když si budu moc šahat na pipíka, tak budu mít chlupaté dlaně, zkrátka i v našich luzích a hájích by se daly najít podobné náměty pro další díly této série... Kromě povedeného psychologického přesahu a nápaditých nemocí a jejich léčení mi seriál přinesl i docela sympatické postavy a takový ten příjemný (nejen v posledním díle) nádech lidskosti. Není to až tak příjemné a sympatické, jako třeba Natsume, spíš bych to přirovnal tou atmosférou k Fukigen na Mononokean, kterého to ale dle mého poráží v nápaditosti a proto je můj celkový dojem o něco lepší. Prostě Kai Byoui Ramune je za mě docela fajn anime. 6,8/10

Jistý fantasy potenciál to má a věřím, že původní novely nemusí být špatné, ale v seriálu to nevypadá, že by bylo vše naplno využité. On celý ten nápad španělského anime zní divně a je vidět, že Španělům chybí zkušenosti s tímto stylem východní animace a tak některé věci vypadají prostě špatně, jiné zase dost divně, nepřirozeně... Jako další problém je dle mého tempo vyprávění, které mi moc nesedí na seriál. Působí to celé tak nějak uspěchaně, zmatečně a něco mi říká, že rozdělení na episody tomu moc neprospívá, protože přechody mezi díly jsou tak nějak nepovedené. Upravit to a udělat z toho film, možná by to bylo o něco lepší... Dál zde máme jednotlivé charaktery, ty dostávají málo prostoru, jejich vývoj i změny ve vzájemných vztazích jsou až příliš rychlé a tak to nepůsobí zrovna moc realisticky a ani nedostávám nějak moc času, abych si dokázal někoho hodně oblíbit. Zvláštní pocit, když vás nakonec nejvíc zaujme záporná postava a dál chcete především vědět, odkud se vzal ten podivný vztah (a jak ho přesně definovat) mezi ním a jednou z hrdinek - tahle dvojice Kirtash x Victoria pro mě má po posledním díle potenciál - jen nevím absolutně jaký... Co mě také zaujalo je příběh - magické propojení světů, draci, jednorožci, hrdinové, proroctví... Jo s tím se dá něco dělat a příběh byl asi tím hlavním, co mě dokázalo těch pět dílů udržet. Takže celkově je to takové rozhárané trochu zajímavé nic moc u kterého bych sice asi dal i nějaké další díly, protože můj zájem a představivost to dokázalo probudit, ale je tu spousta vážných nedostatků, díky kterým můžu dát tak maximálně 5,5/10 a to jsem ještě asi docela hodný...

Druhá série Re:Zero mě ve výsledku opět hodně potěšila. U první poloviny jsem si ještě nebyl příliš jistý, přeci jen mi přišel celý tenhle arc hodně natahovaný, hrdinovi neustále házel autor další a další klacky pod nohy a tak se z toho Subaru občas sypal tak intenzivně, že i u mě ztrácel plusové body (což se mi v první sezóně nedělo). Na druhou stranu se v první polovině ukázalo, jak moc dokáže být tohle anime zajímavé a emotivní, když hrdina trpí a opakovaně umírá, protože tudy cesta nevede. Fakt, že se podařilo autorovi mě skoro až přesvědčit, že všechny tyhle problémy a komplikace hned na několika frontách nemůžou mít vlastně ideální řešení, mě docela nabudil a probudil můj zájem o to, jak tohle vlastně dopadne. No a z výsledku jsem potěšený. Vše fungovalo tak jak mělo! Emoce, příběh, atmosféra, akce i čiré nadšení, když mi v určitý moment došlo, že tohle je ten run, kdy se vše začne rozplétat, mi vynahradily všechny mé obavy a způsoby, jak se jednotlivé problémy řešily mi také přišly ve většině případů hodně sympatické a uvěřitelné. Vztahy mezi postavami se díky tomu příjemně rozvíjeli, charaktery se měnily a vše bylo tak hezky pospojované dohromady, že jsem si především tu druhou polovinu opravdu hodně užíval. Navíc se jasně ukázalo, že Re:zero není žádný prvoplánový příběh. Tappei Nagatsuki je totiž jeden z těch autorů, co má vše do detailů promyšlené a já přesně tento styl tvůrčího psaní hodně obdivuji, protože ho sám moc neumím. Pro přesnější vysvětlení - když něco píšete, tak máte nějakou svojí metodiku a ta se u různých lidí často výrazně liší. Když pominu kopírky, kdy si jen autor někde něco půjčí, upraví a lehce předělá a vydává to za nový příběh (a tak třeba vzniká již stá variace na ohraná témata, jako třeba speciální akademie...), tak mi zbývají především dva hlavní přístupy. První je to, co praktikuji já. Nastavím si nějaké obecné body o čem chci psát, sednu a píšu. Tak vznikají komentáře na první dobrou složené z nápadů a postřehů, tak jak mi zrovna lezou na mysl. U hodnocení filmů je to použitelné, ale pokud píšete složitý příběh (román, novelu atp.), tak si nabíháte na to, že vám dojdou nápady (a nastoupí osvědčená klišé aniž by vám to došlo), budete porušovat pravidla, která jste si v tvůrčím opojení vymysleli, budete si protiřečit atp. a příběh se nakonec dostane někam, kam by vás na začátku ani nenapadlo... No a pak jsou lidi, kteří před tím, než něco napíší, tak si v hlavě složí celý příběh, znají začátek i konec, rozvrhnou si jednotlivé velké zvraty, ke kterým se potřebují dostat, definují si všechny postavy, jejich charaktery, vzájemné vazby, stejně tak si nastaví pevná pravidla pro svět a jeho chod. Prostě si udělají jasnou kostru a zásady i pro vše kolem, než sednou ke klávesnici a začnou vůbec něco tvořit a pak jen vše plní vatou a hledají nejzajímavější spojnice, mezi jednotlivými body příběhu. Z toho pak vznikají díla, kde do sebe vše zapadá a když se podíváte v půlce příběhu na nějaký zvrat a konfrontujete ho s tím co se dělo na začátku, tak najdete různé drobné náznaky, že to vlastně k tomuhle spělo, jen jste si toho třeba hned nevšimli, vše vám přijde provázané, smysluplné - jedním slovem promyšlené. No a pak už to je jen na autorovi a jeho schopnostech, jak efektivně a originálně dokáže se svojí osnovou pracovat a jak silně vás do své vize dokáže vtáhnout. Tohle systematické psaní se dá dohledat i na některých ČSFD komentářích, kde vidíte, že má autor nějakou svojí kostru, kterou v každém příspěvku pevně dodržuje, má systém, jak, co a kdy hodnotit a tak na nic pro něj důležité nezapomene a vy přesně víte, co od něj můžete čekat a co vám chce sdělit. Namísto toho já tu teď jen dobrých pár minut plácám off topic ve snaze vysvětlit, že mám rád promyšlené příběhy, jaké si v hlavě stvořil třeba G.R.R. Martin, George Lucas a mnozí další... No a stejně tak mě definitivně přesvědčil o své vizi i Tappei Nagatsuki a já si jí užívám a těším se, až mi ukáže, jak to má vymyšlené dál. Další věc, která mě tu nadchla jsou rozmanití a zapamatovatelní záporáci i monstra, s tím že především Oousagi je pro mě, jakožto milovníka Monty Python and the Holy Grail, něčím božím. Navíc když máte pořád rádi většinu hlavních charakterů a tak si Subaru všechny ztracené body z momentů, kdy se mu nedaří, dokáže během pár minut zase nahrabat zpátky, když se mu dařit začne, Beatrice je roztomilá a z předposlední episody máte dojem, že vám v pokoji zase někdo krájí cibuli, Ram je stále fajn, Otto je legenda, oblíbíte si i novou sourozeneckou dvojici, chápete proč je Echidna pro mnohé tak přitažlivá a zajímají vás i další čarodějky, Emilia konečně začne dospívat, takže vám už ani tolik nevadí a ze všeho nejvíc jste přesvědčeni, že nejlepší ženský charakter a MVP je jednoznačně už druhou sezónu po sobě Patrasche, pak není co řešit. Jediné, co mi tu ještě zbývá zodpovědět, je ta zvláštní otázka, usazená hluboko v mé hlavě, která mě v druhé sérii tak trápí - Kdo je REM? Aspoň, že o hodnocení mám jasno - pořád 9,2/10.

Konečně si můžu vypsat své srdíčko z toho, proč jsem s tímhle anime praštil. Protože jsem se přišel dívat na volejbal, na sportovní anime a místo toho dostal hromadu plytkých a pro mě nepřesvědčivých dramat! Volejbal (jakože reálné hraní) je tu až na nějaké desáté koleji, zápasy nemají šťávu a mě to nebaví. Zlatý Haikyu!! Drop už ani nevím přesně u kolikátého dílu, poslední co pamatuji byl tréninkový kemp a pak proklikání dílu následujícího... Ze slušnosti dnes hvězdičkami nehodnotím (nevím, jestli mám splněno své základní pravidlo 3 dílů), ale kdybych měl, byly by to tak 3/10

King's Raid je minimálně v linii kolem Kasela tím asi nejvíc generickým a nudným fantasy seriálem, co jsem poslední dobou viděl. Kaselova linie je jak pomalá procházka deseti kilometry rovného betonového koridoru, kde kolem není nic, čím byste se mohli kochat, vše je sterilní, očekávané, nudné, vyčerpávající a už od prvních kroků vidíte na konec cesty. Překvapení žádná, jak to bude s hlavním záporek jasné už od prvních dílů. Navíc nemá Kasel ani žádný zajímavý a zapamatovatelný charakter, je to prostě Mirek Dušín verze 1.0. Což je ale prý ukázkou mizerné adaptace herní předlohy, protože v původním RPG je Kasel docela originální a i zábavný (říkali hráči). Ani zbytek jeho týmu není nějak výrazný. Po pravdě mě Kaselova linie nebavila až tak, že jsem měl často chuť jeho příběhy prostě jen proklikat. No a pak je tu linie druhá Riheetova. Ze začátku mnohem zajímavější, slibující politický přesah a možnost nějakého povedeného vývoje postavy. Byly to díly s temnými elfy, které mě u seriálu celou dobu držely, zajímalo mě, co bude dál. Tahle linie se ale násilně přetrhá, to co mě zajímalo se nevyřeší a další díly jsou tak jen o hledání pravdy (kde mi ale chybí některé podstatně detaily, třeba jaký je přesně vztah mezi Riheetem a Illiyou) a sebe sama a to opět docela nudně. Pak se samozřejmě obě linie protnou, dojde na finální souboj, kde oceňuji nějakou tu týmovou práci všech postav a samozřejmě i na naprosto očekávaný konec, který může působit i mírně uspokojivě (už jenom tím, že je konečně konec, ale i nějakým tím vyzněním), ale dojem zachraňuje opět jen velmi slabě a hlavně pro mě dost pozdě. Jako pozitivum musím zmínit absenci jakéhokoli dalšího mizerného zvířecího maskota, protože po pravdě toho jsem tu podvědomě a dle zaběhnutých "fantasy dle hry" zvyků také očekával... Za mě bída. 3,3/10

Moje prognóza ohledně druhé série se mi naplnila, teď je to už opravdu mnohem víc shounen, než jakákoli seriózní věda. Procesy výroby nových vědeckých výdobytků se zkrátily, někdy to až vypadá, jakoby některé věci šli vyrobit za pár minut (což působí dost nereálně) a i když pořád občas dostaneme nějaký ten detailní návod krok za krokem, jak by to mělo fungovat, tak samotná výroba už tolik pozornosti nedostává. Místo toho se jakože bojuje a vše jede na vlně "moje věda je lepší, než tvůj přírodní výběr"! Stejně tak mám dost velký problém s tím, jak rychle některé postavy obrací a jak divně to na mě působí. To vás chce nejdřív někdo zabít, vy mu povíte, že mu dokážete pomoct s tím co ho vlastně niterně trápí a za pár minut už jste vy a váš úhlavní nepřítel těmi nejvíc nejlepšími kamarády (protože třeba i takový Thanos je vlastně taky jen ostatními nepochopený sympaťák!) a ždímáte srdceryvné okamžiky (za zvuků teskné hudby) odněkud, kde jste je ještě minulý díl nečekali. Další věc, co autorům nějak nedokážu sežrat! To už jsou dvě věci, které mi tu vadí - věda které už nevěřím (teď je to pro mě spíš jak MacGyver) a vztahy a emoce, které se mění jak při sepnutí vypínače! On the other hand - je to mnohem víc akční, přibylo hodně nových postav, kde je většina docela dobře zapamatovatelná, většinou je to pořád vtipné a dynamické, takže to nenudí. Ovšem jestli bude víc postav v praxi znamenat ono klasické shounen klišé, že v důležitých okamžicích musí každá postava přijít s minimálně jednou větou, kdy nám řekne svůj názor a tak máte během pěti minut prostřih na každou postavu, aby dostala svůj prostor, tak potěš koště. Za mě slabší zážitek, než při sledování první série, takže tentokrát dávám jen silné 3*, ale na další sérii se opět podívám. 6,4/10

Nebudu tvrdit, že můj zájem o tohle anime a celková spokojenost vznikly hned od prvních okamžiků. Po pravdě vše, co mi ze začátku přišlo tak nějak divné, pitomé a pochyboval jsem o tom, že to bude fungovat pohromadě, se nakonec ukázalo jako spousta originálních a dobrých nápadů. Dovedete si představit, že ke Kreacionismu (protože za vším je přeci pořád Bůh) přidáte evoluční principy a vědu (aneb proč některé zvíře musí být takové jaké je) a vše dáte do korporátního prostředí (zaměstnanci, oddělení, zakázky, meetingy...) a ono to bude fungovat? Prvních pár dílů jsem jen zmateně koukal, o co se to tu snaží, vše mi přišlo hodně zvláštní, ale postupně jsem začal přicházet téhle promyšlené a bláznivé kombinaci pořád víc a víc na chuť. Samozřejmě je třeba zmínit vzdělávací význam tohoto seriálu, dozvíte se o zvířatech, o kterých jste možná ani neslyšeli a o vlastnostech a schopnostech, které jste netušili, že vám známí tvorové mají. Minimálně jednou se nachytáte, že si něco ze zde uvedených informací ověřujete na Wikipedii a tak vám vše pravděpodobněji utkví v hlavě a díky tomu jste zase o něco chytřejší! Stejně tak postupně poznáte, že k úspěšnému tvůrčímu procesu je opravdu ideální rozmanitý tým různorodých osobností, protože pak každý přináší svůj unikátní pohled na věc a nové inovace, které by toho druhého ani nenapadli, takže teď už i třeba víte, jaké lidi si na kreativní práci hledat. A charaktery tu jsou opravdu rozmanité, v jejich názorech a metodice snadno poznáte i některé lidi ze svého okolí a budete mile překvapeni, jak dobře s nimi seriál pracuje. Další věc, co musím pochválit, je široký záběr tvorů, s kterými si zdejší parta pohrává, dojde na reálná zvířata, mýtická stvoření, vyhynulé tvory a třeba i na seriálové maskoty. A ke všemu se přistupuje na jedné straně vědecky, kdy je nám vysvětleno, proč něco funguje a proč ne a na straně druhé bláznivě a s nadhledem, kdy si člověk i uvědomí, že žádná myšlenka, i ta sebešílenější, není vyloženě špatná a že i na těch největších kravinách se vlastně dá stavět. Veselé, hravé a originální anime, které je ale i přínosné a chytře zpracované, i když mi chvilku trvalo, než jsem si to přes všechnu tu bláznivost přebral. Accepted! 8/10

Dost tradiční fantasy, založená na japonské RPG hře, kde mě dokázalo překvapit maximálně posledních pár minut dvanáctého dílu. Zbytek je dost generický, nudný, plný žánrových klišé - zkrátka nic co bych si dokázal kdo ví jak užívat. Na druhou stranu mě to asi bavilo o trošku víc, než třeba takový King's Raid s dvojnásobnou náloží episod, který mi přišel obdobně tradiční, předvídatelný a nezáživný. Z postav mě tu zaujaly maximálně 2 vedlejší (Deflotte a Adelheid), hlavní duo mě nebavilo vůbec, bez maskota i služebné bych se tu rozhodně obešel. Záporáci dle mého hodně slabí, charakterově nezajímaví (hlavně papež) což u mě hodně ubíralo na napětí a atmosféře. Design finálního monstra mě spíš pobavil, než že bych se bál, nebo cítil nějaké rozrušení z téhle poslední konfrontace. Díky posledním pár minutám jsem sice nabyl dojmu, že někde hodně hluboko pod vším tím generickým patosem a klišé by možná mohlo být i něco zajímavého, zkrátka že je na pozadí něco složitějšího, než vše co jsem doposud viděl, ale díky tomu, že mi to anime nedokázalo prodávat během celého seriálu (jestli tam nějaké náznaky byly, tak byly zatraceně slabé), je to docela překvapení a zároveň zklamání ve stylu "konečně něco zajímavého a konec ?!?" - pokračování asi příště, nebo si prostě kup hru! Nechci díky - nepotěšilo, nebavilo a jedním posledním dobrým zvratem to u mě moc nezachráníte! 3,5/10

Přál bych si říct, že je Urasekai Picnic dobré a zajímavé anime, ale bohužel znám Flip Flappers. Atmosféra, nápaditost, odkazy na vše možné, příjemný vztah mezi hlavními postavami, tajemno, uspokojivý děj - to vše (a i další aspekty, které ze sebe takhle narychlo už asi nevysypu) mají Flip Flappers za mě minimálně o level až dva lepší! Ze začátku mě to zaujalo, táhla mě představa tajemného a temného světa, kde se mísí mytologie s realitou a kde jde každou chvíli doslova o život. Líbilo se mi, že pro vstup do tohoto světa musíte splnit nějaká pravidla, jako třeba zmáčknout tlačítka ve výtahu v přesně stanoveném pořadí a o to víc mě pak štvalo, že s přibývajícími díly to najednou vypadalo, že dostat se na druhou stranu je vlastně docela snadné a brány jsou skoro všude, dokonce i na vašem zadním dvorku. Také se ukázalo, že svět na druhé straně je spíš šedý než temný a po pravdě jsem měl i při sledování takového Kemono Jihen častěji husí kůži než tady. Ano, jsou tu nějaké zajímavé nápady, třeba "svět mezi" a líbí se mi tajemno vybudované kolem Satsuki a hádání, jaký je její vztah k oběma dívkám (především k Sorawo) a nejspíš tohle (Satsuki) bude ten hlavní důvod, proč budu ochotný se podívat na další řadu, pokud vyjde. Ovšem budu velmi doufat, že ta bude mít mnohem víc zajímavějších nápadů, stvoření, prostředí a vše na mě nebude působit často až tak nějak nevysvětlitelně prázdně a občas i "béčkově" (dějem, emocemi i animačně). 5/10