Snorlax

V prvních dvou sériích jsem občas měla problém se zorientovat v postavách, tady se mi občas podařilo se v nich vyznat. Ale závěr s oznámením, že hezké jméno je třeba Jonas, je výborný.

To je tak dobře udělané, že tomu odpustím i malý exkurz do díla Járy Cimrmana. Jen si myslím, že mnou by tedy zjištění, že můj mladší bratr je vlastně můj, tedy i svůj otec, zacloumalo více, než s hlavním hrdinou. Vkrádá se ovšem otázka, jestli jeho mladší bratr není nakonec otcem nás všech. I přes tohle jsem se velice dobře bavila, ujíždím na hudbě a lynchovských úvodních titulcích.

Za tenhle snímek se tvůrci určitě během pár let dostanou před soudní tribunál Spojeného euroamerického šílenství a budou odsouzeni k smrti ihned po všech Othellech s nedostatečným pigmentem. I když je Gilles už poněkud vypelichaný, hraje mu to pořád hodně dobře. Ono je v tomhle filmu vlastně všechno hodně dobře, až na samotný fakt, že vychází z reality.

Psychologický souboj dvou odlišných světů je prošpikován až seversky pojatým černým humorem. Každá postava v tomto má své opodstatnění, každá má svůj příběh, každá nějak ovlivní ty ostatní. Nic není zbytečné, nic nechybí, vše si pomalu a rozvážně plyne k morbidně šťastnému konci.

Domnívám se, že Čapek i Škvorecký se měli držet svého kopyta a nesnažit se o kriminálky. Jak mám oba ráda, tak tuhle jejich část tvorby fakt ráda nemám. Fričovi se přesto opět podařilo z nepříliš povedeného námětu stvořit minimálně koukatelný film, který se bohužel povětšinou odehrává v interiéru, takže nemohlo přijít na řadu Fričovo kouzelnictví v exteriérech.

Jedna korejská svobodná máma si přestává rozumět s dcerou, kterou právě pohltila puberta. O vzájemném hledání průsečíku dvou vesmírů je tenhle film jen okrajově. Naštěstí. S převahou je to fascinující černohumorná sranda s vybroušenými dialogy. Jo a teď jste svědek vy.

Pokud zadání znělo udělat z pěkných žen ošklivé a upiplané cosi, povedlo se to výborně. Nic jiného se nepovedlo.

Není pochyb o tom, komu Mathieu straní. Jelikož si jako režisér vždy uměl získat divákovy sympatie, není problém se k němu přidat. Navíc odsudek politiků patří ve francouzských filmech nejen k dobrému bontonu, ale už je i vypilován k naprosté dokonalosti. Nechejte vyjednavače jednat, o čem chce, my chceme vyhrát volby, takže pár životů je podružných. Vojenská akce je ve Vzpouře sice poměrně krátká, ale rozhodně je natočena tak bravurně, že předčí mnohé své rozpočtově mnohem opulentnější kolegyně.

Proč se Bleek nestal Satchmem? Protože mu ústa rozbili. A možná to mohli udělat i o něco dříve, než jsem se začala nudit.

Tohle je spíše nižší princip ukřivděné plačky, vrtošivé stáři přimělo Krejčíka k natočení samožerbuchu, v němž se dojímá nad vlastními úspěchy a celou dobu se utápí v negaci. Ani když si k poplácávání po vlastním rameni přizve Pucholta nedokáže se vymanit z hysterického pozérství, které korunuje rádoby nenápadným máváním metálem. Pokusím se na tenhle dokument zapomenout, aby se mi zase mohly líbit Krejčíkovy filmy.