nash.

Předválečný standard. Mile úsměvná komedie s řadou vtipných momentů a hlášek padajcích ve víru záměn a omylů, které se vrší jeden na druhý a uvádí hlavní postavy do stále větších potíží. Stejně tak ovšem plná naivity, občas křečovitého přehrávání a místy zadrhávající poněkud hluchými nebo natahovanými momenty. Přesto i ona dýchá onou typickou pohodou, pro kterou jí člověk lecos odpustí a přístě se podívá znovu.

Oldřich Nový rozehrává jako okouzlující flamendr jednu úsměvnou situaci za druhou, ať už jde o návrat z flámu, jednání s exekutory nebo slib, že už nebude pít a věnovat se hazardu. Možná nedosahuje úrovně nejlepších předválečných komedií, na rozdíl od současné české produkce je to však, a to i po téměř třičtvrtě století, stále stejně příjemná a svěží pohodová zábava, která ani na okamžik nenudí.

Lehce nahořklé, jen místy úsměvné a doufejme, že poslední, pokračování „básníků“ trpí řídkým obsahem, který je zejména v první půli téměř k nepřežití, hustým zalidněním spoustou zcela zbytečných postav, odbytým scénářem a přemírou prázdných scén a odboček, které jsou pro příběh zcela postradatelné a soudný filmař by je ve střižně okamžitě vyházel. Sem tam se objeví vtípek, který pobaví ("Normální taxa, otec u porodu“), ale jinak působí poslední „básníci“ stejně unaveně a prázdně jako hlavní postava. A Mareš jako mladý arogantní blbec (což zřejmě ani nemusel moc hrát) vyhrožující stávkou, působil jako zajímavá paralela k aktuální „odchodové“ revoltě doktorů.

Ne tak úplně typický animák zaujme nejen spojením dětského filmu a horroru, ale také animací, kde se v klasickém cgi prostředí se sympatickým retro vzhledem pohybují postavy stylizované lehce plastelínově. Svižně odsýpající děj prošpikovaný klasickými žánrovými prvky, sympaticky hororová atmosféra, občas vtipný dialog, občas nenápadný odkaz na nějaký ten slavný film a svou akčností zábavné finále. Pobaví, ale jednou stačí.

Poněkud rozpačitá pohádka bez šťastného konce. Výborný námět, se kterým si scénárista a režisérka bohužel nedokázali poradit tak dobře, jak si zasloužil a dojemný příběh o naději a dětské snaze po nápravě světa tak místy rušila až příliš okatá klišé a standardní postupy, které se bohužel podepsaly i na hereckých partech jinak výborných herců. Nicméně, to přes všechny výtky byl příběh natolik silný (a Kevin Spacey natolik dobrý), že dokázal potlačit určitou sterilitu filmového ztvárnění i občasné herecké křeče, předat své poselství a navíc opravdu zahrát na city.

Je to vždy jako zázrak, když do sebe všechny kousky zapadnou v dokonalé harmonii a z plátna či obrazovky vás zasáhne skutečná filmová magie. Jako v tomto pozvolna plynoucím, zdánlivě prostém, příběhu, který zdaleka není jen o golfu a kde se zpočátku banální a plytká moudra postupně mění v dech beroucí poezii.

Nová verze nejslavnějšího vánočního příběhu ve strhujícím úvodu navodí až neskutečně působivou dickensovskou atmosféru, která se s návštěvou Marleyho ducha dokonce mění ve slušně ponurý horror. Jenže pak Zemeckis podlehne pokušení techniky a místo atmosféry a strhujícího příběhu o kouzlu vánoc a napravení lakomého hříšníka, se začne neustále efektně poletovat z místa na místo a příběh se stále více topí v okázalých obrazech a samoúčelných záběrech, kdy je na střípky Vydřigrošovy minulosti, přítomnosti a budoucnosti stále méně času i prostoru, až příběh nakonec definitivně skoná pod koly černého kočáru, řítícího se nesmyslně a nesnesitelně dlouho ulicemi města. Škoda, že Zemeckise podobná trojice duchů nemůže provést jeho minulými, současnými i budoucími filmy. Třeba by to také pomohlo.

Spíš romantická než komedie i když to tak zpočátku nevypadá. Zejména první třetina je plná sarkasmu a vtípků, o které se stará Gervais jako zapšklý zubař a dialogy mezi nimiž patří k nejlepším vyplňování vstupního dotazníku v nemocnici, otázka zda došlo či nedošlo při operaci k nějaké komplikaci nebo první rozhovory s Gwen. Ovšem současně s tím jak se scéně objeví Tea Leoni coby Gwen, začne se komedie překlápět do nefalšované romantiky, což možná ne každému sedne. U mě dobrý. Přestože Gervaisovi sedla spíš původní rovina sarkastického protivy, dokázal ustát i rovinu zamilovaného obětavce, Tea umí být stále přesvědčivě sympatická a romantika a city netlačí na pilu nijak drasticky.

Bylo fajn mít ulitou bokem nějakou zatím neviděnou klasickou animovanou disneyovku. Po všech hlasitých vytuněných 3D hitech posledních let působila jako zjevení. Jemná, milá a přesto svým pohádkovým dětským způsobem strašidelná. Podíval jsem se s potěšením, přimhouřil oko nad drobnými dějovými hrboly a vychutnal si lásku, která změnila zvíře, zpívané pasáže i množství drobných vtípků. I když nepřekonala starší klasiku, ať už Sněhurku nebo Lady s Trampem, bylo to milé setkání.

Přes parádní spojení plastelíny, komedie a starých horrorů, i přes tunu zábavných odkazů a vtípků, z nichž se možná dobrá polovina zařadí k nezapomenutelným, musím překvapeně konstatovat, že u Slepičího úletu jsem se bavil o nějaký ten chloupek víc.