nash.

Pokračování sice kopíruje jedničku, ale Marv s Harrym dostali víc prostoru a to znamená víc zábavy. Občas mohu mít pocit, že vtípky nejsou tak originální jako u předchozí části, jenže i po dvaceti letech to bez ohledu na všechny oprávněné výtky funguje a mé děti se řehtaly až jim tekly slzy. Lepší doporučení si komedie nemůže přát.

Úsměvná vánoční komedie se s příchodem Harryho a Marva mění v pekelnou jízdu nabitou nápady, gagy a vychytávkami, které fungují i po dvaceti letech. Někomu může Kevin lézt na nervy, někomu mohu vadit nevychytané lapsy, ale my se zkrátka opět skvěle bavíli a ani jsme k tomu nepotřebovali tác vánočního cukroví.

Překvapivě dobré vztahové drama babičky, dcery a vnučky, které přes vzájemnou letitou nevraživost musejí čelit nečekané situaci, když rebelantské vnučce Rachel „ujede“, že jí otčím jako malou zneužíval. Přestože tvůrci postupně rozkrývají křivdy a nedorozumění deformující vztahy všech tří hlavních postav, nejvíc prostoru dostává Lindsay Lohan, která v roli Rachel podává překvapivě věrohodný výkon, aniž by se přitom snažila ukrást si nějakou přehnanou exhibicí celý film pro sebe. K tomu připočtěte několik výborných dialogů, řadu zajímavých momentů a jako kulisu maloměsto se všemi jeho charakteristickými klady i zápory.

Nenáročná podívaná, kde pohodářský továrník pozná po bankrotu kdo je opravdový přítel a jeho syn zachrání před bankrotem chátrající lázeňský penzion. Komické to příliš není a romantické už vůbec ne, protože vztah Adama a Evy je tak upozaděn, že ho divák během filmu vůbec nezaznamená, a to až do chvíle kdy je mu v samotném závěru předložen „překvapivý“ vztahový zvrat. Hana Vítová protivnější než obvykle, Kryštof-Veselý vážnější než obvykle a v závěru má člověk pocit, že tu bylo víc tance a zpěvu než příběhu.

Nádherný, dojemný příběh, který chytne za srdce a nabídne víc než jen výchozí bod pro úvahy o tom, že každý žijeme ve svém světě, a o kompetenci společnosti ty více odlišné světy rozbíjet a určovat co je a není normální. Strhující Jodie Foster, která si celý film ukradla pro sebe, podává přesvědčivý obraz ženy vyrůstající mimo „civilizaci“ formující i deformující přirozenost člověka, jeho myšlení i chování, ženy přesto svým způsobem postižené traumaty vlastními i předanými matkou. I když závěr, zejména Nellina závěrečná řeč, příběh poněkud vyhodila z roviny uvěřitelného, zůstává dalším z těch vzácných příběhů, které se zaseknou hluboko do srdce a člověk na ně nikdy nezapomene.

Jistě, je těžké uvěřit těm šťastným tvářím i přehnaným projevům lásky k práci a vlasti, když v každém druhém interiérovém záběru hledí ze stěny obraz Stalina. Na druhou stranu by bylo trochu laciné odsoudit a odstřelit Anděla jako primitivní agitku, byť jí třeba i je. Takže co zůstane, když člověk odfiltruje onu naivně průhlednou, půl století starou ideovou manipulaci? Pohodová, úsměvná a výrazně pozitivní komedie o napravení starého mrzouta, s několika výbornými herci, několika nezapomenutelnými scénami, občas úsměvnými dialogy a výbornými hláškami, z nichž některé získaly navíc s léty a historickou zkušeností zcela nový rozměr.

Nádherné hory, vynikající Max von Sydow a jako protipól neméně skvělá Geraldine Chaplin. To jsou přednosti další adaptace slavného příběhu, jehož ztvárnění však působilo poněkud strojeně, stejně jako Emma Bolger v titulní roli.

Po dvojici Conanů další opáčko, které potvrzuje dobrou radu, že vzpomínky na některé filmy by se neměly likvidovat reprízami. V podstatě o Sonje platí totéž, co o druhém Conanovi, jen Arnold to tentokrát bere víc s nadhledem (k dobré náladě mu chybí už jen doutník), skvadra co ho obklopuje je ještě o fous nesnesitelnější, zajímavých momentů je jako šafránu a Nielsenová proste není schopná uhrát ani tak jednoduchý part jako je Sonja. Nostalgie tentokrát nestačila.

Nenáročné, ztřeštěné blbnutí na téma Sněhurky, které si bez sebemenší úcty utahuje nejen z klasické pohádky, ale také Pána prstenů a dalších děl a dílek, od Čelistí po televizní seriály. Humor kolísá od trapného pitvoření po geniální momenty („Máme problém.“ – „No jo, tak hoďte prsten do ohně.“ – Ale my nemáme prsten. Máme Sněhurku.“ – „Tak hoďte do ohně Sněhurku.“) a přestože to zdaleka není tak dobré jako třeba Manitouova bota, ten kdo se dokáže uvolnit a s přimhouřeným okem přejít hluchá místa, kde humor zkrátka nefunguje, možná si užije pár osvěžujících chvil dětinské radosti.

I když to nebylo tak uplně humoruprosté a člověk se občas zasmál, občas dokonce i nahlas, po skvělé jedničce a hodně dobré dvojce to byl pořádný sešup. Žádná pořádná jízda, žádné pořádné odkazy na kdeco. Celé to tak trochu připomínalo pohled na EKG křivku umírajícího. Dlouhá rovná čára nudy, která jen občas vylétne nahoru nějakým tím povedeným vtípkem ("A co budeme dělat teď, miláčku?") nebo vydařenou scénou (výslech Pinokia a Perníčka nebo útok bojových princezen). A všichni kolem čekají jestli vydechne naposledy nebo znovu naskočí a otevře oči.