radektejkal

"Čtyři šedé sametové mouchy"; přiznávám, že jsem se díval jen kvůli názvu. Jinak na filmy tohoto typu nejsem stavěn a dívat se na ně už ani nemám čas.

André Breton by měl z filmu asi větší radost než já. Vyhlédl si své předchůdce, není však bohužel možno vyhlédnout si své následovníky, pokud za jeho života dosud netvoří. Dle něj byl jedním z jeho předchůdců Comte de Lautréamont. Jeho maldororovská etika špatnosti "Mal", česky často označovná  jako "Zlo", se ve filmu neskrývá jen  v postavě chlapce Mala, ale především v atavistické podstatě oceánu (ve filmu spolehlivě akcentovaném), který polyká, přetváří a znovu vyvrhuje to, co bylo již zdánlivě překonané. Zpodobnění oceánu jako nevědomí lidské psychiky je sice lákavé, ale neoprůkazné.

Nikdy nebyla Evropa dosud (ani potom) tak nemocná jako v období před 1. Světovou válkou. Síly nemoci, jak dokládá Thomas Mann, přestože byl těmito silami určitou dobu také ovládán, zachvátily a prostoupily všechny lidské činnosti. Nebylo možné rozeznat, zda si člověk strká do pusy cigaretu nebo teploměr. Nebylo možno rozlišit Totentanz od tance živých. Domnívám se, že se filmu - ani za zhruba za 5,5 hodin nepodařilo docílit a obsáhnout Mannovu románovou "předlohu", nepodařilo by se to ani za 55 hodin. Nůžky mezi filmem a románem zůstávají otevřeny po celou dobu. Proto jen pár poznámek: Hanse Castorpa jsem si představoval rozhodně menšího, trochu již obtloustlého, s ne příliš výrazným obličejem, jeho dikci uvážlivější, skromnější, méně sebejistou. Kromě Claudie Chauchat (a snad Marusje)  jsem zapoměl na všechny ženské postavy, především na Frau Stöhr a Frl. Engelhart, film jim opět přiřadil jejich nezaměnitelné místo. Film má v jednotlivých dílech progesivní gradaci, vrcholící vystoupením a pádem Mynheera Peperkorna, Staré Evropy.

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle.

Už jsem si říkal, že se na Colomba dívat nebudu, ale člověku to po čase nedá. Proč? Protože schéma je stále stejné, a je to schéma, ve kterém si všichni libujeme: pýcha předchází pád - úsloví ve všech řečech jasné, a ve všech stejně pregnantní. Druhým fenoménem je: jak přimět pýchu k pádu. Colombo to umí zaručeně tím, že veškerou svoji pýchu eliminuje až do závěrečného vyvrcholení, při kterém teprve otevře poklop nad padací jámou. V tomto případě bylo "kunsthistorikova" závěrečná manipulace sice až moc okatá, zato Colombova finta (tj. "jak se dostat na kobylku") překonala očekávání.

Moc dobře se na to nekouká. Ostatně, na co se koukat? Na Dorotheu nebo to ostatní? Pokud je autorův záměr anti-pornografický, pak se v podstatě zdařil. Pokud se k tomu přidají chechtací pytlíky, pak o to lépe.

Nejsem přívrženec "weiglovek", ale ani jejich odpůrce. Literární předloha, opera a film vznikaly po stu letech, posuny jsou značné. Největší mezi Goethovou novelou a  Hartmannovým libretem, v němž zamilovaný Werther padá z nebe, nevíme o něm nic a jeho agónii je věnována zhruba polovina děje, a ještě značně zkresleného. Goethova duchaplnost (o niž jsem nikdy nepochyboval) se rozplývá v absolutní niveč. Touha po super-romantickém vyznění překonává meze současného chápání podstaty věci (tedy Wertherovy sebevraždy): příkladný rozdíl mezi klasikou (východisko) a romantikou (gesto). Viděno v rámci "nepovinné hudební výuky starého bluesmena".

Hezky střižená detektivka; plná toho, čeho se tehdy od detektivek očekávalo, tedy nečeho netradičního. Standardně se nevěrné ženy zapuzovaly.  Gérard Oury, muž s něžným srdcem a kamennou tváří, s prostší, ale stejně rafinovanou Jeanne Moreau, si zahráli a zahrávali. Ouryho filmy jsem viděl v mládí; není třeba se k nim vracet.

Do názvu Seidlova investigačního filmu "Poslední mužové" vkládají angličtí demagogové přívlastek "real" a opičící se Češi "skuteční". Jsou to ale jen "muži z lidu", kteří tvrdí, že chtějí jen chodit do práce a mít domov, kde se mohou osprchovat, najíst se "po rakousku" a dívat se na televizi. Proč jim nevěřit? Samozřejmě jejich argumentace je neúčinná; místo, aby si alespoň přečetli Englsův spisek o rodině a dostali se tak alespoň do 19 století, bloudí ještě někde po biblických pláních. Pokud recenzent Bluntman tvrdí, že se jedná o "machos", pak to jsou ti nejdefenzivnější z možných. Jsou pravým opakem hrdinů (Heros, Braves), pro které mají ženy (ať již Rakušanky, Indiánky nebo Filipínky) slabost. Seidlovo vlastní pozorování, že se i v případě těchto "Mischehen" jedná o běžné manželství, jehož vyústění je stejně nejisté jako u jiných, nemúže být mylné.

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"?