radektejkal

O bellezza mortale! O bellezza vitale! - zpívá se hned v druhém madrigalu. Skon renesance a nástup baroka přináší jedinečnou hudební kvalitu, na kterou svým z působem navazuje až soudobá nová hudba. Aktualizaci prostředí na naše podmínky považuji za vtipnou, vady na kráse (režie, herecký výkon zpěváků), vzhledem k hudbě za naprosto zanedbatelné. A možná se i Bob Dylan inspiroval citací ze 4. madrigalu "Un'infermo d'amore" ke své možná poslední významné písničce "Love sick".

V šedesátých letech minulého století patřil u nás Pasolini ke kultovním režisérům a jeho díla (Mama Roma, Oidipus, Médea, Teoréma) byla velmi ceněna. Co si ale počít se "Saló"? Proč se pustil tak daleko, až překročil dobově dané meze? Nechci tady diskutovat o filmu, o kterém si myslím, že ho stejně někdo natočit musel,ani o tom, že Pasolini k tomu měl skutečně značné předpoklady... Chtěl bych jen uvést ve vztah imaginární kruhy dantovského pekla s vraždou jediného člověka a odrazem obou v mysli mnoha recenzentů tohoto filmu. Pasolini byl brutálně zavražděn, vrah nebyl usvědčen. Možná by měla italská policie pátrat na tomto fóru: 1 podezřelý Faye: Mrzí mě, že autora této nechutnosti nezabili předtím, než něco takového vytvořil. 2. podezřelý Gouryella: Pasoliniho a ty uchylny dedky co v tom hrali bych povesil za koule do pruvanu a pak bych je vykastroval. 3. podezřelý Kulmon: Pasolini je nechutný zvrácený hovado! Rozkopat koule!..... Tímto vzdávám hold Pasoliniho památce. Realie viz Radek99... Nakonec ještě komentář filosofa Jeana Baudrillarda z knihy "De la Séduction" (1979, překlad Alena Dvořáčková): "V Pasoliniho filmu Saló je veškerá možnost zvratu odňata s neúprosnou logikou. Komplicita, spojenecká promiskuita katanů a obětí při mučení vymizela. Je to bezduché týrání, zločinnost bez emocí, studená mašinizace... slast je produktem těžebného dobývání, technologickým produktem mašinérie těl..." A úplně nakonec pár citací Miroslava Gregoroviče (Lidové noviny, 19. 9. 1992) pro porovnání se skutečnými dějinmi Sodomy: "Chaotická maškaráda se změní krvavou tragedii... Zvrhlost režimu se stupňuje s blížícím se koncem války... K dokreselní obrazu patří i nechutné svědectví Vittoria Mussoliniho, který dávno po válce poznamenal, že v Salo v posledních dnech existence režimu bylo morfium tak obvyklou věcí jako aspirin, a sexuální orgie běžné jako nedělní venskovský fotbalový zápas... Následný hon na fašisty v severní Itálii přinesl kolem 46 000 mrtvých včetně rodinných příslušníků a spolehlivě vytvořil půdu pro další politickou existenci neofašismu."...................................................................................................................................................... Už dost báchorek o podivnosti a pochopitelnosti naší doby. Stačí se jen dívat a nic si nenalhávat. Naše doba je průhledná jako čerstvě filtrovaný likér. Ale k věci: Moje posluchačské exkurze, kterými si zpříjemňuji překládání technických textů mě zavedlo až youtuberovi Eduardu Birkemu. Předpokládám, že je to mladý inteligentní Čech s citem pro to, co dnešní lidi zajímá, a co chtějí vidět a poslouchat. A tím je násilí, ve své historické verbální podobě (morytáty, detektivky, příběhy ze soudních síní...), ale především ve své vizuální formě (horory, thrillery, snuffy). Nemyslím si, že jde o volný přechod slyšeným a viděným, jde tu o jiné paradigma, ale k věci, stále ještě jsme od ní daleko: A tento Eduard Birke sestavil šestici filmů, které se vyznačují mimořádnou vizuální brutalitou. Pořadí respektuje jeho představu o eskalaci hrůzy, kterou její režiséři snad mohou považovat i za katarzní: 1.       Salò o le 120 giornate di Sodoma (Saló aneb 120 dnů sodomy), 1975 2.       Martyrs (Mučedníci), 2008 3.       Srpski film (Srbský film), 2010 4.       Kanibal Holokaust (Kanibalové), 1980 5.       The Poughkeepsie Tapes (Videa z Poughkeepsie), 2007 6.        Megan is Missing (Megan se pohřešuje), 2011 Tuto sestavu je možno považovat za reprezentativní až na první film, který ostatně do tohoto souboru nepatří. Pasoloniho film je jednak příliš cílevědomý a jednak má jasné poselství - a navíc je to jediný film, který jsem viděl, ostatní jen jako nečetné ukázky z Birkeova pořadu, který tu využívá psychologické vydírání zakázaným ovocem, ke kterému se sám přiznává; čili shlédnutí těchto filmů nedoporučuje.  Pasolini nás varuje před extrémním racionalismem (racionalismus jako jednosměrná cesta pro opatření si toho, co požadují moje smysly) a definitivním úpadkem superega (na nic nikdy nebrat žádný ohled). Možná se časem podívám ještě na nějaký jiný z těchto či jiných podobných filmů, časy se mění...Už dost báchorek o podivnosti a pochopitelnosti naší doby. Stačí se jen dívat a nic si nenalhávat. Naše doba je průhledná jako čerstvě filtrovaný likér. Ale k věci: Moje posluchačské exkurze, kterými si zpříjemňuji překládání technických textů mě zavedlo až youtuberovi Eduardu Birkemu. Předpokládám, že je to mladý inteligentní Čech s citem pro to, co dnešní lidi zajímá, a co chtějí vidět a poslouchat. A tím je násilí, ve své historické verbální podobě (morytáty, detektivky, příběhy ze soudních síní...), ale především ve své vizuální formě (horory, thrillery, snuffy). Nemyslím si, že jde o volný přechod slyšeným a viděným, jde tu o jiné paradigma, ale k věci, stále ještě jsme od ní daleko: A tento Eduard Birke sestavil šestici filmů, které se vyznačují mimořádnou vizuální brutalitou. Pořadí respektuje jeho představu o eskalaci hrůzy, kterou její režiséři snad mohou považovat i za katarzní: 1. Salò o le 120 giornate di Sodoma (Saló aneb 120 dnů sodomy), 1975 2.  Martyrs (Mučedníci), 2008 3. Srpski film (Srbský film), 2010 4.  Kanibal Holokaust (Kanibalové), 1980 5. The Poughkeepsie Tapes (Videa z Poughkeepsie), 2007 6. Megan is Missing (Megan se pohřešuje), 2011 Tuto sestavu je možno považovat za reprezentativní až na první film, který ostatně do tohoto souboru nepatří. Pasoloniho film je jednak příliš cílevědomý a jednak má jasné poselství - a navíc je to jediný film, který jsem viděl, ostatní jen jako nečetné ukázky z Birkeova pořadu, který tu využívá psychologické vydírání zakázaným ovocem, ke kterému se sám přiznává; čili shlédnutí těchto filmů nedoporučuje.  Pasolini nás varuje před extrémním racionalismem (racionalismus jako jednosměrná cesta pro opatření si toho, co požadují moje smysly) a definitivním úpadkem superega (na nic nikdy nebrat žádný ohled). Možná se časem podívám ještě na nějaký jiný z těchto či jiných podobných filmů, časy se mění...

Zloděje kol jsem poprvé viděl, když mi bylo16. V poslední době jsem několikrát sáhnul do DVD-téky, abych se na tento film znovu podíval. Ale po ruce mě vždy plácne jiná ruka, a tak tu svou zas stáhnu zpátky. Mezitím se čísla v první větě prohodila, a já na film stále jen vzpomínám a snad už ani nedoufám, že se na něj znovu podívám. Po všech těch letech z něj zbylo ovšem jen několik záchytných bodů, a mezi nimi celé plochy jen nejasně popsatelných emocí. Jako bych to kdysi prožil, jako by se mi to kdysi zdálo. Reálie viz Pohrobek. Pozn: Horatius rozlišuje umění na: "Heac placuit semel, haec decies repetita placebit (Tohle se líbí jednou, tohle chceš vidět desetkrát)" Zloději kol jsou asi ten první případ.

Mám rád westerny obecně, ale ještě raději ty, které jsou "jiné", které se tolik nedrží schématu "indiánek" nebo "sergioleonovek". Takových filmů je mnoho, a i tento k nim rozhodně patří. Kdo se pokouší dělat něco jinak, může se proslavit, ale musí také počítat s tím, že může dopadnout i neslavně. Obecné hodnocení na fóru ukazuje, že se Michael Cimino se u nás proslavil. Jak dopadl v USA viz Matty a další... Ostatně pomalé tempo filmu prospívá, pokud ovšem neztratí napětí, "suspenzi", jak říká Hitchcock, která je pro jakýkoli druh filmu nezbytným předpokladem.

Mezi 1 500 komentáři k tomuto filmu se tento určitě snadno ztratí a pomine. Nicméně platí i pro "Shawshank" (i když ten je nesporně lepší) a pro další filmy podle Stephena Kinga (snad s výjimkou Kubrickova The Shining). Na čem tyto filmy spočívají, co představují a komu jsou určeny? - na to se přitom nelze nezeptat. Připadají mi jako obrovská koule se zrcátky a flitry, jaké se používají v tančírnách, a které odrážejí všemožné vnější jevy - bohužel jsou však prázdné, duté. Prezentují to, čeho se nám v reálném životě nedostává a po čem toužíme: adrenalin, negaci nudy (zřejmě zábavu), mystiku, dobrodružství a happyend. A v tom jsou přivedeny do dokonalosti, jejich efekt je předem vykalkulován, nic není opominuto, vše šito na míru zákazníka. Nelíbit se to může jen pár buranům - a pro ty to přece neděláme! Komu jsou určeny je jasné i z uvedených komentářů; osobně však neznám nikoho, kdo by si myslel, že tyto filmy patři na vrcholy hitparád. Asi by bylo vhodné neplést všechny filmy dohromady a pro Kinga a Darabonta udělat speciální kategorii. V jakém vztahu jsou s nimi filmy Viscontiho, Bressonovy, Kurosawovy, Rivettovy a mnoha mnoha dalších? Nepsal jsem tento komentář rád a u podobných filmů se toho již vyvaruji (pokud se na nějaký podobný ještě podívám).

Tento film skutečně volá po hermeneutice; avšak v rámci hermeneutického kruhu, zůstaňme raději v první fázi: předporozumnění. Téma: rozklad a destrukce rodiny. Jaké: bohaté, avšak neukotvené. Čím: zlem. Kde se vzalo: není zcela jasno - z vnitřku (nadjá, ono), z vnějšku (primitivní síly, vesmír). Na kom se zachytilo: na ženě (nejvíc na nejstarší a nejmladší). Jak působilo (jedem, tj. otravou). Bylo možno z jeho dosahu uniknout: ano. Jak: zproštěním se všech předsudků, racionalizací, očekávání atd. Jednalo se o symbolizaci boje dobra se zlem: nikoli, na jedné straně stálo zlo a na druhé ne-dobro. Proč to bylo tak komplexní: protože v komplikovaném životě se snadno ztrácí orientace.......

Konečně jsem narazil na film, o kterém mohu upřímně prohlásit, že ho nemá rád. Trojlístek hollywodských starrs, které zde předvádějí svojí běžnou rutinní práci (především oskarový James Stewart); nejapná,stále se zaplétající, vykonstruovaná, a hned od počátku jasná zápletka; legrace bez vtipu a fantazie. Zřejmě ddechovka pro zaměstnance v průmyslu, obchodu a zemědělství - hollywoodský cílový segment zákazníků.

Velice milý a příjemný žánrový snímek, nebo také "Merde! C'est si bon!", jak řekl filmový Renoir, nebo také re-noir - jiný pohled na černou.Nebo také: Il est trop tard - už je pozdě: na milování i chození, zbývá už jen malování a pár rad, které si nikdo nebere k srdci. Neboli ženy nabývající v různých obdobích kvality modelka, milenka a služka, a které jsou také základem domova, Renoirova domova, kde bolest je přechodná a krása věčná.

Skvělá profesionální práce. Nádherný převod textu do obrázků. Nebo snad ještě něco víc? Literární předlohu La Femme et le Pantin od Pierra Louÿse znám velmi dobře - jedna ze základních knih při studiu francouzštiny, byť od rozeného Belgičana. To něco víc přinesl asi až Luis Buñuel v Cet obscur objet du désir (1977). Kdyby se hodnotilo na procenta, pak bych vsadil 70.

Spolu s Laurie Andersonovou se můžeme zeptat: "What Fassbinder film is it?". Fassbinderovy filmy jsou fenoménem nejen pro Laurie Andersonovou - a zůstanou jím až do konce dějin filmu (pokud ten již nenastal). Stejně tak je věčný, ve filmech často frekventovaný, "problém matky Küsterové". Lidskou slabost - touhu domoci se pravdy - ráda využívá nejen komunistická nebo anarchistická totalita ale i další dvě nezmíněné: nacistická a katolická. Mutter Küster (německy mi to zní lépe) bojuje za svou pravdu až do konce, podobně jako Kleistův Michael Kohlhaas (loni zfilmovaný s Mads Mikkelsenem). A co se týče vyústění: jsem také pro smírnou verzi s blutvurštem. Opět upozornění k překladu názvu: Fahrt zum Himmel neboli Himmelfahrt znamená Nanebevstoupení nebo Nanebevzetí; Mutter Küster rozhodně necestuje ve filmu do nebe.