radektejkal

Správní chlapi se vždycky dohodnou, aby každý měl to svoje... Dospívající dívka Evie (Evelyn či Evalyn), která ani neví, kolik jí je let, se taky neztratí. Život na ostrově se maličko pohnul a zavlnil, jako vždycky, když někdo připluje a potom zas odpluje. Film o tom hovoří jasnou řečí, není třeba se něčeho domýšlet, nad něčím bádat, vlastně není ani třeba o tom diskutovat. Pozn. 1: Pokud existuje pojem filmová literatura (nikoli literatura o filmu), pak je tento film možno zařadit mezi slabikáře (ovšem nikoli v pejorativním smyslu). Jsou zde jasně (byť především pro mladší ročníky) uvedeny pojmy jako "rasová nesnášenlivost", "láska k nezletilým", "režijní vedení dětských herců" a další. Pozn. 2: Osobně mě zaujal Rev. Fleetwood, když si nechal otočit matraci, na které spal Traver. I dnes znám lidi, kteří si nelehnou do postele, v níž spal někdo před nimi, byť by byl stejné barvy kůže, stejného pohlaví a stejně čistotný. I tuhle filosofii nám přinesl konzum (nikoli rasismus).

Recenzenti (drtivá většina) se sice nemohou shodnout, zda se to natáčelo ve Skalistých horách nebo v Alpách, zato si jsou zajedno v názoru, že je to sračka a (kurevská, neskutečná atd.) nuda, (tupá) blbost apod. Proč ne? Říct je to snadné, určitě méně snadné je uvědomit si, do jaké míry se jejich vlastní život (ne)vyznačuje oněmi třemi zmíněnými atributy. Ve městě se dějí věci, na vesnici jiné věci, a na horách zase jiné.... Dávám sice za pravdu "vysokohorskému turistovi", koupat se ve vodě kolem 5 stupňů a pak se okamžitě nezateplit, to není pro každého, ale třeba pro otužilce ano. A co o té dívce víme? V podstatě nic. Skoro všechno se odehrává na "animální" úrovni (proto totální absence dialogů, časté "kočkování" se, žádné složité myšlenkové pochody). Je to zkrátka jiný typ filmu, na který je třeba si zvyknout. Nebo to je katastrofický film? Nebo tu šlo o zpodobnění boje světla (bílá dívka, voda, sníh a celá oblast nahoře) a tmy (černí vesničané a celá oblast dole)? A stejně kdo ví, co se v těch rakouských horách všechno událo. Vždyť ani Ötzi tudy neprošel bez úhony. Pozn.: podivných reálií tam bylo mnoho (proto jsem dal také jen tři hvězdy), kde se třeba vzal les a řeka v pásmu nad kosodřevinou?

Western, ve kterém hráli hlavní role "neherci", a "herci" se museli notně snažit, aby se jim vyrovnali, a mnohdy, byli stejně jenom komparsem. Přitom neherci a herci hrají své vlastní příběhy, které se prolínají jen částečně, přičemž příběh neherců je zajímavější. Neherci tvoří semknutou organizovanou společnost, herci mají problémy, protože na scéně jsou dva vůdčí herci, a jen jeden může zůstat. Nakonec (po nezdařených námluvách) podlehne ten sympatičtější a odchází sám do divočiny (pravděpodobně k Indiánům, kteří rovněž tvoří organizovanou společnost). Pozn.: "Valdézovi koně" jsou asi tak maximum, co nám může nabídnout ČT2.

Za mého života se Émile Zola nikdy moc nečetl – ani já jsem ho (moc) nečetl. V rámci učení se řečí jsem začal číst Germinal a Lidskou bestii, ale Zolova francouzština je moc těžká. Snažil jsem se alespoň poslechnout si něco z rozhlasových čtení, ale ani zde se Zola (k mému překvapení) nevyskytuje. Zato pro film je žádoucím autorem a podněcovatelem už od jeho počátku; např. jeho Tereza Raquinová byla zpracována v nějaké podobě už 16 x (1915, 1916, 1928, 1950, 1953, 1956, 1961, 1964, 1965, 1966, 1971, 1972, 1979, 1980, 1985, 2013) a některá díla ještě víckrát. Nicméně je vidět, že Zolova obliba klesá (především u nás). U filmových adaptací nás nezajímá příběh, ten je dán knihou. Zajímavé je především, jak si s ní režisér a scénárista (zde jedna osoba – Charlie Stratton) poradili. A za sebe mohu říct, že velmi dobře. Nejde tu jen o houstnoucí vizuální atmosféru posloupnosti dvojité vášně a dvojité smrti: vášeň (láska) - smrt (vražda) - vášeň (výčitky) - smrt (sebevražda), ale také o výtečné dialogy, které samy o sobě (velmi jemně) předurčují další sled událostí. Možná pro "pravověrnou" adaptaci je rozhodující zobrazení Kamila, který by měl působit sympaticky. A takový zde je: milý, inteligentní, i když má problémy se zdravím a potencí (tedy žádné hrubé zjednodušení typu "manželství bez lásky s neduživým bratrancem" jak tvrdí HBO). Hlavní potíž je v tom, že Tereza trpí syndromem "v mládí jsem si dost neužila" (což lze v jejím případě jen sotva popřít) - a kde není (vlno)bití, přijde tsunami.

Byl to film? Nebo oživlé panoptikum, jehož figurky se pohybují pod vlivem měsíce? Nebo svět "Matek", mezi nimiž se pohybuje sám Goethe? Pokud jazyk, aby se nestal nesmyslem, slouží k vyjádření něčeho konkrétního (na rozdíl třeba od filmu samotného), pak lze jen říct: Vypil jsem čtvrt litru "Solženicynova čaje" na své srdeční problémy (srdečník, hloh), vykouřil dvě cigarety (tabák selský, konopí, mařinka vonná) a čichal aromatický olej z měsíčku lékařského (vše vlastní výroba). Přitom jsem se díval na Rivettův film (občas jsem nahlédl na anglické titulky, občas jsem si uvědomil hudbu), který pro mě neměl jiný (vyšší) smysl než pití, kouření a čichání. Jeho smysl jsem nepochopil, nesnažil jsem se ho pochopit, a kdybych ho přesto pochopil, k ničemu by mi to nebylo. - I když o magii slunce, měsíce, žen, peněz a klenotů, a gest (která rozbíjejí zrcadla) nepochybuji.

Mimo "hlavní vysílací čas" své venkovské televize s mým vlastním vysílacím programem jsem zatoužil podívat se ještě na něco, třeba na nějakou blbost. Protože s postupujícím věkem, jak ztrácím zrak a sluch, derou se chuť a čich stále více do mého smyslového pole: santolina, levandule, konopí, saturejka, oregano... a tak jsem si vybral "Dokonalý smysl" - a vybral jsem dobře, byla to blbost na utrum. Konstrukt (v "dokonalém" smyslu: něco uměle vytvořeného) bez inspirace, fantazie, bez chuti a zápachu.

Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní.

"Krátký dokument o čtyřletých dětech v mateřské škole" jsem neviděl, zato hlavní film během tří let dvakrát. I když jsem se podruhé nedozvěděl víc než poprvé, potvrdil jsem si, jaký je György Pálfi skvělý režisér (ale také scénárista). Jeho film, soustřeďující se pouze na lásku, má zvláštní (až mystický) název: "Nejsem tvůj přítel". A skutečně jde o lásku bez přátelství. A Pálfi nám sděluje, že taková láska není možná. A přitom všichni lásku chtějí a potřebují (All you need is love). Jdou však na to plni podezření, strachu, nejistoty, neupřímnosti, zadních vrátek a snah nezadat si. (Snad až na Jimmyho.) Taková láska je potom nestabilní a promiskuitní - jako v té české lidové "Hledám galánečku: "...Otevře mně jiná, holka roztomilá, a to ještě dneska.) Konec, ke kterému nás Pálfi vede je neméně tristní. Muži. kteří jsou přece jen více naivní a méně vypočítaví, končí v izolaci (smrt, vězení, sklep), ženy v baru při tanci a zpěvu. Přesto mi zde však nesedělo: všichni aktéři mi přišli příliš staří na to, aby dělali takové vylomeniny, čekal bych to spíš u teenagerů, kteří si milostné vztahy teprve hledají, budují a rozvíjejí - jak je to v té české lidové...

Doufám, že se ještě dožiji toho, že bude tento a podobné filmy (ať německé nebo francouzské) považovány za podobnou "agitku" jako většina sovětských filmů do perestrojky. Už jinde jsem popsal proč, ale udělám to stručně i zde. Jde o vytvoření paradigmatu (dle Wikipedie "obecně přijímaného schématu"), že Francouzi se během války chovali korektně (až na pár lichvářů) a Němci vlastně válku (taky) vyhráli, protože porazili nacismus. Ale, jak to v podobných případech bývá, ideologie a inspirace se nekamarádí. Průběh filmu je "nestabilní a plný vaty", zápletka "laciná", obrázky "žánrové", hudba "pořád stejný Morricone", zkrátka něco jako Gambrinus - nikomu to moc nechutná, ale pít se to dá.

Povídka "Jeskyně", ve filmu "Dům v závějích" spadá do nejplodnější období tvorby Jevgenije Zamjatina (román "My" je z roku 1920, "Jeskyně 1921/22). Občanská válka byla pro lidi z Petrohradu přípravou na německou blokádu (pokud se jí dožili). Agitační filmy tohoto typu mají tu (ne)výhodu, že popisují tehdejší dobu (a všechny ostatní doby) z pozdějšího pohledu (z pohledu aktuálních názorů, nařízení a dogmat).