radektejkal

Ve snaze podívat se na něco, co udrží moji pozornost a přitom zapomenu, jaká je všude zima, a že když nesněží, tak alespoň prší a fouká nárazový vítr, jsem vsadil na Dannyho Boylea a vsadil jsem špatně. Ostatně jako už po několikáté: čtyřem filmům, které jsem od něj viděl, jsem dohromady udělil sedm hvězd, a protože jednomu filmu jednu hvězdu hned odpářu, budou to přesně dvě hvězdy na jeden film. Pár populárně vědeckých knih o fungování mozku a amnézii by moji pozornost zřejmě upoutal mnohem spolehlivěji, zvlášť pokud by byly dobře napsány a nevyskytovaly se v nich nepřehlédnutelné nesmysly. Nicméně, jdu se podívat do ledvinky, zda mám v přední kapsičce dosud klíče od auta a do vedlejší místnosti, zda mi tam dosud visí tři květinová zátiší Jindřicha Zezuly (jsou to akvarely, víc jak 10 000 Kč za to nedostanete, pokud mě kvůli nim přepadnete).

Janáčkovy opery, to je hudba vznášející se nad slovy. Jako amatér nemohu dodat víc, a pochybuji, že to dokáže odborník. Nedávno jsem slyšel v rádiu (v pořadu o Milanu Kunderovi) novou teorii Janáčových nápěvků, která může znejistět odborníka, nikoli amatéra.

Vojáci na vesnici, jak to může dopadnout? Ať už někde v brazilského státu Bahia či kdekoli jinde. Latentní síly bídy a odporu, mysticismu a fanatismu může uvolnit cokoli, třeba i událost, kterou popisuje česká lidová (zde zobecněná): Střelil do ovce / trefil důchodce / dúchodce už leží a louce. Tím to ovšem nechci zlehčit, spíš ztížit, mnohá prkotina mívá nečekané důsledky. Pokud bychom mluvili o rozporu města a vesnice jako střetu dvou kultur, našli bychom jej i zde v poměrně vyhraněné formě. Nakonec má ale vždycky navrch ten, kdo má "os fuzis".

V jedné ze čtyř recenzí se tu dozvídám, že nedostatek vody v Egyptě (potažmo v Etiopii a jinde na světě) je něco nepochopitelného a lhostejného. Stejně tak se to zřejmě má i s ornou půdou, nájezdy ladifundistů, bojem za právo a spravedlnost, a nakonec i samotnou touhou přežít u těch, kteří nejsou nejschopnější (survival of the fittest). Alard znamená v egyptské arabštině zemi, možná i půdu, nikdy ne krajinu (jak se film označuje v češtině; zřejmě jde přitom o podobné nepochopení), která tu nehraje žádnou roli. Na druhé straně známe různá "hnutí odporu" a jak se projevují v různých zemích; tato egyptská forma je skutečně v mnohém zvláštní, i když stejně končí tím, čím všechny ostatní.

Další Kolski po několika více letech; tentokráte bez onoho velkého nadšení a vzrušení "pohřbu bramboru". Rámcový příběh "vynálezu biografu" jako by nebyl s to zahrnout kovářskou ságu a přidružené příběhy chlapců a milenců.

Blues bylo vždycky mnohem víc než jazzová odrůda založená na "modrých tónech", ale spíš postoj či metoda, jak zvládat obtížné životní situace: invalliditu, sexuální a jiné frustrace, alkohoismus a podobné návyky, šikanu a další druhy násilí. A také celospolečenský rozklad a kryptofašismus. "Podivné přátelství" taxikáře Ivana a saxofonisty Alexeje" se odehrává v Moskvě tak, jak by se mohlo odehrávat v Chicagu za Muddyho Watterse nebo Johna Lee Hookera. Ruská specifičnost je tu ovšem až příliš zřejmá.

Silentium: ticho, klid, mlčet, zamlčet, neprozradit. Upozornění na problém, který sice již obecně zamlčován není, v české odborné literatuře se však o něm dozvíte velice málo - třeba na rozdíl od knih a studii vydávaných v (katolickém) Polsku. I Murnbergerův film je pouhým upozorněním na jistou "katolickou skutečnost", na které leží tabu silentia: o tom se nemluví. Navíc mi film přišel zajímavý i jako detektivka. Samozřejmě by se to dalo celé zbagatelizovat spikleneckou komedií, ale hledejme jádro pudla... a tím je luxus a perverze nejvyšších společenských vrstev.

Lordan Zafranovič. Týž Zafranovič, který natočil "Okupace ve 26 obrazech" a "Večerní zvony"? a jako svůj "poslední" film toto "české tango podpergolowe"? Určitě! i takové věci se dějí; viz Mencl či Jakubisko. Na druhé straně film byl dobrý v tom, že jsem si uvědomil, že jsem běžný filmový divák, pro něhož "obsah a výraz" jsou důlěžitější, v životě i ve filmu, než obsah zatížený originalitou a výraz (s)expresivitou. Jako aktuální obraz první poloviny devadesátých let dobré, jako detřektivka bomba, jenže já mám radší Colomba.

Ulrich Seidl zřejmě prochodil část svého života ve společnosti Dlouhého a Širokého. Na všem, na co sáhne - a bohužel sahá jen na to, co chce - je patrný jeho bystrozrak. Nechte Seidla jednou natočit "Černé ovce" a budeme se všichni divit, co uvidíme a uslyšíme; rozhodně poznáme, co je to být "investigativní". Jde o to uchopit čerta za rohy tak, aby poznal a uznal, že je čertem. Ale jak? Jak v pohádce! Naivitou a vtipem!

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne. - Ještě snad jedna citace dokládající univerzálnost a propojenost Čechovových povídek (z mé oblíbené "Stepi"): Jeho ospalý mozek se nadobro zříkal obvyklých myšlenek, zatemňoval se a zachycoval jenom pohádkové, fantastické vidiny, které mají tu příjemnou vlastnost, že nějak samy sebou, aniž se musí přemýšlející namáhat, vyvstávají v mozku samy, stačí jen pěkně zatřepat hlavou, a zase se beze stopy ztrácejí (překl: Jaroslav Hulák). Má to nějakou spojitost s filmem? Myslím, že velkou!