radektejkal

Pokud si ještě dobřě vzpomínám, viděl jsem tento špageti-pseudo-western koncem šedesátých let a ani tehdy se mi, teenagerovi, moc nelíbil. Byla to doba Bergmanna, Felliniho a Pasoliniho, a komendiální fígle, kterými se tento film vyznačuje, byly mimo můj zájem. Nyní - viděl jsem asi jen třetinu, víc to fakt nešlo - mi to přišlo pouze prostomyslné. Včetně naivní hudby Ennia Morricone (či Morriconeho). A protože mám těstoviny rád, nedal bych za tento film ani zlámanou špagetu.

Trochu jiný Island, než se dnes prezentuje, žádné hory a vřídla (která mě stejně moc nezajímají). Pokud filmy mají něco připomínat, pak mně životopisy (Zlatana Ibrahimoviče a Ozzyho Osborna), které jsem nedávno poslouchal. Tihle hoši´, ale moc štěstí neměli, nevěděli totiž, "že proto aby nemuseli dělat musí udělat všechno". Režisér Fridrik Thór Fridriksson tvrdí, že "aby se ostrované otevřeli a rozpovídali se, potřebují vypít aspoň jednu láhev" - to ale platí od Dánska na celý sever.

Myslím, že největším přínosem filmu bylo to, že jsem si vážně uvědomil rozdíly mezi "francouzskou" a "americkou" Indočínou. A současně také jak nepřenositelné informace/zkušenosti mají obě. Snad už také lépe chápu postoje veteránů obou válek / kampaní, kteří se cítí ze své vlastní země vykořeněni. Přestože něco podobného známe i z Remarqueova "Im Westen nichts neues", zde jsme ale byli pořád v Evropě, tady jsme "dosud nevíme kde". Neméně významnou dějovou linkou je vztah mladého Torrense a válkou protřelého Willsdorfa... "Out, damned spot! Out, I say!—One, two. Why, then, ’tis time to do ’t. Hell is murky!", dí na to Lady Macbeth (Shakespeare, Macbeth, akt 5, scéna 1)

Předvečer nebo už začátek války. Schématický agitační film poskládaný z německých ctností, ke kterým se před další válkou už nemuselo moc přidávat (jen trocha emocí, do té doby málo známých). Tento film nám sice nepoví nic, co bychom nevěděli, a dokonce nám to předvede v neomylně názorné formě. Přece však lze z něj vyčíst aktuální stav společnosti, jenž sdílela většina (nejen političtí, ale i umělečtí zástupci, stejně jako otcové rodin, jejichž synové rukovali do války). Byla to přece mužská válka - ženská byla až ta druhá.

Lokalizace: horská vesnička "Inviolata (Neporušená, Nedotčená), později (velko)město podobně neurčené. Obyvatelé vesnice o sobě tvrdí, že jsou pachtýři. Ale Marchesa Alfonsina De Luna tvrdí: "Liberarli vuol dire renderli consci della propria condizione di schiavitù - osvobodit je by znamenalo, že nahlédnou pravou podstatu svého otroctví", Čím víc se pracuje, o to víc roste dluh. V tomto prostředí žije mladý nádeník Lazzaro, který není šťastný proto, že považován za blázna (cretino), že jeho (podivnou) láskou je Maria Grazia, že zázračně přežije pád ze skály a na rozdíl od ostatních nestárne, ale proto, že má klidnou a upřímnou mysl. A to je štěstí nad nějž není. Vždyť i John Lennon zpívá: "You know I'd give you everything I've got for a little peace of mind."

Ema Cardeano Paivová zásadně odmítá přirovnání k Emě Bovaryové, o níž se tu ostatně hodně mluví (i mlčí). A opravdu; její společenská úroveň i její inteligence jsou s ní neporovnatelné. Karlové (Bovary a Paiva) mají více společného, ale o ně tu nejde. Vale Abraão je film o stávání-se, stávání-se-ženou, a pro to si Manoel de Oliveira (jeho scénář je možno číst jako knihu) zvolit nejspíš ten nejvhodnější zobrazovací prostředek. Z epistemologického pohledu je poznání (již od Nietzscheho přes Wittgensteina) možné pouze na mysticko-logické úrovni (nebo podle Bergsona na úrovni intuitivně-intelektuální), buďto ve formě tézí a definic (jako oni) nebo neustálým přibižovánímm se k významu a smyslu (jako je tomu u Gilla Deleuze nebo autora tohoto filmu - "magický realismus", kterým se obvykle označuje část soudobé španělsky a portugalsky psané literatury, je tu spíš jen nálepkou). Asi jednou z mysticko-logických náhod je i následná citace z knihy, kterou zrovna čtu: "Jsou naopak ženy, které řeknou všechno, někdy s příšernou detaiností a přesto toho na konci nevíme víc než na začátku, protože vše zakryjí rychlostí a průhledností. Nemají tajemství, protože se samy tajemstvím staly." (Deleuze, Gauttari: Tisíc plošin (Mille plateaux), překl. Maria Caruccio Caporale.) - Tento týden jsem si dal "filmový break" a podíval se na některé filmy (nedávno spatřené) znovu. Výsledkem je nasměřování pozornosti "někam jinam" (zde například na nekonzistenci postav Ema dítě/ Ema žena), přičemž celkové působení (dojem z filmu) se nijak zásadně nezměnilo. Pozn.: Tento film hodnotilo 6 mých oblíbených uživatelů, všichni pěti hvězdami (to se dosud nestalo).

Vesnická dramata, zvláště ta, která se udála co nejblíže mému bydlišti ("Rok na vsi" bratří Mrštíků hrají nejspíš prim - Cyril Rybář rovněž odchází ze světa sebevraždou po nezvládnutí vyhraněné životní situace). Podobně se to má s čeledínem Antonínem ve Vojnarce, čili v příběhu selky Benešové z Trstěnice u Poličky (všechna tahle dramata/tragedie jsou podle skutečných událostí, to se nedá vymyslet). Antonínovou tragédií není láska, ale válka. Odchází do ní jako citlivý zamilovaný mladík, kterému bylo ukřivděno, a vrací se z ní jako mrzák na těle i na duchu, posedlý karbanem, chlastem a penězi. Vojnarka, jako řádná femme fatale, považuje Antonínovo druhé zjevení jen jako pokračování prvního. Promíjením jeho vad a placením jeho dluhů a nakonec odehnáním se stejnou nekompromisností jako poprvé, ho žene podruhé do situace, kterou už zvládnout nedokáže (všechny únikové cesty jsou již zataraseny).

Proč tolik druhorepublikového romantismu? Povídání o soudržném, laskavém a úspěšném životě české židovské elity (i když dokror nic moc), přísně dodržující židovské obřady a zároveň o sobě prohlašující "co my jsme za židy?") bylo něco úplně jiného než jsem (a myslím, že oprávněně) čekal. Prvoplánová oslava Nicholase Wintona vyzněla lacině a povrchně. Na vážné otázky, které musely proniknout při sledování filmu se každému, neposkytuje dílo Jiřího Hubače a Matej Mináče odpověď. Nemyslím tím ani osvětlení Wintonova charakteru a motivů, ale spíš technickou stránku věci: jak se mu to vůbec mohlo podařit. Naopak film leccos zatemňuje a leccos nepodává přesně (např. proč byl Winton ztotožněn s Trevorem Chadwickem (+1979), který působil přímo v Praze, zatímco Winton byl v Británii?). Pokud někdo namítne, že se tím film nezabýval, pak je to ovšem pochopitelné, ale musel by ještě vysvětlit, čím se vlastně zabýval. Nechtěl nám jen vehnat do očí několik slitovných slz? Pozn.: Později napsal Winton o Chadwickovi: "Byl to on, který po nacistické invazi dělal tu složitější a nebezpečnější práci." Samozřejmě, že chápu, že slavit je třeba předevšém šéfa dokud ještě žije, přesto ale nepovažuji postup tvůrců filmu za správný.

Purple Rain je muzikál, a nejspíš jen na jako takový se lze na něj dívat nebo ho posuzovat. Tehdejší vlna Prince funku mě příliš nenazvedla (nejspíš z obavy, že to bude "něco jako Michael Jackson"). Nyní s delší časovou prodlevou (divím se, jak je již dlouhá) se mi Princovy písničky a jejich interpretace (nevím co víc) líbily. Hluchá místa a nesourodosti filmu jsem bral jako místa oddechu a uvolněnosti mezi nimi. Pozn.: Princ je nadán přirozenými tanečními/baletními schopnostmi, aniž by měl tušení, že by se třeba mohl stát sólistou Královského baletu v Londýně (viz film Tanečník (2016).

Chutě rozeznáváme čtyři: sladká, slaná, kyselá a hořká. A Dušan Makavejev se na "sladkou" rozhodně neomezuje. Naopak přidává ještě (další) vizuální chutě z pomezí estetiky krásy a ošklivosti. Nicméně má jeho film dvě tváře: politickou a muzikálovou. Tu první popisuje Umberto Eco jako editor Dějin ošklivosti: "O tom, co je hezké a co ošklivé čato rozhodují kritéria nikoli estetická, ale politická a společenská." A dále: "Nietzsche: Ošklivost je chápána jako symptom degenerace... Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb - soumrak svého druhu." (Disparátní uvedení Katyňského masakru je zdůvodnitelné snad pouze z tohoto pohledu.) Muzikálové osvěžení je naopak veskrze příjemné. Myslím, že je to jediný muzikál, který jsem viděl až do konce.... Neodolám a přidám ještě jednu citaci z "Moci obrazu" Wiléma Flussera: "Sartre mluví o hrnci medu, do něhož jsme ponořeni a kde si pochutnáváme tak dlouho, dokud se nás nezmocní ošklivost z medu i nás samých a začneme se vyprošťovat. Tento pocit znechucení, který nás vytrhává ze skladkého zvyku do děsu, který artikujule naši prázdnostu v protikladu k příliš velké plnosti kýče, je právě tím, co značujeme jako "bytí člověka"".