radektejkal

Takových (nebo spíš) podobných filmů (a skutečně většinou severské provenience) jsem už viděl hodně - a čekám, že kvantita posune kousek dopředu i kvalitu. I po tomto filmu ale marně. Pokud se ale barvy karet severských filmařů jmenují: násilí, drogy/alkohol, rodinná deprivace a nenaplněná touha, pak je můžete míchat jak chcete a dostanete vždycky jen nějaký (podobný) "ponorkový" příběh... S trochou nostalgie a lítosti vzpomínám na Bergmana - 60. nejoblíbenější režisér na čsfd (o pět míst před ním je Sylvester Stallone).

Tohle bych na Fassbindera mohl tipovat jedině podle hereckého obsazení. Tady sešel hodně nahoru nebo dolů, podle toho, jak to kdo chápe. A taky ta nepříjemná odrhovačka (Gassenhauer / Schlachtfeldhauer) "Lili Marleen" na báseň Hanse Leipa z roku 1915, člověku moc nálady nepřidá - už ta "laterna" nahání zlou předtuchu, a rýmovačky typu "Aus dem stillen Raume / Aus der Erde Grund / Hebt mich wie im Traume dein verliebter Mund / Wenn sich die späten Nebel drehen / Werd' ich bei der Laterne stehen"..., divím se, že je Frank Farian nenabídl své skupině Boney M., do jejich stylu by to určitě sedlo. Tři hvězdy dávám jen z úcty k režisérovi. Pozn: Film byl promítán v TV v rámci cyklu "Příběhy slavných". Nedozvěděl jsem se ale, koho česká TV považuje za slavného: Fassbindera, Schygullovou, Leipa nebo tisíce německých vojáků zblblých touhle písničkou.

Mladá dívka (učitelka, i když o ruské báryšně zde panuje jiní mínění) a chuligán (rovněž mladý, i když už ne týnejdžr, Majakovskému bylo 25) je oblíbené téma ruské kinematografie - ani ne před dvěma lety bylnatočet dokonce TV seriál. Seriozní informace poskytl raroh ****, já přidám jen jednu neseriozní: fenomén Majakovskij básník a Majakovskij herec (jeho scénář a režie nejsou příliš objevné) se v mozku spolují v bizarní útvary a když k tomu ještě přidáme nedávnou revoluci, pak raději rychle z kola ven.

Abel Gance rozhodně nebyl režisérem grotesek nebo strašidelných filmů. Tohle ale groteska je (co také jiného s Maxem Linderem) má svůj půvab i ve zjištění, že každý hrdina má nějaké slabé místo. Zkrátka "cherchez la femme". 40 minutová verze.

Nejdřív o filmu jako takovém: dobrý scénář, promyšlená režie, moc hezká kamera ve starém stylu, stejně tak hudba. Problém je ale v tom, čemu říkám "přepisování minulosti filmem", tedy naaranžovanými pohyblivými obrazy (to se teď dělá i u ryze dokumentárních filmů, což sice může někomu přinést zábavu, jinému ale pochybnosti). Příběh o dvou lidech se dá vymyslet na tisíce způsobů, trochu problém ale vyvstává, když se jedná o známé osobnosti. Catherine Weldonová se znala s Tatankou Jotankou už od dříve a ani ovdovělá nebyla (a ani ten obraz, který ukazují, není od ní, což je ke škodě). A co se týče Sedícího Bizona, tak je tu nepřesností tolik, že by se mu také mohlo říkat jinak. Pozn. 1: Cituji "aforismus" při dělení Velké Siouxké rezervace z knihy Dee Browna "Mé srdce pohřběte u Wounded Knee" (překlad Dušan Zbavitel), který nicméně není s filmem v rozporu: "Dříve než mohl Sedící býk opustit poradní kruh, zeptal se ho jeden novinář, jaký pocit mají Indiáni, když se vzdávají své půdy. "Indiáni!", zvolal Sedící býk. "Kromě mě už žádní Indiáni nejsou. Pozn. 2: Miroslav Stingl popisuje smrt Tatanky Jotanky následovně: "Druhý seržant Oholená hlava pak ranou do týla zabil Sedícího býka". Pozn. 3: Možná to už vychází ze špatného překladu názvu filmu, správný je: "Žena kráčí vpředu" (viz kniha Eileen Pollackové "Woman Walking Ahead". "Žena jde napřed" se používá v jiných kontextech (jako, že si potřebuje mezitím ještě něco vyřídit; nebo že má přednost").

Sigmund Freud má pěknou diskusi o nevraživosti způsobené "malými rozdíly". Nemluví však o opaku, tedy zda se (lidé) velkých rozdílů přitahují. V případě Wellese a Kafky to nejspíš platí - tedy v tomto směru, z Kafkovy strany ovšem sotva.... Tomu, co jsem napsal před rokem už moc nerozumím. Nicméně: Kafkovy příběhy jsou z Doupěte a z doby Před zákonem (možno chápat časově i místně). Z Kafkovy minoritní literatury (Deleuze) tady moc nezbývá. Chybí i "pražská" atmosféra, bez níž je rovněž nemyslitelná. Všechno je jakési nabubřelé, divoké, nadměrné, hlavní hrdina mluví různými dikcemi atd. Nejlepší by asi bylo hned od začátku filmu na Kafku zcela zapomenout.

Charles, Francuz s poměrně dobrou znalostí ruštiny, se vydává do Kazachstanu, aby na určitém místě (má na to mapu) symbolicky pohřbil svoji rodinu (ženu a dvě děti). Na to ovšem musí být sám. Do cesty se mu však plete jeho kolegyně, mladá kazašská učitelka Ulžana a obchodník "se vším", hlavně se slovy (Charles si od něj sice nic nekoupí, ale cítí, že i jemu by mohla být nějaká nápomocná, nejvíc rezonuje při slově "dharma"). Přesto svůj zamýšlený čin vykoná a vrací se (to již mimo film) na koni, který mu Ulžana nechala "pod horou" do civilizace, kde se pravděpodobně stane rovněž kazašským učitelem. Jeden příběh musí být ukončen, se vším všudy, a teprve potom může začít jiný. To, že toto "ukončení" může stát i život, tu nehraje žádnou roli. Pozn.: Astana (kazašsky, oficiálně Nur-Sultan) je od března 2019 hlavním městem. Exkurze po něm byla zajímavá.

Skutečné existenciální drama. Mladý muž hledající nové bydlo ve velkoměstě prochází na své cestě z vesnice stínem zasněženého údolí, zatímco sníh na sluncem ozářených kopcích již stál... Yusuf se ubytuje u bratrance Mahmuta, který si jako skvělý fotograf (a také intelektuál, i když dává přednost pornu před Tarkovským) svou městskou existenci již nějak nastavil. Film je oproštěn od jakékoli zápletky (tj. skládá se jen ze samých zápletek) a je také bez hledání řešení (tj. stále se jen něco řeší, spíš ale uvnitř než navenek. Muž (muži) se obvykle považují za spokojené, když mají ženu a práci, často může pomoct i spolupráce mezi muži (přátelství). Yusuf i Mahmut zde ale selhávají, zjišťují jen, jak ve své jednoduchosti je všechno složité. Možná by stačilo jen málo, malá pomoc či úsluha; ale i "dobrý pohled, slovo či gesto" vyžadují neskutečnou odvahu. Pozn: To, že Mahmut staví porno nad Tarkovského není důsledkem jeho duševní zabědněnosti, nýbrž aktuální životní situace. V utěšenějších podmínkách by jistě volil opačně.

Pokud si odmyslíme všechnu tu hrůzu lunatických ústavů (která je zřejmě přehnaná) a transorbitální lobotomie (ke které zřejmě nedošlo), pak zásadním problémem zůstává patologická fixace na dominantní matku. Tím odpadá relace k "Přeletu nad kukaččím hnízdem", která při sledování napadla asi mnohé, která je zde jen nepříliš šťastným pokusem o nápodobu. Zmíněná fixace až fetišizace matky, ambivaletní vztah lásky a vzdoru a neschopnost se z něj vymanit, je už ovšem dostatečně silným motivem pro film, silnějším než je jeho zpracování. Pozn.: Právě prvky tušené z Formanova "Přeletu" a odkaz na konkrétní osobu tu působí jakýmsi "zpomalovacím" efektem.

Utekly mi všechny souvislosti. Možná proto, že jsem o nich nepřemýšlel a nepídil se po nich, možná proto, že mi byly lhostejné, ale také možná proto, že mě přemohla obrazová stránka filmu nebo drobné děje, do kterých se mi nakonec rozpadl. A ruční kamera už také není ruční kamerou minulosti, a také už slouží jinému zobrazovacímu výrazu. Myslím, že se Gan Biovi podařilo natočit snímek mimo všechny běžné žánry, není to drama ani mysterie, je to BLUES. Film s lomenými tóny (blue notes), čili "tóny záměrně zahranými v jiném ladění, než zbytek skladby, aby vytvořily určité napětí" (Wikipedie). Pozn.: Jedním z kódových prvků bluesové řeči je "telefon", zde mě napadla podobnost s jednou z nejlepších bluesových písniček, Elmore James – I Can't Hold Out (nejzábavnější je verze se starým Jeremym Spencerem - https://www.youtube.com/watch?v=gNxPY_ZdYFI)