Morien

(1001) Já teda vím, že pořád blábolím o tom, že budoucnost kinematografie leží ve slučování neslučitelných žánrů, ale když se doprostřed politického/korupčního thrilleru vloží čtyřminutová scéna, během které šedý muž za sklem brečí, protože přes sklo vidí do růžové zamilované minulosti, kde on a jeho růžová zamilovaná žena leží v posteli a říkají si růžové zamilované věci (což už jsme navíc v jednom předcházejícím flashbacku všechno viděli!!!), tak si jako divák připadám obtěžovaná záměrem polidšťovat postavy za každou cenu a manipulovaná k soustředění se na krávoviny místo na ty věci, které jsou důležité. Což se přirozeně projeví mou hněvivostí a pohrdáním směrem k celému filmu. Zkrátka provedení je hodně líbivé, což mě znechucuje, protože při pohledu na třeba Tinker Tailor Soldier Spy lze spatřit, že to jde i jinak.

Zrovna když si napíšu filipiku za opravdovou hrůzu, tak mám potom celou noc intenzívní dojem, že mi někdo zevnitř silně mačká srdce.

(1001) Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá.

Takový film jsem mohla napsat, kdybych měla smysl pro humor. Film hodně krutý, plný krásných mužů. Líbí se mi to naprosté soustředění a jak člověk nikdy nedostane přesně to, po čem toužil. ♥ A jak praví Poslední pokušení Krista: "The stones of the houses will come alive and kill their owners."

Režisér mluvil o filmu tak, že bych snad za něj byla ochotná vložit ruku do ohně, ale film jako takový mi divácky nesedl. Berenika Kohoutová má tělo bohyně, ale projev stínu.

V rámci produkce České televize velmi příjemné překvapení. Přemýšlím, jestli za to může literární předloha, a nebo je to tím, že Bočan se nestačil zbláznit jako ostatní tvůrci.

"And he painted his father's Bible." Celkem mě fascinuje, že i tak rozdílní herci jako Tim Roth a Benedict Cumberbatch můžou vypadat přesně jako van Gogh, když se jim v očích zalesknou slzičky. Ovšem ta procítěnost ve slovech mi začala zhruba ve dvou třetinách lézt na nervy, protože nikam negraduje, jenom se opakuje.

S tím, že plné hodnocení nedám jen proto, že to nemám ještě do detailů nastudované.

Ruth Wilsonová bude pravděpodobně moje nová chráněnka... Jinak tedy strašná škoda té příšerné televizní formy, která to hodně sráží dolů (plus takové ty sentimentíčky a tak).

Další režisérka do sbírky. Bože, jak moc je pravda, že jediná kapka zla dokáže zčeřit, nenapravitelně zčeřit, jakékoliv dobro. A ani si člověk na to nemůže stěžovat nebesům, protože to na sebe přivolává sám. Ten poslední záběr je tak krutý, že jsem si musela v hlavě přehrát bezstarostnou písničku, abych vůbec získala dojem, že má smysl zvednout se a jít spát a ráno znovu vstát. Po dalším přemýšlení říkám, že je nutné umět se postavit a říct, že já už nebudu dál replikovat křivdy jiných lidí. A po ještě jednom dalším přemýšlení říkám, možná že tam bylo toho rámování dveřmi a okny a zdmi a ploty trošičku tak, že to ukazuje víc na debut než na vytříbený styl, ale pořád se mi hodně líbí, kde se to odehrává a jak to vypadá.