Morien

"Všechny dopisy cenzurují vojáci."

(1001) Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky.

Silně mi vadí forma, ale třeba to bylo nutné, aby recitující otec měl oproti čemu vyniknout.

Nějakým způsobem mě to dojalo. Když v šantánu plakal, že se zastřelil van Gogh, například.

(1001) Místo kolik Američanů je třeba k vytažení jednoho opilce z řeky bych se spíš zeptala, kolik minut filmového času na to vypotřebují. Ale jestli to byla taková atrakce, jako jsou dneska výbuchy, tak to bylo ještě málo. Na můj vkus příliš nesourodé.

"A real adventure." Stejně jako u debutu z toho ta konstrukce a hra na reál trošičku trčí. (Při temné siluetě zdrcené matky, která "to nemůže snést" mi letěly hlavou myšlenky zhruba v následujícím pořadí: Díky bohu, že moje sestra a já máme tak krásný vztah. Proč tak vyšiluje, v jiných aspektech své bytosti se nezdá být citlivá, tak proč teď. Aha, ona vlastně improvizuje podle pokynů režisérky. Takže možná žádné proč není, třeba to jen špatně promyslely.) Ale přesto jsem i nyní okouzlená z toho, jakým způsobem je vítězné dílo komponované - je to tak osvěžující! V kontrastu s vyumělkovanými filmy, které jsem sledovala v poslední době, tak hrozně ráda slyším opravdové zvuky. Stačilo by mi jenom slyšet je dýchat. Slyšet lidi dýchat. Ale dostávám i víc. Nevím, jak je to vlastně možné, že film, který mě nechává nenávidět lidi, mi také dokazuje mnoho o existenci naděje. ♥ A zpětně ještě přidávám: Ne že by vyloženě záleželo na tom, co si postavy říkají, ale je trochu škoda, že proslovy malíře se obsahově opakují.

Ani násilný střih nezakrývá divadelní podstatu tohoto kusu. Ani nelineární vyprávění nerozhýbe neměnný stav hlavní hrdinky. Některé scény mi připadají velmi dobře pojaté, třeba sledování němé interakce mezi rozhádanými milenci na pozadí zpívajícího davu v hospodě, ale ve výsledku se mi zdá, že nedošlo k dobrému přerodu mezi divadelním a filmovým žánrem a snímek tak svého, i přejícného, diváka silně frustruje. Speciální kruh pekla bych si pro režiséra představovala za to, že tak výsostně erotickou scénu práskne na samý začátek a ještě jí odejme všechen kontaktní zvuk a podkreslí zcela odcizenou hudbou, takže není žádný čas se na ni připravit a nevedou od ní stopy k tomu, aby ji divák mohl pořádně postřehnout, pochopit, procítit a použít jako vodítko ke všemu, co bude následovat. Díky tomu nemůžu s postavami soucítit, i když bych nakrásně chtěla.

Viděla jsem zatím jen málo, ale mám z toho dojem, že došlo k nepochopení, co je to sitcom - a buďto jsem se toho dopustila já, nebo tvůrci.

Nejvíc mě asi zklamala stylizace, která zůstává ve všech směrech na začátku cesty a tím víc irituje, že slibuje a nenaplní. V okamžiku odchodu Fassbendera jsem si říkala, že už bych mohla přestat koukat, a klidně jsem mohla, protože bych o nic nepřišla. U některých scén jsem nechápala, jaký mají nést význam, a o těch jedněch prsou jsem si říkala, že bych je oželela.

Nemůžu říct, že by se mi to zdálo bez chyby, v jistém smyslu to pořád klouže po povrchu (jako většina filmů na toto téma, oproti knihám, ale také nevím, jestli to třeba jenom v knize nevynikne tak jako když se to transponuje do audiovizuální podoby, ale pořád zatím zastávám názor, že texty spisovatelek jsou mnohem brilantnější a hlubší než většina adaptací, co jsem doteď viděla, mám na mysli všechny ty Pýchy a předsudky, Rozumy a city, Jane Eyerové, ne všechny knihy na světě), ale rozhodně mi to přijde jako nejtrefnější. Například jak se Imogen Poots za dveřmi pokoje rozpláče... Mám dojem, že takový druh pláče jsem ve všech těch zdánlivě realistických, ale stejně tendenčních a okleštěných adaptacích, ještě neviděla, kam se hrabe například Vášeň a cit, která se rovněž pokouší zinscenovat představu o spisovatelce a (podle mě) tragicky selhává. Olivia Williamsová se mi zdála hodně dobrá, kombinace její studené krásy a hereckého umění se hodně trefila do mojí představy šťastné nešťastné svobodné nesvobodné tvůrkyně.