Morien

Nejspíš jedna z nejlepších Poirotových adaptací, rozhodně moje nejoblíbenější. Tolik poetiky a citu se najde v málokterém celovečerním filmu, nemluvě o takřka impresionistickém obrazu a nádherné hudbě. Herci svým postavám vdechli život doslova a do písmene a jejich vášněmi zmítané osudy opravdu bodají do srdce, pokud jste naladěni na stejnou vlnu. Z protagonistů z trochu osobních důvodů vyzdvihnu Tobyho Stephense... viděla jsem ho tady den po sledování Dnes neumírej a musela jsem si říkat: "Je to opravdu ten stejnej chlap?" Je, kdyby nic, tak zuby to řeknou za něj. Ale to jen tak mimochodem, zkrátka tohle si pustím ráda znovu a znovu, když mám depku nebo záchvaty melancholie. Jeden z těch filmů, které mi opravdu změnily život (nebo náhled na něj). ♥♥♥

Recyklace na entou provedená takovým způsobem, že z toho já, v podstatě odpůrce kůl moderních akčních filmů, skáču nadšením do stropu. To nejspíš asi proto, že film chápu jako parodii na sebe sama a je docela možné, i když ne nutné, že to byl i záměr tvůrců. Při pohledu na všechny herce mám pocit, že si natáčení užívali jako blázen, což i ve mně při sledování vyvolává příjemné pocity. A navíc se kvůli Dnes neumírej stala ještě jedna zázračná věc - zjevil se mi ryšavý bůh-ďábel s modrozelenýma očima, jehož ženě budu navždy závidět, že je jeho žena. Toby Stephens má prostě nejkrásnější zuby a lícní kosti na světě a vyrovnat by se mu snad mohl jenom Buster Keaton, který byl za á taky děsivě dobrý a za bé vypadal skoro totožně. Bývaly časy, kdy jsem uměla ten film zpaměti a kdy jsem si říkala, že bych se díky nimu aspoň částečně domluvila v Koreji = Zabijte ho! Už brzy zvítězíme! Otče! - takové fráze jistě ocení každý turista.

Televizní nadprůměr, který mi do zorného pole přivedl několik herců, kterých si od té doby všímám. Většinou zůstávají na televizním poli, ale co na tom sejde.

Co jsem viděla tento film, už nikdy nebude můj pohled na lifting obličeje a centrifugu stejný jako předtím. (To je až neskutečné, jak moc Toby Stephens s přilepenou bradavicí vypadá jako Clint Eastwood.)

Jednolitý sled dokonale namalovaných obrazů, ale ačkoliv impresionismus hluboce obdivuju, vždycky se mě víc dotýkal expresionismus. Takže je tady ta líbivost a jímavost, která mi nikdy nedovolí dát plné hodnocení, i když postava umanutého balvana-básníka Lenského v podání skvělého Tobyho Stephense se mi zaryla pod kůži. Ralphovi by prospělo taky občas něco zahrát, nejen oblizovat dámám palce.

V momentě, kdy k nejroztomilejším chvílím filmu patří Paul Bettany utahující si na noze cilici, by se měl režisér zamyslet nad možností, že je něco shnilého ve státě dánském. - Zpětně po opakovaném shlédnutí jsem k filmu shovívavější, neboť mě přece jenom hlavní premisa jaksi dojímá. A zároveň by mě zajímalo, jestli si Tom Hanks připadal jako blbec, když musel svojí kolegyni herečce říct onu větu. Protože rozhodně vypadá, jako že si připadá jako blbec, když tam tak stojí v tom sklepě, s tou parukou, svítí na něj filmaři lampami a je úplné ticho, protože majestátní hudbu dodá až postprodukce.

Řeknu vám to na rovinu, na tenhle film jsem se dívala jen kvůli Paulu Bettanymu a jako vždy mě nezklamal. Zápletka filmu není nijak originální a my všichni už předem tušíme, jak to dopadne, ale on propůjčuje Peterovi ohromné charisma a táhne celý film na svých bedrech. K sypání vtipných hlášek jako by se narodil. Kirsten Dunst už nepůsobí tolik přesvědčivě, vypadá spíš jen jako ozdoba, aby tam Paul nebyl pořád tak sám. Sam Neill jakožto Lizziin otec hraje opravdu jen štěk, stejně tak ostatní herci, celé představení opravdu stojí jen na titulní dvojici, za povšimnutí stojí ještě Peterův tréninkový partner Dieter Prohl, sympatický Němec s roztomilým přízvukem. A to snad ne, málem jsem zapomněla na Peterova floutkařského brášku Carla v podání okouzlujícně čtveráckého Jamese McAvoye. No a když už jsem se takhle rozpovídala, ještě jsem byla nakonec překvapená, když jsem zjistila, že herečka, která ztvárnila matku povedených bratrů, totiž Eleanor Bronová, ta sakrastická šedovlasá stařenka, je démonická Ahme ze slavného beatlovského filmu Help a právě ta samá Eleanor, po níž pojmenoval McCartney neméně slavnou písničku Eleanor Rigby. Ale zpátky k samotnému filmu. Svižná hudba a zajímavý střih celý film osvěžují, kamera nám v několika momentech nabízí nečekané záběry, například když se ke konci filmu začne rychle zvedat vzhůru, až vidíme jenom planetu Zemi kroužit ve vesmíru a potom do ní bouchne tenisová pálka a my se velkou rychlostí vracíme zpátky do Anglie. Když je parné léto, večer a vám se nechce nic dělat, tak vás tohle příjemné pokoukáníčko velice osvěží. Nudit se u Wimbledonu rozhodně nebudete, jelikož ho natáčeli Angličané, najde se v něm i místečko pro typický britský humor.

Komediální snímek s akčním akcentem v zatáčkách, jehož slzopudné finále je oproti předchozí srandě tak nevýrazné, že mi ani příliš nevadí. Tolik skvělých herců na jednom místě prostě je zárukou kvality, respektive dobré zábavy, minimálně pro mě. Zejména Alan Tudyk je mi velmi blízký, také bych často lidem ve svém okolí nejraději nakopala nebo jim hodně, hodně ublížila. Prvotřídní konverzačka.

MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY. Jako nenapravitelný romantik mám tenhle příběh strašně moc ráda a je mi úplně jedno, kolik je toho v něm nelogického. Depresivní začátek zahrnující společnost, kde každý muž, žena i dítě mohou v klidu žít svoje identické životy, kde neexistují žádné filmy, hudba, obrazy na stěnách nebo hry pro zábavu a nad tím vším bdí klerik, který nikdy není zasažen a sám vždy trefí cíl, dokáže vycítil myšlenky ostatních, nikdy neselhává a nikdy se na nic neptá, to všechno navodí tak hutnou atmosféru, že právě ta sorta lidí jako já, která by se určitě dala k narušitelům, by si nejraději šla hodit mašli. Jenomže pak přichází něco, co právě "nám" hraje na strunu, a to prosté selhání lidského elementu, protože lidé zkrátka nemohou žít jako kopie. A na nikoho se při tom selhávání nekouká tak krásně jako na Christiana. Všichni ostatní herci zůstávají naprosto v jeho stínu. Prestona vybavil takovým charismatem a kouzlem, až to snad ani není možné. Ze začátku možná působí chladně a odtažitě, stejně jako boční zbraně, které nosí za každých okolností v rukávu. V jeho tváři se zřídkakdy pohne jediný sval a neustále ulízaný účes drží tvar za všech okolností, postupně ale začínáme tušit, co se za těmi svaly děje, co v sobě skrývají ty šedé oči. A když se nám po velkém finále i sám veliký klerik John Preston na malou chvíli usměje, moje srdce plesá tak hlučně, jako když se mlátí naběračkou do radiátoru ústředního topení. Stylizace filmu připomíná Matrix, i prvek lidstva ovládaného a zbaveného "svobody" není nepodobný, přesto má Equilibrium jinou atmosféru. V Matrixu jde jen o bombastické pohledné scény a jakousi "coolovost", ale Equilibrium hraje víc na city, což je při pálení obrazu Mony Lisy nebo při střílení bezbranných psů zcela zjevné, na diváka, nebo alespoň na mě, to ale funguje. "Nadbojová" Gun kata taky hodně připomíná Neovo řádění s agenty, celá ale působí daleko víc skutečně a člověk při sledování věří, že je něco takového možné. Mě osobně zaujalo daleko víc než matrixové souboje. Bojových scén je ve filmu docela hodně, a někdo říká, že jich je tam až příliš a že pohřbívají příběh, mně ale ta rovnováha vyhovuje. Člověk spolu s klerikem začíná chápat, že city občas bolí a že jinak než přes násilí to stejně nakonec nejde. Cena je vysoká, ale stojí to za to. Hudba je pěkná, melodická, působí stejně rozervaně jako obraz a neruší jej, ba naopak, pěkně doplňuje, strohé kostýmy "zfetované" společnosti a její matematický styl jsou v hlubokém kontrastu s přeplácanými pokojíčky "obránců citu", naplněnými voňavými doplňky a bachratými taburetkami jako z pracovny profesorky Trelawneyové z Harryho Pottera. A už dost, nebo ještě Eq začnu připodobňovat k bibli a tvrdit, že ho předpověděl Nostradamus. Zkrátka, co vám mám říkat, Equilibrium je prostě můj oblíbený film, a pokud mi na něj někdo sáhne, tak mu urazím ruku. Ale stejně ještě musím dodat, že na rozdíl od (své zjevné knižní inspirace) 1984 dokáže probuzení hlavního hrdiny zobrazit přesvědčivě a bez ponižování ostatních lidí, a že ačkoliv se věnuje převážně mužům, nemá potřebu tvrdit (na rozdíl snad od všech kultovních dystopických románů dvacátého století), že by ženy byly podřazeny mužům a že by všechny bez rozdílu vrozeně byly nebo nebyly schopny některých věcí. ♥♥♥ -"Mně, chudému, zbyly jen sny, které jsem k tvým nohám položil. Našlapuj opatrně, neb šlapeš po mých snech."

Na konci jsem vždycky strašně ráda, že se můžu rozhlédnout po otevřené krajině.