Morien

Ten ghoul byl cool, a není to kalibr jako například Ed Wood, ale i tak to dost pokoušelo moji trpělivost. Po úvodní scéně jsem byla přirozeně natěšená, bohužel zbytek filmu tvůrci vypracovali s minimem... všeho. Ale zase někdo asi musel být první a neobratný, aby to ostatní mohli potom dlouhá léta napodobovat a zdokonalovat, a na konci máme kupříkladu Lynche a Mystery Mana, takže za to asi dík. Co mi ovšem připadalo mnohem zajímavější (a v čem mi to silně připomnělo Polanskiho Hnus) byl silný asexuální/queer podtext. Předpokládám, že byl absolutně neúmyslný, ale panenko marja, je to tam.

To je taková krása, když jsou ženy bojovnice doopravdy ženy bojovnice.

-"Are all the painters crazy?" -"Maybe just the good ones." Má to všechny peníze na vše potřebné, přírodu, krásu, krásné herce, krásné světlo, krásné všechno, ale pocitově mým nejoblíbenějším van Goghem zůstává Tim Roth ve Vincent & Theo, kde je všechno hnusné, šedé, špinavé a mnohem více povznášející. P.S.: Miluji Madse Mikkelsena.

Nehodnotitelné. (Ta konfrontace na konci je úplně... nesmyslná?) Jakožto robot, kterým jsem, se po dni a noci přemýšlení a rozdýchávání budu věnovat hlavně nedostatkům formy. Zamilovanost tvůrců do toho "performativního dokumentu" je tak silná a bezbřehá, že na obsahu a sdělení jako by vůbec nezáleželo. Díky hraní na city a braní "první dobré" dokument působí jako hrubý nástřel díla, které potřebuje ještě mnoho hodin rafinace a rešeršování, aby bylo hotové. Například jsem si jistá, že pro herečky byl celý tento proces trauma jako prase, ale na kameře je vidíme hodnotit všechno okamžitě a bez odstupu a bez času na usazení myšlenek, přemýšlení a zpracování toho traumatu. Určitě to zabere nějaké minuty celkového runtimu, ale jakou hodnotu to doopravdy má jako výpověď? "To je ale prase..." nás jako reakce na dick pick od náhodného člověka napadne asi každého, tak jaký význam mělo, že si tímhle peklem figurantky na vlastní kůži prošly, když žádnou hlubší reflexi od nich nikdy nedostaneme? Od "odborníků z oblasti psychologie, sexuologie i práva" uslyšíme stěží pár obecných větiček, kdo by čekal opravdovou analýzu natočených záběrů a vysvětlení/přiblížení laické populaci, co se v takovém nerovném rozhovoru/vztahu děje a jaké vzorce chování predátoři na svém lovu zneužívají, čeká marně. Místo toho dostaneme nekomentovanou koláž sesbíraných exemplářů a v závěru neorganizované neprofesionální pokřikování "to vám není blbý?", "jak se cítíte?" a "proč to děláte?", kde nejde o získání odpovědí, ale právě jenom o to pokřikování. Pokud chtěli opravdu zahrát na emoce, tak měli pár měsíců počkat a ke vzorkům penisů od přispěvatelů dopsat, že nikdo z nich za svoje počínání nedostal nic natvrdo, všichni jenom podmínky a plácnutí přes prsty, aby bylo jasné, jak se české právo staví k mužům, kteří se dopouštějí nátlaku/násilí na ženách, bez ohledu na to, kolik jim je. (Ok, tak teď aspoň Ústečan dostal dva roky natvrdo.)

(1001) Ach ano, ta pradávná lidská fantazie praštit právníka do obličeje a nebýt za to potrestán. Popravdě řečeno nevím, co si o tomto filmu myslet, a nejsem si úplně jistá, jestli pomůže počkat, až si to rozmyslím, neboť jsem si skoro jistá, že v takovém případě na svoje dojmy zapomenu a film se mi postupně vypaří z paměti. Samozřejmě se okamžitě nabídlo srovnání s Mr. Smith Goes To Washington, který mi přišel názorově ucelenější a zkrátka takový lépe artikulovaný. Mr. Deeds je příliš (a nebo příliš málo) narušován tou komediální rovinou, aby se ve mně něco doopravdy pohnulo. Gary Cooper je samozřejmě skvělý a mám ho raději než Jimmyho Stewarta, ale ten celek kolem něj... Rovnováha mezi komedií, romancí a militantní naivitou mě spíš stresuje jako něco, co by se mohlo každou chvíli zbortit, a s filmy, které se nemohou rozhodnout, co vlastně chtějí být, mám odjakživa vnitřní problém. Za škatulku komedie se totiž autoři často schovávají, aby je nemohl nikdo obvinit z toho, že se takzvaně berou moc vážně, i když točí o vážných věcech. Není to asi vyloženě případ Mr. Deedse, ale když už jsem k tomuto moudru přemýšlením nad tímto filmem dospěla, tak ho k němu i napíšu.

Minulou středu jsem poslouchala asi pět hodin v kuse osmiminutovou techno skladbu pořád dokola a byl to věru více stimulující a produktivní večer než donutit se vydržet tento film až do konce a nezačít místo toho náhodně googlovat odpovědi na všechny věci, co mě kdy v životě zajímaly, například kteří z mých oblíbených německých herců se narodili ve východním a kteří v západním bloku a nebo jestli jde někde sledovat Místo činu v originále. (Fun fact: Daniel Brühl se narodil ve Španělsku.) P. S.: "Perhaps next time we will watch this man climb stairs for 10 hours."

Tolik krásných brečících mužů. Nejlépe přirozeně brečí Rick Okon, hned za ním August Wittgenstein (a ten je dokonce německo-švédský šlechtic). Oba dva mají také nejlepší předkusy. Náhoda? Nemyslím si.

Miluji Joannu celým svým srdcem, ale nevěřím lidem, v jejichž životě nehraje žádnou roli hudba. To, co jsem tak četla, že diváci vyčítají hlavní hrdince nejvíc, a totiž že odmítá svou tvorbu konzultovat s partnerem, chápu z celého filmu nejvíc.

Depresivní, zmatečné, nejednoznačně vymezené. Některé momenty mi přišly velmi skvělé, ale celkový chaos ve tvůrčím záměru z toho dělá ve výsledku jen inconsequential borčus.

Zprvu jsem byla zaskočená čímsi, co jsem považovala za vyumělkovanost a vykonstruovanost/šustění papírem, ale zároveň jsem ihned po skončení filmu měla nutkání vidět ho znova, a potom znova, a potom znova, a nakonec jsem se ho naučila ocenit skrz naskrz, stylizaci a všechno, a dalo by se říct, že se zařadil mezi mé oblíbené. Například šla podívat se na kupu dalších adaptací, abych je mohla porovnat a popřemýšlet si nad smyslem života a tak. Určitě je na Emmě. vidět, že je Autumn de Wilde (módní) fotografka, a tahle optika její austenovskou vizi odlišuje od většiny všech ostatních adaptací, nejen Emmy, ale tohohle literárního proudu. Je to quirky, ale zároveň se jí daří udržovat pocit, že je to "historický" příběh. Postavy se nechovají tak moderně, že by to historické zasazení přestalo dávat smysl. (Jako příklad filmu, který tohle absolutně nezvládá, uvádím The King's Man. Ten jeho tvůrci cíleně zasadili do minulosti, ale všechno od jazyka, chování postav, možností cestování a vůbec všeho je pořád moderní/současné jak bič a děsně mě do dráždilo.) A když tento (pro mě zásadní) pocit funguje, může si autorka už jen dál získávat další a další plusové body se super prací s vedlejšími postavami, spoustou detailů na pozadí, "netypickým" soundtrackem, rozdělováním na kapitoly a zkrátka všeobecným výbuchem kreativity. Mini výtku bých měla k tomu, že všechno oblečení ve filmu vypadá, jako by ho nikdy předtím nikdo nenosil, což je taková moje pet peeve, ale zase jak moje sestra podotkla, Emma je bohatější než Lizzie Bennett, takže nemusí vypadat tak dodrbaně jako Keira v Pýše. Když jsem šla prozkoumat, jak se to všechno odehrává v knize, abych si udělala obrázek o tom, jak moc je film věrný předobrazu, tak jsem zapomněla přemítat nad tím, jak dobře byl příběh transformován do nového média, jak nosné jsou vztahy mezi postavami a jak přesné jsou výkony hereckých představitelů, a hlavně jsem se zasekla na tom, že Mr. Knightley má být o 16 let starší než Emma. Říkala jsem si, že této dynamice mezi postavami určitě neprospělo obsazení tak mladého herce, a následně jsem zjistila, že Johnny Flynn mladistvě jenom vypadá a že je ve skutečnosti o 13 let starší než Anya, což mě trochu šokovalo, a následně jsem zjistila, že je to ve skutečnosti muzikant a že existuje film, kde hraje Davida Bowieho, a že to musím nutně vidět. Potom jsem taky zjistila, že už jsem se v myšlenkách přesunula daleko od původního tématu, a tak jsem raději přemýšlela, proč má ten film tady i na IMDB tak nízké hodnocení, když má, alespoň co tak vím a usuzuji podle sebe, docela cult following. Možná je to tím, že ne každému se chce odhazovat trylky lopatou, aby se dostal k jádru věci.  Jo a ještě P.S.: Tanya Reynolds je absolutně skvělá. P.P.S.: Děkuji režisérce za to, že tak mistrovsky představuje zranitelného muže. (29.7.2022)