Morien

Na nás si nepřijdou, Růženka nosí stejný plášť jako Popelka. A rodiče Jana Krause vlastně mají i stejný kočár. Jaké to jsou zamotané vztahy. A jinak má místní melancholická písnička o sekání růží (po nichž se mi stýská) určitě místo na mém osobním seznamu nejoblíbenějších pohádkových písniček.

Skvěle napsané a zahrané role aby člověk pohledal, a ten budovatelský message jim budu muset odpustit. -"Máme barák v nepřehledný zatáčce."

(1001) Nevím, jak je na tom s mentálním zdravím Wes Anderson, protože na základě jeho filmů to člověk zcela posoudit nemůže (ale aspoň trošku to posoudit jde a pane jo), ale Owen Wilson určitě bojuje s bipolární poruchou a sebedestruktivní depresí celý život a pane jo. Mám proto velký problém film vnímat jako komedii a asi bych si i troufla říct, že tak snad ani není myšlený. Smysl pro humor tvůrce neurčuje žánr filmu. Já sama bych Tenenbaumy zařadila do kategorie "psychoanalýza až psychoterapie". Ti vnitřní démoni jsou více či méně viditelní v každém Wesově filmu, ale tady je ten materiál nejsyrovější, nejbolavější a nejnepříjemnější ke sledování. Když například koukám na jakýkoliv film s Lukem Wilsonem (včetně Pravé blondýnky), tak musím myslet na to, že našel svého bratra Owena po pokusu o sebevraždu a zachránil mu tím život, a každý film s Lukem Wilsonem mi tak zcela nevědomky zprostředkovává jisté trauma. Jak velké trauma mi tedy způsobí tento film, když svoje žíly otevírá napřímo? Ale možná moji optiku zkreslují moji vlastní démoni a většina diváků tak nejspíš vidí trochu jiný film než já, když si Takovou zvláštní rodinku pustí. Šťastní to lidé.

(1001) Celkem by mě zajímalo, jak je možné, že hudba Mychaela Danny k Ledové bouři je jedním z mých nejoblíbenějších soundtracků už celá léta, aniž bych ten film předtím viděla. Každopádně je tohle jedním z těch filmů, na které si pravděpodobně nejsem úplně schopna utvořit svůj vlastní osobní názor, protože si pamatuji, že to byl oblíbený film mojí mamky, a všechny oblíbené věci mojí mamky se stávají pomníčkem a svatostánkem vzpomínky na ni a jako takové je nemůžu a nejspíš vědomě ani podvědomě nejsem schopna zpochybňovat. Nicméně snad můžu napsat, že kromě nesmírně melancholické hudby mnou velmi rezonovala souhra toho, co se ve filmu odehrávalo, s prostředím, ve kterém se to odehrávalo: holé kmeny stromů, záplavy listí na zemi, vítr, chlad, ten odosobněný dům, a samozřejmě led.

Koukám, že tentokrát má podpatky ještě vyšší než v minulém kostýmu. (Ne, kecám, podívala jsem na boty z prvního filmu a jsou stejně stupidní.) Jinak jsem aktuálně od Patty Jenkins viděla tři filmy a všem třem jsem dala odpad, takže si začínám říkat, že možná úplně nemám ráda styl Patty Jenkins. A co mě rozčílilo úplně ultimátně, že mají k dispozici Hanse Zimmera a stejně si pro nejzásadnější momenty půjčují Adagio in D Minor (alias The Surface of the Sun) od Johna Murphyho. Ať si vymyslí vlastní hudbu a nechají moje nejoblíbenější existenciální zombie sci-fi a jeho vesmírně nádherný soundtrack na pokoji.

"Nechovej se jako osel, když jsi sokol." Za mě myslím poslední moderní pohádka, která se mi ještě opravdu hodně líbila.

(1001) -"She's saing 'Mum, why did you give birth to me? It's been nothing but war since the day I was born.'" Já sama nemám slov.

Už do bude možná i deset let, co jsem naposledy někam do komentáře psala, že má někdo nádherný předkus, ale tady se to zrovna tak hodí, protože nejkrásnější z nich ze všech je dudák.

(1001) "So their life went on. Workdays - for work, holidays - for sorcery. Tomorrow is spring." Magický realismus je stejně můj nejoblíbenější žánr.

(1001) -"I'm Brian and so is my wife." Zajímavé, že u Ben Hura jsem se u každé scény připomínající Život Briana nemohla ubránit smíchu, kdežto u Spartaka navzdory všemu dojatě brečím. Herci jsou velmi, velmi skvělí, a řekla bych, že hlavně oni film pozvedají nad úroveň ostatních sandál snímků. Mně osobně nejvíc potěšil samozřejmě Kirk, ale i Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis a zejména Ustinov, který podává "nejmodernější" výkon a byl za to po zásluze odměněn (což mě nicméně vzhledem k tendencím Oscarů trochu překvapuje). Jako celek to ale navzdory mé aktuální posedlosti Kubrickem působí prostě jako starý (zastaralý) film, který mě nezajímá. Je monumentální i na nepotřebných místech a spousta věcí v něm není nezbytná (je zbytná?) Osvěžující alespoň je, že se to neohání náboženstvím (a možná právě to je důvod, proč u Spartaka upřímně brečím a nemám ani nejmenší tendenci se mu pošklebovat). Naprosto náhodný fakt na závěr: když jsem si hledala články o Kubrickově náboženském vyznání, tak na mě vyskočilo, že měl IQ 200, což jsem doteď nevěděla.