Pri bráne večnosti

Pekná práca so svetlom a kamerou, pán režisér. Už od prvých minút filmu ste nám dali možnosť ochutnať Vincentovu dušu a prijať myšlienku, že to nebol obyčajný človek s obyčajným pohľadom na svet okolo seba. Nádherná alegória – pohľad na „umierajúce“ slnečnice. Príbeh je poňatý takmer ako dokument. Kamera akoby sa nachádzala na úrovni Vincentových očí – ak sa s niekým rozpráva on, vnímate to, akoby ste s dotyčným človekom viedli dialóg vy. Alebo je kamera na úrovni očí niekoho, kto putuje s ním, ako jeho imaginárny priateľ. „Prečo to maľuješ?“ „Čo?“ „Tie kvety. Prečo ich maľuješ?“ „Nie sú vari krásne?“ „Áno, sú krásne. Určite. Oveľa krajšie, ako ten obraz“. „To si myslíš?“ „Áno“. „Možno máš pravdu. Ale tieto kvety zvädnú a vyblednú, ako všetky ostatné“. „Áno, to vie každý.“ „Ale moje zostanú večné.“ „Si si istý?“ „Prinajmenšom budú mať šancu“. „Mohol by si namaľovať mňa...“ „Prečo nie?“ „Možno tiež zostanem navždy mladá!“ „Dokonca Ťa môžem namaľovať mladšiu!“ „Nie, to by nebolo správne.“ Poetika, kocháte sa krásami francúzskeho vidieka spolu s Vincentom, až do takých detailov, že cítite spolu s ním poryvy vetra, ktorý sa hrá so steblami trávy a uvedomujete si tú túžbu, vnútorný tlak, ktorý ho núti zachytiť čaro chvíle, to svetlo, vánok, priam až vôňu polí. „Tvárou v tvár rovinatej krajine, nevidím nič iné, iba večnosť. Som jediný, kto to vidí? Existencia nemôže byť bezdôvodná!“ „Niekedy si hovorím... Možno... Možno... Možno si (Boh) vybral len nesprávnu dobu. Možno Boh zo mňa urobil maliara pre ľudí, ktorí sa ešte nenarodili!“ (28.02.2020)

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)

Zajímavě natočený pohled do života pomateného umělce. At Eternity's Gate se daleko víc ponořuje do duše a děl malíře než třeba Pollock (2000) od Eda Harrise. Režisér Schnabel a kameraman Delhomme dokázali snad každý záběr natočit, tak aby z něj mohl vzniknout samostatný obraz. Po zhlédnutí filmu se určitě každý snadno ponoří do Van Goghových děl. Schnabelův Basquiat (1996) určitě také stojí za zkoušku. (05.02.2019)

"Spomaľ, maľuješ veľmi rýchlo..."O Van Goghovi vzniklo už niekoľko filmov, no za najlepší stále považujem verziu s Kirkom Douglasom z roku 1956. Prišla mi najkvalitnejšia, najviac filmová a pre diváka najvďačnejšia. W. Dafoe sa do role výborne hodil, režisér vystihol krásu prírody, ktorou bol Van Gogh posadnutý. Maľoval rýchlo s obrovským množstvom farby v hrubých vrstvách. Dafoe výborne stvárnil jeho psychické stavy i posadnutosť maľovaním. Film je umelecky podaný, obsahuje mnoho dobrej klavírnej hudby, ale i zvláštne pohľady kamery. Mnohé scény sú zahľadené do seba, sú tu dlhé scény bez dialógov ale i scény, kde sa hovorí až priveľa. Najviac v tej, kde sa v menšej roli objaví Mads Mikkelsen v roli kňaza. Celkovo ako tak spokojnosť, no je isté, že to určite nie je posledný film o tomto výnimočnom maliarovi. Je to vďačná postava, na ktorú sa dá pozerať z rôznych uhlov. 70%. (04.09.2022)

Mám rád umění. Speciálně pak malířství a samozřejmě i životopisné filmy. Co ale rád nemám, to je kamera poskakující v patách herců, rozmazané a rozpité záběry, barevné filtry...rádobyumělecké pojetí. Zprvu mě to velmi iritovalo a zvažoval jsem, že si pustím něco jiného. Naštěstí jsem tak neučinil, takže jsem se dočkal druhé poloviny filmu, která obsahovala nemálo velmi dobrých dialogů, kterým vévodila rozprava s knězem, ve které zaznělo několik Goghových myšlenek, které stejně jako jeho obrazy předstihly dobu. A tak nakonec i ta hopsající kamera a filtry pomohly vytvořit obrázek o jinakosti člověka, který se narodil moc brzo na to, aby jeho vnímání svě(t)la někdo ocenil. Pro spoustu lidí je i dnes magorem, který si uřízl ucho a maloval divný obrázy. Tvůrci neměli ambice ukázat v čem byl vlastně Goghův dar/genius/prokletí. Zato se ale podařilo důstojně a s respektem ukázat tragédii Goghova bytí. (27.07.2019)