Morien

Byla jsem proti vlastní vůli pobavena, ačkoliv musím přiznat, že na mě film působí tak, že u něj nejsem schopná myslet, takže vlastně nevím, jestli jsem se bavila právem a jaké pochvaly či výtky a zda vůbec si film zaslouží. Tři dětičky jsou nicméně k sežrání.

Hahaha, Aidan bude hrát s umělými špičáky v puse navěky, chudáček. Ale teď seriózně: Poté, co mě minule velice příjemně překvapily Nádherné bytosti, jsem si řekla (knižní předlohu neznaje), že když už někdo do tohohle filmu obsadil čtyři moje krasavcózní oblíbence (Jonathan, Aidan, Jamie, Kevin - skutečně nebývalá koncentrace, nad tím je potřeba se pozastavit), měla bych mu dát taky šanci, ale bohužel, překvapení se neopakovalo. Ve filmu se nachází několik opravdu podivných replik, zpravidla pronášených Jamiem, mají takový ten flirtovací nádech a v kontextu filmu jsou dle mého velmi nepatřičné. Vnitřním vzkazem je, že dokud člověk nemá tetování a sukni pod zadek, nemůže vykročit do světa dospělých. Vnější zápletkou je dilema mezi dvěma krasavci, ne nepodobný twilightovému zoufalství, ale zde snad o trochu více snesitelný, i když každý z oněch dvou je i zde jistou část filmu od pasu nahoru nahatý. Nejvíc cool část, Tiší bratři a to opravdické Město z kostí, se ve filmu objevuje asi tři minuty, a bad ass mnichové mají dohromady jedinou repliku, což docela zamrzí. Hned jsem si sama pro sebe začala v hlavě osnovat příběh mladého citlivého hocha, který zjistí, že rozumí věcem víc a líp než ostatní a vydá se na cestu, na které skončí v podzemí v sutaně s telepatickými schopnostmi a sešitou pusou a vysává energii z dávno mrtvých bojovníků, a hned jsem se víc bavila. Bohužel to, co mi film doopravdy nabídl, už mě tolik nezabavilo. Nějaké dospění hlavní hrdinky se nekoná, nevím, jestli je to mdlou herečkou nebo špatným scénářem, ale její postava je od začátku do konce víceméně stejná a "cesta", kterou ve filmu urazila, tudíž nemá žádný význam. Místo toho se soustředí na to, s kým má vlastně chodit. A to při vší úctě nemůžu odpustit nikdy. Zde nacházím ten hlavní kámen úrazu - okolnosti můžou být za jistých podmínek pitomé (třeba hotel plný stovek upírů, ze kterého naše nepočetná skupinka hrdinů unikne bez jakýkoliv zranění), ale pokud ani jádro příběhu není opravdové, tak je film odsouzen k zániku. Jo a ještě jsem zapomněla: Příšerně mě iritovalo, že v průběhu filmu tvůrci používali píseň s unylým ženským zpěvem - velmi to vyrušuje při ponoření do předkládaného univerza.

(1001) Na Shyamalanovi mi přijde nejzábavnější to, že vlastně jenom kopíruje "staré mistry". Ať už jsou to úvodní titulky, hudba nebo práce s motivem a obecně přístup k vyprávění. A zajímavé na tom je, jak mu to čím dál tím míň prochází u diváků. Nicméně ke Smyslu, tady je zábavné to otočení, že Bruce si myslí, že pomáhá lidem myslet, zatímco ve skutečnosti jeho učí lidé cítit. Při opakované projekci jsem nejvíc ocenila postavu Toni Collette. Dále mě rovněž dojala epizoda s holčičkou, která přišla zachránit svoji mladší sestru. Nicméně chování ostatních postav a neustálé nadávání do freaků je dost chtěné, takhle se z mé zkušenosti lidé ke zlobivým dětem nechovají.

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.

A tohle, milé děti, je důvod, proč nerdi mají psát pouze fanfiction na internetech a ne ty opravdové věci. (Nicméně bych pro sebe ráda ukradla ten moment, kdy chladné zlo pluje mrtvé pod ledem.)

(1001) Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.

Velmi dojemný příběh o tom, jak se probouzí ženino nitro ve snaze vymanit se ze zhoubného vlivu muže neboli vnitřního Modrovouse. Clarissa Pinkola Estés by byla pyšná. Dále bych také chtěla poznamenat, že záběr na Michelle Pfeiffer s vilně roztaženýma nohama mi v ranných fázích dospívání zřejmě silně poškodil psychiku.

Dva úhly pohledu mi přijdou roztomilé (tedy trochu roztomilé). Za prvé: Film je podobenství, tedy na základě vnitřní analogické struktury opisuje a hodnotí skutečnost. Za druhé: Nějaký snílek si řekl, že chce Butche Cassidyho a Sundance Kida nechat přežít, a tímto si splnil sen. A dál už si jenom představuji ty paparazzi fotografie skutečných manželů, jak kráčejí nějakou ulicí a vedou kolem sebe hrozen skutečných dětí, a jsem z toho celá naměkko.

(1001) Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.

(1001) A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."