ledzepfan

Chtělo by se napsat, že Gaspar zde využil pedodance ještě předtím než z toho Sia udělala záležitost která je cool. Ale rejpance stranou. Noé nutí diváka (posluchače) konfrontovat se s nepříjemnýma otázkama. Je špatné, že mi to připadá hezké? Je to sexy, nebo jenom roztomilé? Kde je hranice kdy je tohle ještě přijatelné (jak společensky, tak čistě osobně)?

Parádní, kontrastní, černobílý, cyber, analog vizuál. Fajn atmoška. Ale prostě to působí, že polovinu minutáže tam japka hystericky řvou a pitvoří se do kamery. Geniální sekvence se střídají s rozpačitým, vatoidním přešlapováním na místě a ve výsledku jsem byl vlastně spíše rád, že už je konec.. Holt, ne každý japonec, s kreativním bordelem v hlavě, je automaticky novej Tsukamoto.... Ale furt lepší než Pinocchio

Někde mezi 4a5 .. Noe je jeden z mála filmařů kteří mají sílu mě naprosto rozebrat. Pro mě citlivá témata pitvá tak sugestivně, detailně a nekompromisně, že je pro mě vždy velkou výzvou postavit se dalšímu filmu čelem. A přesně to od uměleckého díla očekávám. Výzvu která jde až na dřeň. Psychedelický bad trip který mě protáhne nejhnusnějšími zákoutími mé mysli abych z toho nakonec vyšel obohacen (nebo byl aspoň rád, že jsem neskončil ve cvokhausu)... Láska je hodně silná a bolestivě upřímná výpověď, která ale asi většinu lidí zmate zdánlivou, prvoplánově šokantní sexuální explicitou. To je ale myslím jen zdání. Krom nevkusně nešikovného výstřiku do kamery mají snad všechny explicitní scény své opodstatnění a jsou klíčovým prvkem pro budování emočního jádra filmu.

Já nějak nevím.. Odvážnému konceptu fandím, kamera je parádní, příroda a atmoška hezky syrová, hudba to citlivě dokresluje.. Ale stejně, když na to koukám něco mi tam nesedí. Nejsem historik (a už vůbec nevím nic o neolitu) ale jen tak od boku bych si dokázal tipnout, že člověk téhle doby, asi nevykazoval tak sofistikovanou morálkou jako tady Otzi.. Asi těžko by tam člověk narazil na sedmdesátiletého Nero-dědka.. nechápu jak jako tvůrci (potažmo historici) došli k tomu, že tohle je jazyk kterým se mluvilo před více než 5000 lety? Atd atd ... Na první dobrou je to docela ok, ale mám silný pocit, že kdyby si tvůrci dali více práce s detaily a celkovou autenticitou, mohl by z toho být kult.

Gummo na rakouský způsob -aneb- Jeden z těch filmů které kdyby náhodou v kosmu zachytili mimozemšťani, tak nás z oběžné dráhy preventivně vymažou z povrchu planety (a pro jistotu i všechno čeho jsme se dotkli).

Šel jsem do toho s přesvědčením, že ve světě kde v roce 1985 natočili "The Quiet Earth" je naprostá zbytečnost točit vlastně to samé v roce 2018.. Ale ono to nakonec kupodivu má svůj vlastní xicht. Dinklage a Fanningová spolu hezky ladí. Ten postapo svět je uvěřitelný a působivý.. Prostě dobrý.. Vůbec nechápu pindy o tom, že se tam nic neděje. Vždyť je to napínavé od začátku do konce.. Jasně, neskáčou tam Avengeři a aby člověk přečetl to drama, tam do toho musí vložit trošku vlastní empatie, ale za to ten film nemůže, že na něj čumí gumy.

Nízkorozpočtový Arrival pro nerdy... Kupodivu je to dobrý a funguje to.. Jen to teda není nic z čeho by jeden padal na prdel I-když z Gillian asi jo. Ta je snad každým dalším rokem Milfoidnější..)

Takže, Takeshi nakonec dotáhl svou yakuzáckou trilogii do konce a dopadlo to podle očekávání. Jde o pomalou, hloubkovou a podrobnou sondu do struktur japonského podsvětí. Kitano v celkových cca šesti hodinách hledá romantickou ideu oldschoolového gangstera a konfrontuje ji se světem kde řád, tradice a čest svádí marný boj s mocenskými ambicemi a až dětinskou arogancí. Skoro se zdá, že se zde Kitano vlastně loučí s klasickými yakuzáckými gangsterkami v podobném duchu jako se kdysi C. Eastwood v Nesmiřitelných loučil s klasickým wesernem. Vše je jakoby ztraceno. Pro tichého gangstera s chladnou hlavou a smyslem pro povinnost už není místo. Jeho vnitřní integrita je všem spíš na překážku (včetně jeho samotného, protože se stává snadným cílem manipulace). Z “rodin“ jsou firmy. Zbraně nahrazují lejstra a když už náhodou na zbraně dojde (a ono dojde protože jsou tu ty mocenské ambice) je to, z pohledu oldschool gangstera, často spíše ostudná přehlídka diletantství... Filmy samotné (nebudu se soustředit jen na Codu, protože celá trilogie tvoří homogenní celek a jednotlivé díly se od sebe formálně příliš neliší) jsou jednou velkou a lehce zlomyslnou pastí na diváka. Především na diváka západního, který je nemilosrdně vržen do složitého světa s desítkami charakterů jenž se fluidně přelévají na jednu, druhou či třetí stranu mnohovrstevnatého konfliktu. Pokud jde navíc o diváka s necvičeným okem, kterému všechny ty obličeje připadají stejné, musí jít automaticky o neukoukatelný zážitek. Další rafinovanou pastí je Kitanův typický a černočerný humor. Kdo nemá nakoukanou japonskou filmařinu (s Kitanem v čele) a očekává gangsterku vážnou jako hovno (nebo aspoň jako Kmotr) ten musí být minimálně v rozpacích když vidí jak Takeshi, s metronomickou přesností, vkládá své suché (někdo by řekl trapné) situační vtípky i do smtrelně vážných scén. To je ale celej on. Věčně lavírující mezi polohou badass gangstera a infantilního šaška... Podtrženo sečteno, je to jako celek dílo sice těžké, ale pro filmový svět nakonec asi stejně důležité jako stará série Yakuza papers. V motivech je to pořád ten Kitano jak ho známe, jen ve formě poetiku nahradil soustředěný drobnohled a srdcervoucího Hisaishiho decentní trumpety.

Tak schválně. Byl Bobby Riggs (crypto)feminista který skrz velkou šaškárnu protlačil ženskou emancipaci na další level veřejného povědomí? Byl to gambler který se, skrz prohru v celosvětově sledovaném zápase, dokázal vyplatit z dluhů u lidí kterým dlužit nechcete? Byl to pragmatický hrabivec kterému nezáleželo na tom jestli vyhraje nebo prohraje, hlavně, že na tom skrz reklamu vydělá? Nebo to byl šovinista který ve své aroganci podcenil soupeřku?.. Divák tak nějak tuší, že jakákoliv z variant je možná, protože film samotný se ani nesnaží moc tvářit jako rekonstrukce událostí založená na faktech. Spíše je nám předkládán příběh tak aby byl co nejlíbivější a přitom nikoho moc neurazil... Já si ale sám pro sebe kladu otázku, jestli je v dnešní době pro ženskou emancipaci nějak prospěšný příběh o ženě která ze všech sil dřela aby nakonec porazila o 20let staršího soupeře (prakticky v důchodu) který se na zápas připravoval poleháváním u bazénu...

Scénky ve kterých Louis přesně trefuje hřebíček na hlavičku, se s metronomickou pravidelností střídají se scénkama smrdícíma pózou.. Jednorázově to může perfektně pobavit, ale z dlouhodobého hlediska se toho někdo může poměrně brzo "přejíst".... Louis C.K. holt není pro každého a pro každou chvilku.