ledzepfan

Ok.. Usadil jsem se do kinokřesla s tím, že čekám na film o kterém nevím vlastně nic konkrétního. Snad jen, že tam hraje Demi Moore (o které jsem osobně neslyšel už deset let), že je dobrý o tom nic nevědět předem a že jsou z toho lidi na větvi tak, že někteří utíkají z kina (což je vždycky marketingový red flag).. Film začal.. Byla v tom Demi Moore (check) a jako přídavek rovnou i od první chvíle parádní Denis Quaid. Fajn kamera.. detaily, celky.. střih šlape.. pečlivě volené barvy v záběru.. jedna z nejlépe natočených autonehod co jsem viděl (klid není to spoiler.. nemá to pro děj prakticky žádný význam).. Příběh se začal formovat a já přemýšlel nad tím, kolik z té kůže je fakt Demi Moore a kolik nějaká body double a fantazíroval jsem, že je to třeba fakt ona. Pak přišlo fajn bloody bizar překvápko a já v křesle zpozorněl, že tady se možná fakt děje něco co by mě mohlo zajímat. Bum. Na plátně se ukázala Margaret Qualley (do které jsem se platonicky zabouchnul už  skrz Tarantinův Hollywood) a instantně jsem přemýšlel nad tím kolik z té kůže je fakt ona a kolik nějaká body double a fantazíroval jsem, že (hm, to už se opakuju..). Pak jsem byl pár desítek minut hypnotizován fetišizací Margaret jako Sue (nemůžu za to.. zadky jsou má slabost a ten film mi to cpal přímo do obličeje... Nestěžuju si, jen říkám, že já nic, já jen koukal na film..). Přehouplo se to přes polovinu a já začal mít pocit, že jako fajn, ale sklouzává to tématicky do něčeho čemu asi více rozumí a co více zasáhne ženské. V příběhu došlo na to předpovídatelné ALE a film se začal plazit kupředu skrz pár hnisavých obrazů v lehce repetetivním přešlapování na místě bez zásadního progresu ve vývoji charakterů. Pak přišlo něco co by mohlo být jakože finále a bylo to poměrně úmorné a neuspokojivé a já si říkal, že jakože doprdele, to ale nebylo tak dobrý jak bych čekal... Jenže, ona ta narušená potvora Coralie Fargeat ještě neskončila a na poslední chvíli dokázala všechno obrátit na ruby a mé zklamání lusknutím prstů přeswičnout do pubertálního nadšení. Zase mi bylo náct a koukal jsem na Toxického Mstitele, Basket Case, nebo nějakou jinou, podobně kouzelnou chujovinu. A nebyl jsem sám. Celý kinosál se stal dějištěm orgií smíchu, slz, pochrochtávání a vůbec citoslovcí všeho druhu. Ten film v posledním dějství tak zásadně změnil náladu a vnímání sebe sama, že se tím naprosto vykoupil z těch několika nepřesvědčivých momentů předchozího dění a zpětně díky nadhledu dodal váhu tomu co se snaží sdělit. ..Je teda nutný si říct, že je to vlastně "zážitkový film" který bude fungovat napoprvé, nejlépe v plném kinosále (protože to sdílené funění odporem a smích jsou k nezaplacení). Napodruhé si to lidi dají už spíš jen aby to pustili kámošovi (nebo protějšku na prvním rande) a sledovali jeho reakce (youtubové kanály co se specializují na filmové reakce, na tomhle vydělají bambilióny).. a to vlastně bude tak asi to jak bude ten film vnímaný a zapsaný do historie. Ne tím, že by byl dobrý (což mimochodem vlastně je), ale tím, že přináší nějaký bizarně-kolektivní zážitek.

Hezký.. Z těch několika větších dokumentů o Hunterovi je tohle nejméně informativní, ale nejvíc to odhaluje různé stránky jeho povahy. Vidíme Huntera milého, Huntera co na fleku vymýšlí rošťácké vylomeniny i Huntera který dokáže být nepříjemný a během několika okamžiků vytvořit v místnosti napětí co se dá krájet.

Jakó.. To téma je silné, příběh zajímavý a poselství cenné, ale natočený je to tak nějak prapodivně. Není to špatné, ale působí to celé hrozně naaranžovaně. Děti mají všechny kukuč jak dysneyovský Bambi. Caviezel je taková superreinkarnace Ježíše Krista, i ta kamera je na takový příběh příliš čistá a až artová. Snad jen ten Bill Camp tam sedí parádně... Hype a kontroverze kolem toho je z části pochopitelná, ale v zásadě přehnaná.