Inozuka

Myšlenka, že na světě jsou jen asi tři základní příběhy a že lidi jsou pořád stejné bestie nebo naopak dobráci, postavená na základě románu od Viktora Huga zasazeného do dějinných zvratů 20. století ... po čertech dobrý nápad. Přes vražednou stopáž vše dává smysl a nezdá se vám, že by v příběhu bylo něco navíc. Belmondo jako už tradičně úžasný, navíc mě potěšily i role stařičkého Jeana Maraise a Roberta Hosseina. Jen ten Juves mi přišel málo démonický. V ostatních zpracováních Bídníků to vždycky byl slizoun par excelence, tady je to jen takový normální ranař ... ale tak to asi v životě je spíš, že ti největší hajzlové na to nevypadají. Konec byl možná moc happy, ale člověk potřebuje nějakou tu naději, že vše se nakonec v dobré obrátí, a tak do celkového konceptu tak nějak zapadl...

Nemám rád muzikály a vůbec filmy se zpěvy, takže jsem možná zaujatý... Ale stejně si myslím, že i přesto budu objektivní, když řeknu, že La La Land by byl výrazně lepší, kdyby se bez téhle složky obešel. Ostatně druhá půlka filmu, kde hopsání a vřeštění v praštěných kostýmech výrazně ubylo, získala na poutavosti a bavila mnohem víc. Na druhou stranu přiznávám, že bez té zalíbenosti v muzikálech a retro stylu by to asi byla jen další romantická tuctovka, jakých už tu bylo a je mraky. Ryan Gosling a Emma Stone to zmákli, o tom žádná, a ten závěr byl fakt dojemnej, ale celkem to vidím tak na 3,5 hvězdy.

Jako celý film to nefunguje, ale pár dílčích scén je skvělých. Nejraději mám tu, když ožralí pojišťováci v podání Borise Hybnera a Bohouše Klepla vyprávějí vtip o tasemnicích. Ani nevím proč, prostě se mi líbí ta atmosféra a image Borise Hybnera. No a bez diskuzí je, že nebýt Jaroslava Duška, nestálo by za to s Pupendem ztrácet čas. Jeho Míla Brečka je úlisně geniální. Liškovy party jsou také vttipné, ale tak nějak na mě působí násilně v duchu - musíme tam vložit nějakou srandu, aby se nám lidi při tom bavili...

Tahle cimrmanovská hra je jiná díky prokládání divadelního kusu semnináři, což je skvělý nápad a oproti klasickému uspořádání her divadla J.C. tak působí kus nebývale svěže. Mám naposlouchanou verzi s trochu jiným obsazením, tak mi třeba L. Smoljak jako Wasserman moc neseděl. Ale jinak super, hodně si zde užijí všichni, kdo nemusí práci Prof. Fiedlera z Vídně - důkazů, že je to naprostý diletant, zde předložili tuzemští specialisté dostatek.

Vždycky si říkám, že tentokrát mě to už nerozhodí, ale nikdy se mi to nepodaří splnit. Zelená míle je film, který můžete vidět stokrát a pokaždé. Vás bude bavit, respektive dojímat. Vedle poutavého - i když v podstatě jednoduchého příběhu - to má samozřejmě na svědomí skvělé herecké obsazení a režisérské vedení, ale i to, že film zůstává na Holywood nezvykle civilní. To všechno pak funguje na diváka jako magnet a nedokáže odtrhnout oči - neznám asi nikoho, kdo by nad Zelenou mílí uznalé nekýval hlavou. No a pokaždé, když vidím Michaela Clarka Duncana ve své životní roli, nestačím žasnout nad tím, jak skvěle Johna Coffeho zahrál...

Nedávno jsem četl knižní předlohu a musím uznat, že film je o 100% lepší. Podíl na tom má hlavně herecké mistrovství Zdeňka Štěpánka a Hugo Haase, kteří dokázali svým postavám přidat na uvěřitelnosti. Haas jako režisér pak mírně upravil příběh jiným koncem a přidáním postavy doktora Martina, snad aby zmírnil apokalyptické vyznění čapkovy předlohy. Vzhledem k době, kdy bylo natočeno se ale dá pochopit a je potřeba smeknout před všemi zúčastněnými, že natočili takový vizionářský film. Snad jen s tím malým národem a jeho spojenci to ve skutečnosti nebylo zas až tak těžké...

Spíš slabší než dobré. Žádná posloupnost, spoustu chybějících dat a údajů, vypovídací hodnota minimální. Možná jsem moc ze starý školy, ale přišlo mi to jako kaleidoskop střípků z Topolova života navíc dost vystavěný na starých rozhovorech s ním. Jak to bylo s nemocí, chlastem a ženskýma se dozvídáme jen okrajově, o smrti tam není skoro nic. A to je velká škoda a trochu zahozená šance. Ale pořád lepší než nic...

Sakra. Chtěl bych být ten týpek, ale blíž mám asi k tej jeho ženě. Tedy v tom smyslu, že pořád něco zkouším a nic nedotáhnuto do konce. Paterson je parádní zenový film, který umožňuje divákovi dostatek času k sebereflexi a meditaci. Líbilo se mi, jak Jarmush dokázal způsobem sobě vlastním naroubovat do nosného příběhu i vedlejší větve formou rozhovorů v autobuse, baru a na ulici. Finální rozhovor s Japoncem je pak skutečným vyvrcholením filmu. Za zmínku stojí ještě skvělá muzika a štěk Method Mana z Wu Tang Clanu. A super byla i linka na Iggyho Popa a tím i napojení na podobně laděné Kafe a cigára ...

Klasika všech klasik. Americká drsná škola ve své nejryzejší podobě. Bogard v roli, pro kterou se narodil. Mám rád knižní předlohu, ale musím uznat, že filmové zpracování jí snad ještě předčí. Hutná atmosféra, perfektní obsazení a hlavně ten černobílý obraz tomu dávají punc nepřekonatelnosti. A to ač některé scény - když si Bogard a Baacallová vyměňují vyznání lásky - vyznívají trochu parodicky. Takže plná palba...

Cimrman ležící spící je takový ne úplně dotažený film. Vždycky mám z něj pocit, že to nějak není ono. Na druhou stranu je ale těžké říct, co je na něm špatně - tedy kromě masakru králíčků. Jako oddělené, všechny epizody fungují, ale v celku se nějak rozpliznou. Potěšilo mě tak, že v bonusových rozhovorech na DVD Zdeněk Svěrák říká v podstatě totéž a že si i s Ladislavem Smoljakem uvědomují hloupost zmíněné scény s honem.