Colby Sawyer

Nebýt těch jumpscarů ala Paranormal Activity, tak se jedná o pěkný mix hororu a detektivky. Branaghanovi evidentně stále zmenšují rozpočty, takže po hvězdném Expresu a předigitalizované plavbě po Nilu si musí vystačit s nehvězdným obsazením a prakticky jednou lokací. Jde mu to velmi umně, větší stylizace tomu sluší, takže jestli tahle série pojede ve stylu zaměření se na specifické žánry, tak budu jen rád.

Přestože tušíte kudy cesta povede, tak se na ní stejně vydáte. Aromantická romantika, kde je ukázáno, že někteří lidé můžou být pro nás život speciální bez ohledu na čas a vzdálenost. Citlivá a lehce odtažitá přesto dokáže chytnout za srdce, nenabízí sice nic navíc než řemeslně kvalitně odvedenou práci. Palec nahoru si to ovšem zaslouží, protože tyhle seriózní romance na plátně zas tak často nevidíme.

První životopisný film, který jsem si opravdu užil. Respektive takový, který je čistě o životě jednoho významného člověka. Obecně s biografiemi mám ten problém, že bez ohledu na to, o kom to je, nebo kde tam hraje či to točí, tak z toho veskrze vyleze taková uchcaná nuda. Nolan tenhle problém vyřešil tím, že k tomu životopisu přibalil soudní drama i historický velkofilm. Střídání časových rovin, barevné palety i žánrů zajistí, že se Oppenheimer nevleče a baví i v těch nejusedlejších momentech. Samozřejmě v těch nejvýbušnějších šponuje napětí na maximum. Jestli to dostane Oscary, tak ho hlavně dejte Cillianovi, zaslouží si ho. Celý ansámbl by se měl pochválit, hvězdy tam nejsou pro nic za nic. Stejně mi ale nakonec ve filmu nějaké detaily a souvislosti chyběly. Známé herecké jméno většinou znamená důležitou postavu, ale je cítit, že do své cameo role byli utlačeni násilím. Holt tam nemůže být všechno, ale základy o Oppenheimerově životě mám, takže jsem spokojený. Příště bych si ovšem dal zase sci-fi.

Filmografii Grety Gerwig nakoukanou nemám, takže můžu jen říct, že je to lepší než Malé ženy. Jinak je to jako satira poměrně tradiční, ale setsakramensky zábavné. Někdy je to sice moc „on the nose“, ale ne nějak otravně. Naopak když se zdá, že to celé začne až moc moralizovat, tak přijde Gosling a zhoupne to zpět na komediální notu. Obecně Ken je nakonec hlavní tahák filmu. Barbie je od komentování a poučování, ale právě tenhle přitroublý blonďák diváka celým filmem protáhne. Upřímně čekal jsem to horší, jsem moc rád, že jsem se zase jednou mohl zasmát v plném sále. PS: Gosling svoji internetovou “literally me” pozici pozvednul zase o úroveň výše. Teď už se ho nezbavíme tuplem a mě to velice těší.

Makoto Šinkai zas jednou ukazuje, že je mistrem svého oboru, to jak v ohledu animace, tak i vyprávění romantických příběhů. Ne, Suzume není jeho nejlepším filmem. Vrchol jeho kariéry přišel relativně brzo v podobě Your Name., které už asi nebude překonáno a jeho tvorba se bude charakterizovat tím, jak blízko se k němu přiblíží. U Suzume máme opět dvě hlavní postavy, které si diváka bez problémů získají. Do fantasy přejdeme během prvních dvou minut a musím říct, že se jedna zatím o nejepičtější Šinkaiovu romanťárnu. Dějí se tam vskutku velké věci, které nepřebijí komorní romanci, jež spojuje ústřední dvojici v cestě za konáním dobra. Přes místy komediální vsuvku to celé působí velmi osudově, čemuž velmi pomáhá hudební doprovod. Méně se tu vsází na dialogy a více na činy i zážitky, které oba hrdiny spojí. Takže tu máme ideální poměr klasických trademarků a nového, co ve filmografii Suzume jednoznačně oddělí. Jo a nechybí i hodně těch vlaků samozřejmě, takže není o čem. Snad si Makoto podrží formu i nadále.

Jasně, záporák v podobě AI entity je taková univerzální scénáristická berlička, aby se jednoduše dělo, co je potřeba, navíc její provedení je poměrně legrační a poněkud naivní. V posledním aktu se ty twisty, odhalení a zrady trochu vymknou z rukou, takže je to pak poměrně přehlcené. Stejně tak zavedení “huntgirls” je poněkud úsměvné, ale to vše vem čert. Je to pekelně dlouhý, přesto se člověk nikdy nenudí. Akce prvotřídní, stejně tak výprava a postavy jsou stále povedené. Cruise to klasicky bez problémů potahá a přestože byl Fallout lepší, tak tohle se může směle řadit k těm parádním MI filmům. I to rozdělení na dva díly zde není nějak moc násilné a závěru tak nechybí ta pravá katarze.

Přestože forma dokáže obsah často zastínit, tak by rozhodně neměla být upřednostněna na jeho úkor. Obzvláště u filmu Wese Andersona. Přesně proto jsem si po opuštění sálu položil otázku: „Co tím chtěl autor říci?“ Odpověď moc nemám, kupa zajímavých motivů a postav je sice luxusně zabalena, ale divákovi toho tolik nepředá, o nějakém napojení už vůbec nemůže být řeč. Hodil je tam trochu ladem a skladem. Spojení divadelní hry a pozadí jejího vzniku je sice svěží nápad, ale v konečném důsledku celou soudržnost spíš rozbije než pozvedne. Nevadí, snad Wes dostane wakeup call a vrátí se příště ve staré formě

Ve všech ohledech stejně parádní jako první díl, až na tu animaci, ta zde byla povýšena o dva možná tři levely výš. Po audiovizuální stránce je tohle prostě jednoduše pure art, je sice pravda, že místy se to může zdát hodně frenetické, ale člověka to neštve, spíše ho mrzí, že si nemůže každý frame vychutnat do detailu. Příběhově to není žádná nastavovaná kaše, místo toho je tu velice promyšlený příběhový oblouk, který se nikdy nerozpadá. Stejně tak dostáváme poctivou dávku easter eggů. Přestože se jedná o celkem epickou podívanou, tak to celé stojí na postavách a jejich emocích. Chytne to za srdce, ale žádný zbytečně vyhrocený patos se zde nenachází. Pouze našlapaná jízda, která uvrtá do sedačky. Edit po druhé kinoprojekci: Napodruhé je to ještě geniálnější než napoprvé, vychutnat si každou drobnost není snad ani fyzicky možné, ale spousty drobných detailů se na opakované shlédnutí objeví a posunou to celé o level výše. Jo a ten soundtrack budu sjíždět ještě dlouho!

Přestože druhá série Bad Batch patří mezi povedenější SW věci, které vznikly pod Disneyem, dá se na ní krásně demonstrovat hned několik problémů současné Předaleké galaxie. Jednak to nesmyslná rozkročenost mezi animákem pro děcka a dobrodružstvím pro starší, čím se v druhé půlce stalo Clone Wars. Někdo by měl bouchnout do stolu a udělat SW normální pg-13 zábavou. Druhým problémem je produkční zmatenost, v jednu chvíli tu jede fajn příběh a pak přepneme na dvě klišovité epizody, kdy se nahání ztracená loď a je to tak plné prvoplánových blbostí, že se udělá jednomu zle. Nevím, jestli je Filoni nucen naplnit nějaký počet epizod, nebo že prostě retarduje děj dost no… retardovaně. U Clone Wars byly také zápletky úplně mimo, ale aspoň dotvářely tu galaxii. Jediný štěstí, že neběží současné jiný animák, protože bychom tu určitě měli něco podobného, co se stalo Boba Fettovi. Filoni a spol by si měli uvědomit a vydupat, že na příběh o Clone Force 99 a imperátorově klonovacím projektu stačí tři série po deseti dílech a pak můžou jít o dům dál vyprávět něco dalšího. V jádru to je fakt fajn, jen ten balast okolo prudí.

Je škoda, že Illumination dělají primárně ty retardované Mimoně, protože jejich animace je parádní a slušela by zajímavějším věcem. Jinak jsou Mario Bros další provedenou videoherní adaptací, která je přeci jen spíše pro děti, ale ta kanonáda easter eggů to bez problémů vynahradí. Několikrát jsem se od srdce zasmál a ani minutu se nenudil. Nihilistická Lumalee byla třešničkou na dortu, která mě až překvapivě rozsekala.