MartinNDL

Nádhera. Nesmrtelný devadesátiletý německý staříček prodělal pár dalších plastik a doktoři mu jako bonus do jeho němé tváře voperovali zpívající mluvítko Tiger Lillies. Antický příběh o tragické lásce, pomstě a závisti situován pochopitelně do varieté mezi artisty. Kombinace poctivého herectví, nadčasových záběrů a perfektně trefené kabaretní hudby je skutečným meisterstuckem.

Jsem asi málo matkou, abych dokázal přijmout všechny ty emoce a tragičnosti, které tam zajisté jsou. Zároveň mám obecně problémy s filmy, kde mě úplně všechny postavy štvou. Jak mám někomu přát syna, který je stoprocentně rozmazleným buržoazním frackem? Personál lodi se chová neprofesionálně a hlavní postava má sice momenty, ale táhne si s sebou kříž, který sice zůstává zahalen, ovšem smrdí velmi nepříjemně. A tak hlavním plusem budiž menší než malé množství slz, kterých jsem se obával a zdárné herectví asi všech herců s vynikající Rinko Kikuči v první řadě.

Miller nechává stranou svoji zálibu ve fašistických motivech a tentokrát servíruje bytostný boj o přežití svobody. Film průměrný po všech stránkách padá se Stapletonem, ale Evička Greenová je neskutečně dobrá. Jak se asi podobné filmy sledují dneska Řekům, kdy stojící pět minut od bankrotu poslouchají příběhy své hrdé minulosti?

Holandská variace na díl Buffy z třetí série "Killed by Death" a Hanekeho Funny Games. Hra se symboly, stereotypy a především vyprávění o podstatě zla, lásce a víře v tom nejbizarnějším divadelním kabátku. Téměř vždy mám při i po filmu zcela jasno, tentokrát to chtělo strávit cca hodinku po promítání na netu, aby mi vše zcela zapadlo a došlo. A stálo to za to.

Nemám za boha potuchy, kolik koksu musel projet George Miller nosem s Warnery, aby mu čtvrtýho Maxe v týhle podobě odklepli. Sedmdesátiletej režisér průměrných animovaných filmů pro děti si střihne nostalgickej návrat do vlastních divokých osmdesátek za 150 mega dolarů, síla. Dokonalosti v Maxovi zřím hlavně dvě: Jednak podtitul je sakramentsky trefný, film neobsahuje takřka žádný hluchý místo a je koncipován jako akce, gradace akce, pointa akce, střih a další akce,... od začátku do konce. V totálně osmdesátkovém hávu ovšem áčkově zahrano od Charlize Theron a s CGI první hollywoodský ligy, vymazlené jak auty, maskami, tak australskými exteriéry. Druhým vrcholem je pro mě neuvěřitelný minimalismus (zvláštní v kontextu velkoleposti filmu) myšlenkového sdělení, protože tady v pozadí je hodně feminismu, socialismu, anarchie, (ne)udržitelného rozvoje, fašismu, vykoupení (náboženského), odplaty, propagandy, mateřské lásky, loajality atd. umně vtěleno do gest, pohledů, jednotlivých slov. Je to jako rozebírat špičkovou heavy metalovou hudbu. Nejlepší western roku a Jackson je v Hobitíně hrubě nasranej a pln závisti.

Rádoby ztřeštěná komedie o mladým muži, který není ani hezký, ani chytrý, ani výřečný, ani bohatý; no je to prostě takovej trochu roztomilej ňouma proplouvající svým nudným životem s hrstkou přátel, podřadnou prací a docela milou rodinkou. Když takovej chlapík potká relativně hezkou dívku (on 4, ona někde mezi 5-6), pak čert vem charakterové nedostatky, jednoduše si jí chce udržet. Dokonce se snaží zamilovat, jak by ne. Já ani nemám problém s dějem, akorát mě to vůbec nebavilo. Po Marianne jsem netoužil a ňouma si to svým otřesným projevem zasloužil. Sice měl relativně bystrý myšlenky, ale chronická neschopnost se vyžvejknout a činit jakákoliv rozhodnutí byla na ránu. Takže ztotožnění naprosto žádné. Láska pochopitelně potřebuje nedostatky a chyby milenců, dokonalost je zhouba, ale zkombinovat duševně labilní blbku se silnými komplexy ve vztazích s muži (díky patří otci), jejíž spontánnost je víc otravná než sympatická a chudáka, který odpustí všechno, jen aby si vrznul a nemusel si připustit, že je zcela zbytečný člověk, to není ani hezký, to je od tvůrců spíš zákeřný. A navíc vypočítavý a laciný vůči divákům, který se ve svých průměrně funkčních párech hoďku a půl drží za ruce, sem tam si dají pusinku a mají radost, že jsou na tom líp. Sladká dortíčková tečka filmu je sice záměrně kýčovitá, ale to furt nevyvrací její existenci, takže sorry. Návod k důstojnému přežití filmu budiž skrze solidní kameru, občas nějaký ten dobrý režisérský kousek po formální stránce, ale hlavně samotné exteriéry, resp. Norsko jako takové, nádherné místo.

Mistrovské dílo. Člověk má za sebou spoustu ninja filmů (nebo samurajských - Zatoichi), kde ať už dobrovolná nebo vynucená ztráta zraku vede k zdokonalení ostatních smyslů a kontakt s reálným světem je tak zajištěn obdobně kvalitně jinými receptory. Na to zapomeňme. Kontakt se světem po oslepnutí pochopitelně nekončí, stále se dotýkáte, cítíte a skrz různá udělátka si i můžete pomoci nahradit oči v některých situacích, těžko ale předpokládat, že si vybavíte známé předměty, tváře, barvy tak, jak jste je vídali. Začne tedy pracovat fantasie a slepec podobně jako ve snu žije alternativní život ve svých představách. Na rozdíl od snu ale díky nemohoucnosti vystoupit z temnoty musí nutně tento fantaskní svět ovlivňovat čím dál tím víc ten reálný. A nastává klíčové zamyšlení, co je potom tím reálným světem, popřípadě jsou-li pro snícího slepce dva oddělené světy nebo to splývá do jednoho. A ještě víc meta dotaz by byl, zda má na to smysl hledat odpověď. Další otázkou je, jak to ovlivní život lidí blízkých slepci. Film slepá je výjimečně skvěle napsán, suverénně natočen a uvěřitelně zahrán.

Jestli v týhle nepovedený reklamě na Jablíčko chtěli výrobci říct, že ty jejich Aj produkty mají tak dva vtipný momenty, ale jinak to hrají pouze na to, že jsou na svůj věk docela sexy, ovšem hlavně naprosto zbytečný a nudný, tak smekám. Prázdný, vyhajpovaný, předražený nic. Ještě je tu možnost, že jsem nepochopil skryté kouzlo iOS...

Gruzínská verze Tolkienova Hobita. Druhý břeh obsahuje všechny symptomy festivalového filmu ze země postižené (občanskou) válkou. Nacionalismus, chudobu, zločin, postižení, pomstu, naději, touhu. Dá se to vydržet, ale stupeň klišé se limitně blíží vrcholu.

Zdánlivě zapadající žánrovka, ale pod klamavou blůzkou je velmi sofistikovaná, voňavá a chytrá sexy kočka, stačí rozepnout pár knoflíčků a koukat do očí a výstřihu. Trošku se bojím, že každým dalším slovem můžu okrást čtenáře o zážitek a překvapení, proto spíš doporučuju číst moje glosy až po zhlédnutí. Pojďme se znovu pustit do vod kritiky liberalismu a feminismu, protože Vedlejší účinky jasně ukazují, jaký že jsou ty nejdůležitější rozdíly mezi pohlavími. Klíčem je nenápadný rozhovor Jonathana se svým kolegou. "Choval by ses stejně, kdyby to byl muž?" Jasně, že ho odbije, protože si myslí, že se tu řeší nějaký sexuální napětí mezi lékařem a pacientem. Ale ono je to jinak. Doktoři a dívky mají vždycky pravdu - ale kdo víc? Tohle je přesně ten důvod, proč Milady de Winter bude vždy vítěz nad Mušketýry, králi i čtenáři. Napadne vás zpochybňovat slzy krásné dívky nebo její křehkost? Pro Verbala krysa, ale já bych pro Rooney Maru trpěl, byl vražděn a vykořisťován, skvěle obsazená herečka, krásná a hluboká holka. Ve Vedlejších účincích ale nejde jen o mocenské možnosti dívčích intrik a zároveň mužské úloze být vyjebán i přes nesporné morální, inteligenční a profesní kvality. Steven Soderbergh je kluk šikovná a tak sledujeme pojednání o tom, co nás ovlivňuje a čemu apriorně věříme v širší rovině - mladá dívka, starší žena, přítel/manžel, šéf, kolega, reklama, doktor, pacient, kapitalismus. Postavy i divák jsou neustále vystavovány nějakému z vlivů a testováni, zda věří či ne. Relativita vnímání skrze různé oči a ještě menší hra s rozdílnostmi zeměpisnými - Anglie x USA x Haiti. Výsledek? Svět je aréna, kde se lidé perou o své právo výkladu, o moc; kde je téměř vše nečitelné, zpochybnitelné, relativní a kde dívky zcela jistě porazí muže, když se budou trochu snažit. A pak je tu samozřejmě ještě ta kritická rovina, kdy peníze jsou víc než city, ale o tom až jindy, však on nám o tom Steven zase brzo něco řekne.