MartinNDL

Překvapivě zábavný. Emzácká kombinace Půlnoci v Paříži a Iron Mana. MiB selhávají v akčních částech, zato konverzace a drobné vtípky z minulosti fungují popkornově přesně. Jo a Josh Brolin je divnej hybrid. V roce 2008 vypadal jako dokonalá replika Bushe, teď je zase přesnej klon Lee Jonese.

Tvůrci velmi nešikovně poukazují na největší slabinu čtvrtého dílu. Postavy totiž od začátku v roce 99 neprošli žádným vývojem a jsou charakterově dosti plochý a jednoduchý. To na jednu stranu vůbec nevadilo v prvním díle, kde střední škola sedí k pubertálnímu chování jako kondom na péro, ale Reunion tím již trpí. Trailer zcela přesně vystihuje podstatu filmu. Diváky oblíbené postavy jsou vytrženy z různě nudných životů a hozeny zpět na místo činu, což v nich probouzí ducha minulosti. Hodně se hraje na nostalgii, moc. Před lety mě první díl trefil do teen koulí velmi bolestně a příjemně. Jenže dneska jsem jinde než postavy, přičemž se najdu spíš ve filmech Todda Phillipse, který jsou paradoxně mnohem extrémnější v ději, ale postavy odpovídají své době a věku.

Je tu jeden paradox, kterej spojuje většinu těchto "wanna fuck" filmů. Jsou určeny pro teen mláďátka, kteří se při sledování budou smát generačním loserům, trochu je litovat a nakonec jim přát vytoužený pich. Jenže většina postav v obřím šourku s těmito filmy svým loserovstvím přesahuje hranici uvěřitelnosti a poletuje si v říši trapného ireálna, světlá a koukatelná výjimka jako Sexbomba od vedle funguje přesně díky popření tohoto. Jenomže problém nastává v momentě, kdy oni zoufálci nejzoufalejší jsou po většinu času filmu blíže sexu než divácká cílovka za dobu celýho svýho studia a ještě k tomu s kočičkama, které několikanásobně přesahují požadovanou míru sex appealu střední školy. To diváka nevede k žádoucímu výsměchu postavě, nýbrž k zamyšlení nad vlastní situací s tím, že zářezový happy end není pak ničím jiným než velkým výsměchem z opačný strany, tedy od tvůrců k divákům. V loserovských komediích se pak prakticky obrací subjekt a objekt ve vztahu diváka a filmové postavy. Btw konkrétně k filmu American Pie Presents: The Book of Love nemá cenu se vyjadřovat. To je jako porovnávat recepty na Cuba Libre.

Zlej sen profesionálních horolezců. Komerční výprava narvaná amatéry, kyslíkem a chudáky šerpy, kteří jim vydláždí cestu kilometry jistících lan a spoustou O2 bombiček až k vrcholu. Takže neuvidíte Radka Jaroše nebo Martina Minaříka, jak podávají špičkové výkony v obtížném terénu alpským stylem bez kyslíku. Jenže tohle taky není k zahození. Jednak mě potěšilo, že se jde normálkou ze severní strany, kterou jsem neznal tolik jako tu jižní a taky si uvědomíte, kvůli jakým trotlům musel v 96tým umřít Hall a Fischer. A abych byl korektní, tak uvidíte i frajera bez nohou nebo astmatika, což jsou i s pomocí šerpů velký borci. Everest je úžasná hora a vzhledem k tomu, že záběrů s elitními horolezci je dost, není špatný, že díky Discovery máme teď téměř kompletní představu o tom, kteří lidé se o zdolání pokoušejí. Ještě by to chtělo video s "kolibříkem" Bémem, jak ho tlačí skupina šerpů na summit.

Ha ha ha.....NE.

Vyhlašuju soutěž do PM: Kdo najde nejvíc filmů, který John Carter vykrádá, vyhrává čokoládovníka. Rozšířený pravidla: Aby se předešlo laickým pokusům, nejnižší počet filmů je 15.

Vyjděte na ulici a z nejbližší popelnice vytáhněte obyčejný igelitový pytlík. V parku hned vedle do něj naberte psí hovno, poproste důchodce v cukrárně, jestli by si, se svolením paní prostaty, do pytlíku trošku neukáp. Bezďáček před místní čtvrtocenovkou vám za pár korun na chlast do pytlíku rád odevzdá pár kapek svých genů a paní prostitulka s letitou zkušeností z nekonečných nocí ve vojenských kasárnách vám zase názorně vysvětlí pojem "ženský stříkání". No a ten výslednej koktejl si můžete následně užít ve 158mi minutách. Připomíná vám to konec světa? Že by teda bylo na místě plný hodnocení...?

Už jenom za scénu v kostele a ten úplně poslední výraz v autobuse, kdy úsměv přejde. Naprosto zasloužená pohlreichovská samolepka s nápisem "zlatý filmový fond". Ideální pedagogická pomůcka k školní výuce nálady šedesátých let.

Před pár dny jsem viděl film Takešiho Kitana Kikudžiro a ptal jsem se sám sebe, co to Beat natočil? Tohle není on. Kupodivu i takhle žánrově odlišný pokus vyšel znamenitě a teď už vím proč. Jedná se v podstatě o remake týhle Wendersovy pecky. Německo sedmdesátých let nebylo nějak zvlášť nakloněný toulavým vnitrosvěťákům a tak devítiletý smysl života místo snídaně občas není k nekousnutí.

Dokonalost českého tvůrce v uvědomění si vlastního pepíčkovství, který zesměšní, ale zároveň jej hrdě přizná. To nemá nic společnýho s Formanem (pouhý výsměch shora) nebo Troškou (pouhý přiznaný buranství). Houslice hrají na domácím hřišti a naštěstí nepostupují do vyšších lig, tam by byli trapní, zde jsou zábavní.