MartinNDL

Naprostá preciznost. Konverzace dotáhnutý k ďáblu. Morální ping pong mnohem víc u diváka než z postav. Postavy se v podstatě nemění, což je dosti depresivní vzhledem k vývoji událostí. Dokonalé scény vlastně vždy, kdy se objeví Orson Welles (kocour, horský kolo a závěr). Dále exteriéry rozbourané Vídně neskutečně konvenují ději a náladě, stejně jako finiš ve stokách. Hudba zdánlivě mimoidní je jediná možná. O hereckých výkonech a kameře již bylo napsáno tolik, že nemá cenu srát do latríny. Klobouk dolů a poroučím se. A kdyby ten poslední záběr trval ještě o kousíček dýl....mlask.

Obávám se, že Paris bude ještě pár let nepochopená.

Dokonalé. Zdánlivě nečitelné a podivné postavy, odpady společnosti, asociální zrůdy. Žijí si mimo naše pole působnosti a nesnaží se o interakci, alespoň ne ve společností normované formě. Žijí sami a přesto ve vztazích. Jenže partnerství často a téměř vždy může fungovat pouze v jasně neideální podobě. Jak bytostně francouzské je zpracování podobného tématu od Erica Rohmera Rendez-vous de Paris, tak Wongův film ztělesňuje devízy asijské kinematografie. Audiovizuální skvost, kde děj je důležitý jako příjmení prostitutky a nepochopitelně zručně nás emocionálně vysává výpověď snad až moc sympatických antihrdinů, která kurva přesahuje fyzično a poletuje si mezi výrazy surra a meta, mezi dnem a nocí, filmem a životem, hyperrealismem a pohádkou. Dokouřím cigaretu a půjdu do McDonalds, abych odjel s Michelle Reis na motorce se znějícím Only You v uších.

Jako nosit plechovku piva do plzeňský hospůdky. Což o to, ta desítka z plechu se dá taky pít, ale můžu-li si dát tankovou dvanáctku, pak nemá význam. Zfilmovat podařenou knihu na úrovni nadprůměrné epizody Vražd v Midsomeru? Všechna pozitiva americké verze zde absentují, Michael Nyqvist je na pěst, Noomi Rapace nepřitažlivá a stará, hudba vágní, humor žádný a nejméně tři vyloženě wtf momenty. Něco jako Pamela Anderson bez prs po vyplácání tubičky vteřinového lepidla tam, kde to Tommy Lee dobře zná.

Díky Fenoménu si můžu připadat jako Tony Stark. Jednak bych jim dal na prdel v těch testech, pokud bych nebyl ve studiu nervózní (proč?) a druhak jsem hezčí, sociálnější, silnější a vtipnější než všichni ti Davídci Navarové. Dobrej pokus, ale géniové vypadaj jinak.

Horolezce obdivuju a tenhle dokument je jen dalším vysvětlením, jak náročná a riskantní tahle činnost je. Ve srovnání s fiktivními filmovými pokusy je toto autentické vyprávění mnohem mrazivější a plno emocí. S výjimkou Douga Hansena je mi všech obětí upřímně líto.

Celej život jsme bombardováni pseudovysvětleními západních paniců o tom, co je to láska, většinou oblečenými v růžovo-trapných heterogay hollywoodských šatičkách. Rohmer byl v devadesátým pátým už dost starej na smrt a taky si uvědomoval, že lásku nevysvětlí. Udělal teda něco vcelku opačnýho. Ukazuje nám tu, co láska není, byť se tak může jevit.........Trojice příběhů z Paříže, spojená tématem randění, ale i víc meta je formálně blízká Trierově Dogmatu 95 (trefa do roku), postrádá podkreslovací hudbu, obsahuje minimum kulis, vychází z přirozenosti města...........První film ukazuje krásnou Claru Bellar, která se tak bojí, že ji přítel podvádí a ona ho přece děsně miluje, až je z toho nešťastná. Pak není nic snadnějšího, než si zaflirtovat s homme fatale a můžeme směřovat k šťastnému unhappy endu. Film je hodně uvolněnej, odlehčenej a komediální. Řekněme, že je zde naivita dívčí. Něžná a učesaná...........Druhej film je jiný. Serge Renko je mladej inťouš, kterej si našel super kočičku Aurore Rauscher. Ona s ním ráda chodí do parčíků, sedá na lavičkách a drží se za ruce. Jenže holčina je v dlouhodobým, nudným vztahu ještě s jiným chlapem a nechce s Renkem píchat. Otázkou je, zda rozchod a čas znamenají lepší budoucnost jejich vztahu. V téhle části Rohmer ukazuje víc než jinde dokonalou krásu Paříže. Město přesahuje lidi a tak je sporný, co s kým vůbec chodí a kdo jim dělá pozadí. Unhappy end již není šťastný a Rohmer zpochybňuje udržitelnost vztahů v globálu (namísto individuální chyby v první části)...........Třetí film je opět žrádýlko. Za malířem Michaelem Kraftem přijede mladá samička ze Švédska, chytrá, milá, hezounká. Jenže on ji nechce, (nejen) protože potkává jinou. Na první pohled se zamiluje do francouzské obdivovatelky Picassa. Jenže ona není Francouzka, toho Picassa zkoumá pracovně a ještě je vdaná. Problém s láskou je, že milujeme představy, ne reálné postavy. Ony ty dokonalé záblesky geniality asi vůbec nejsou tak super. Jenže na konci se nám dostává naděje. I když to bylo málo a krátký, možná to stejně stálo za to. Rohmer si v pětasedmdesáti uvědomil, že dokonalosti v lásce nedosáhneme, ale zklamání má význam, pokud máme fajn minulost, která nás může zklamat. Tak to prostě zase zkusíme jinde.

Se7en už je 17 let, tak proč by si to nerozdala se Zodiacem a Markem Zuckerbergem. Ačkoli jsou Muži, kteří nenávidí ženy nejméně osobním filmem Davida Finchera, jedná se zároveň o groupen sex jeho potomků........Stopáž 158 minut je zdánlivě přestřelená a nabízí se otázka, jestli si vzít do kina polštář, ale opak je pravdou. Fincher celou dobu drží diváka napjatého, nenechá ho koukat na hodinky a už vůbec ne zívat. Proč? Divák je zároveň hlavní postavou, resp. postavami. Stejně jako ony má k dispozici nejprve mnoho materiálu, ve kterém se nevyzná, neví víc ani míň. Nedostává se nám zřejmých indícií, ani z nás nikdo nedělá hlupáky. A taky stejně jako Craig ani my nechceme odjet z ostrova, dokud nezjistíme, kdo je vrahem. Filmové techniky jsou nám k tomu nápomocny. Hudba dokonale splývá s dějem a prostředím, takže nás neodtrhuje z autentičnosti, ani ji nebuduje na úkor hrdinů. Kamera je digitální a ač se v tom moc nevyznám, je zřejmé, že záměrem jejího mistra bylo vytvořit co nejcivilnější, nejsurovější a nejautentičtější dojem, přesto nejde cestou ruční dokumentaristiky, ale zachovává si hollywoodský look, ostrý a drahý.............Velice zajímaví jsou oba hrdinové. Film začíná bondovskými titulky, které ale evidentně neznamenají, že by si Craig střihnul repete. Je to předzvěst neskrývaného feministického vyznění snímku. S vědomím lehkého spoilování bych zdůraznil, že sexuální scény, do kterých se Craig dostává jsou v přímém rozporu s tradičním genderovým diskurzem. Craig je vždy pasivní, nechává se vošukat, souloží se na přání samičky. Stejně tak v závěrečné akční pasáži filmu se nechá opět muž zachránit i porazit od ženy. Chladně a přirozeně. Teď se vrátím na úplný začátek své minikritiky. Rooney navazuje na předchozí Fincherův film a hraje zcela asociální, přesto geniální dívku. Pracovní úspěch jde na úkor sociálních vztahů. Craig vedle toho navazuje na starší kousky. Sedm a Zodiac. Oldschool detektivní práce. Fotky, noviny, deníky a mrtě intuice. Dvě podoby bystrosti, schopnosti. Starý Craig a mladá Rooney. Spisovatel a počítačový génius. Jako by se sám Fincher nemohl rozhodnout, kterou filmovou cestou se chce dát, tak ale nakonec dochází k řešení, že kombinace obého funguje výborně. Zároveň v postavě Rooney vidíme nebezpečí současného světa, stalking, big brothering, možnosti manipulace se vším...........Rooney představuje trend posledních let. Její postava už pod vlivem jakési emancipace není sexy a přitažlivá standardním 90-60-90 způsobem. Je zcela alternativní, což poukazuje na otázku, proč je alternativa sexy? Tetování, piercing - obojí reprezentuje latentní chuť po bolesti, sexu. Tyto dva fenomény jsou vzájemně propojeny, ale pozor. Pokud divák touží po virtuálním znásilnění dívky, což odkazuje na klasické vnímání ženských postav ve filmu, dostane se mu kruté odpovědi. A tak jsme poučeni, že pokud netoužíme po ozdobení těla nápisem "Im a rapist pig", musíme začít vnímat hrdinku jako osobnost, silnou, nebezpečnou a kreativní. Vzpomeňme například na Ellen Page ve filmu V pasti...........Všichni rodiče, kteří najdou v pokojíčku své dcery plakáty s upírskou tématikou by ji měli koupit lístek do kina na Muže, kteří nenávidí ženy. A srát na to, že pak začne kouřit.

Není nad to zafandit si velmi sexy anorektický servírce nebo dívence, která má zřejmě až moc přitažlivej zadeček, že ho americká režie musí rozmazávat. Šikovnej casting způsobil, že nejde o to, kdo vyhraje, ale kterou bych radši viděl nahou. A pak jsou tu ti otravní, což je taky fajn.

Měli jste někdy pocit, že sledujete něco opravdu dobrého, chytrého, poměrně si to užíváte, rádi o tom budete diskutovat, přemýšlet, přesto díky tempu často sledujete nehybné ručičky hodin, doufáte v brzký konec a jste přesvědčeni, že delší stopáž by už nešla vydržet? Tzv. Tarkovského paradox.