MartinNDL

Znáte to, jak fotříci říkaj, že dělají všechno pro rodinu? Tak James Caan tentokrát není Sonny Corleone, ale rodinu - ženu obzvlášť, ale taky dům a dítě - dělá pro sebe. Zločin vede k osamělosti a osamělost vede z kopce. A když jedete z kopce, tak je jen otázka času, kdy se vyserou brzdy a budete zrychlovat. Pak už zbývá jen doufat, že vám to bude jedno. Všimněte si charakterových rysů podobných a těch velmi odlišných s Johnem Dillingerem, zárodku Mannova tématu odcizení a taky toho, jak režisér už před 30ti lety sral na ženský postavy a jak mu to zůstalo dodnes.

Upírský béčko, kde se nehraje na metaforu o sexuální touze s neodelatelnejma, dlouhovlasejma týpkama s nabroušenými zuby (upíři jsou tu dost asexuální a pure evil), sci-fi/western zbavenej přebytku ha ha momentů, přesto si zachovávající sebeironii, žádné erotické/porno scény, takže vše je zredukováno do snu o záchraně sexy zrzečky buď z pohledu statečného šerifa/boyfrienda nebo tatínka kněze, co nesmí souložit s asijskou kněžkou, byť by oba chtěli. Hezký barvy, ne už tak hezký zpomalovačky a velmi primitivní poselství o církvi a skutečný víře. Aneb kus koláče a hrnek čaje pro páteční večer doma.

Once Upon a Time in Italy. Původně jsem se chtěl koukat v televizi na Pro pár dolarů navíc, abych se rozhodl, že Leoneho westerny jsem už viděl mockrát, tak proč tam nedat ten film s Clooneym, kterej moc neznám od toho režiséra Control. To jsem vážně nevěděl, že moje chuť na western bude nakonec naplněna. Úžasný moderní zpracování klasického žánru zaměřené na nevyhnutelnost a osamělost. Možná trochu moc často nám tvůrci dávali explicitně najevo, co sledujeme, kdyby jsme si nevšimli - kafe americano, Corosoneho hudba v rádiu, Tenkrát na západě v tv - není náhodou, že se to vše odehrávalo v kavárně, ale tohle podobenství nechám zahaleno trochou tajemna pro případného diváka. Motorka místo koně, auto místo dostavníku, ale jinak vlakové nádraží, pošta, nevěstinec, vše jak má být. Clooney nesleze z plátna a nemusím být nadržená třicítka, aby mi to nevadilo.

Jestli měli někdy nesportující diváci problém pochopit, co myslí horolezci tím zlézt Mt. Everest nebo plavci dostat se z Anglie do Francie, tak jim Truffaut dokonale odpovídá. Takhle se plní a žije sen. A díky Americký noci se toho pomyslnýho vrcholu dotýkáme i my. Jestli to někdo necítí, tak nepochopí co pro mě film znamená a jestli někdo pochybuje o Bissetový a režisérově vkusu obecně, tak si asi nepokecáme o holkách. Truffaut se do mě trefuje jako mariňák s M16kou a hraje si s mými emocemi. Když jsem film viděl naposledy, tak se mi zdálo, jak ve snové scéně, kdy chlapec jde pro plakáty Občana Kanea, jsem já sám. A nemusím bejt Freud, abych analyzoval svůj vztah k Truffautovi.

Je v pořádku toužit po čtrnáctiletý dívce? Ano, pokud je vám v tu chvíli taky čtrnáct a ve skutečnosti toužíte po sobě samém v mladším a úplně odlišném vydání. Wes Anderson znovu vytahuje neexistující pojem autopedofilie a taky mučí diváky (a sebe) nostalgií odkazující k době, která nikdy neproběhla. Svým způsobem je génius.

Užitečný nic. Příběh je velmi prázdný, očekávaný a stoprocentně feelingový. Jenže smysl dívat se má. Kluci jsou perfektně zahraní a velice sympatičtí. A není to o brečení a litování, máte radost, že si to ti borci na vozíčku dávaj v podstatě ve stylu teenage american comedies. A jakožto je užitečný, aby to viděli zdraví lidé pro nasazení jiných brýlí směrem k invalidům, ještě víc to asi udělá radost postiženým. Tak trochu jako mustr, trochu poplácání do zad a hlavně konečně možnost ztotožnění se s cool postavami. A nevadí mi, že to není černohumorný jako Poslední skaut, protože tady jde o uvěřitelnost. A i tak je tady těch haha momentů dost.

Začnu metaforou: Psychopati jsou cesta do Brugg v děsně nadupaným autě s velmi cool spolucestujícími, bohužel často prošpikovaná pauzou na kafe, kde místo touženého presíčka můžeme srkat pouze plechovkové ledové latté. A teď už nudně: Zatímco Bruggy fungovaly velmi vyváženě v komediální i dramatický rovině, McDonagh to tentokrát trochu přehnal s masturbací a žánrový přesah je v praxi žánrovým omezením. Neboli sice se nám dostává školy a ukázky toho, co je v Hollywoodu špatně skrze názorný ukázky, aby film samotný byl jen a jen cool komedií. Tarantino se v Panchartech pochválil přímo, že se jedná o jeho majstrštyk, McDonagh je opatrnější a pouze si přečte, že kdyby nechlastal, byl by nejlepším spisovatelem (scenáristou) své generace. Jenže Tarantino má pravdu a McDonagh možná taky, ale je to těžko dokazatelný. Ve velký stručnosti: Spousta vynikajících hereckých výkonů (v čele s Farrellem), spousta top momentů a velmi dobrý koncept, ale ale ale tenhle film může být za pět pouze jako geniální, což není a McDonagh přepískl hru na scenáristického boha (Tarantino se směje).

Hostel, kde v hlavní roli bylo nahrazeno Slovensko Srbskem. Kupodivu nuda, bohužel i zlá. Od zjevné a nepřiznané předlohy pro Srpski film jsem čekal hodně, nestalo se. Ono asi všechno i docela funguje, jak si tvůrci přáli - dokumentární styl ruční nicmoc kamery pomáhá autentičnosti, herci na pomezí neherectví taky, scény jsou dostatečně brutální a zvrácené. Vadily mi ale postavy - ubrečená bezvýchodnost na pozadí konce jugoslávských válek a pádu Miloševičova režimu, ztráta bojovat za uznání, celkový loser typ lidí mávajících bílou vlajkou prostřednictvím drog, sexu a násilí. Srbsko dostalo na prdel a posttraumatický stres je na místě, ale nehodlám to akceptovat jako metaforu celý země. Nemám rád brečení obecně, ale když už musí být, tak prosím individuální ne zobecněný na skupinu formátu národa. Nejedná se o ideologicky nebezpečný film jako Kusturicův Underground (Srbsko jako národ předurčený vládnout Balkánu) - vlastně naopak a možná jinak. Režisér předvádí zvrácenou formu vlastenectví, když ukazuje svoji zemi v zdánlivý prdeli (kde není) a své spoluobčany jako hovna v tý prdeli (což povětšinou nejsou), ospravedlňuje tím extrémismus v oblasti sexu (budiž) a násilí (zde mám veliký osobní problém), čímž se stává do jisté míry nebezpečným. Nebudu to protahovat - nesouhlasím s vykresleným obrazem Srbska, nemám rád postavy a významně protestuju proti myšlenkovému sdělení filmu. Srbsko i Balkán je krásná část Evropy s množstvím výborných lidí, nevytvářejte si předsudky a stereotypy kvůli partě buranů (tvůrců).

Hezký a chytrý holky končí s pomalovaným ksichtíkem a zpívají na pohřbech "kamarádů". Když jsme na základce chodili tajně kouřit a na střední pili vodku v parku a občas kouřili trávu, byl to trochu jiný typ "chytil se špatný party" než v San Salvadoru.

Malej, milej, drsnej film, perfektně zahranej a příjemnej na sledování. Přesto zapomenutelnej. Taková velmi příjemná ranní káva. A klidně bych ji pil denně.