MartinNDL

Paříž (nejen) v šedesátých letech má v sobě přesně to samé kouzlo jako pražský Žižkov. Jsem si téměř jist, že skupiny obdivovatelé jednoho či druhého se budou výrazně protínat........................................... První film od Jeana Doucheta - St. Germain des Pres - osloví většinu diváků. Právě tady by se dala St Germain za Žižkov lehce zaměnit. Kavárnu by vystřídala hospůdka a koňáček vodečka. Jedná se velmi autentickou sondu do života mladých playboyů, kteří nestojí o stálý vztah a náplní života jim je lovení krásných a naivních cizinek (skvělá Barbara Wilkinsová). Nabízí se otázka. Je mladá Američanka, která vleze v noci neznámýmu Frantíkovi do pelechu a ráno po kafíčku má odejít, skutečně oklamána? (85%).....................................Druhý film natočil Jean Rouch - Gere du Nord - a jedná se podle mě o vrchol série. Režisér ukazuje mladý pár na počátku jejich první krize vzájemného soužití. Může být láska dlouhodobá? Vztahem ztrácí partner tajemno, které mě okouzlovalo, můžu ho tedy stále milovat? Barbet Schroader v roli přítele odpovídá, že svou partnerku miluje stále víc. Dívka znechucena rutinou a pochmurnou vizí budoucnosti potkává cestou do práce náhodou jiného muže. Co způsobí náhlá konfrontace s jejími sny? Dokonalý filmeček po všech stránkách. (100%)..............................Třetí film je od Jean - Daniela Polleta - Rue St. Denis - a je celkem prostý. V polorozpadlé cimřičce se potká nervózní a nezkušený myč nádobí s prostitutkou. On si chce vrznout, ona není vůbec hloupá. (60%)..................................Čtvrtý film zrežíroval Jean-Luc Godard - Montparnesse et Lavallois - a trochu se nám tu masturbuje. Godard se zamýšlí nad filmovou a vůbec uměleckou teorií, smyslem a tvůrčí činností. Někomu tahle část může přijít otravná, obzvlášť pokud nepatří mezi autorovi fandy. Mně osobně tyhle veřejný honitby nijak nevadí, takže hodnotím vysoko. (90%)................................Pátý film vznikl z rukou Erica Rohmera - Place d´Etoile - a sleduje konzervativního a vyjukaného prodavače bot, který jedná pod vědomím, že omylem zabil opilce. Více než o samotný, lehce absurdní, příběh jde o mistrovské zachycení jedné části Paříže. Rohmer dokonale naplňuje ambice Paříže očima... a s každým krokem hrdiny jsem měl děsně nostalgicky vzrušené pocity. Takhle se točí genius loci. (100%)..................................Šestý film má na svědomí Claude Chabrol - La Muette - a Paříže je v něm poněkud málo. Více než o zachycení města samotného šlo autorovi a natočení psychologického rozboru buržoazní rodinky, kde zasraností rodičů trpí jejich syn. Atmosféra je hitchcockovská a režisérská práce více než skvělá. Autor filmu si tu sám střihnul roli oplzlýho fotříka.(90%).....................Celkově se jedná o skvělou spolupráci lidí kolem Nouvelle vague, Paříž je zachycená skutečně komplexně a sympatický je, že pozitivní emoce nepřichází ze zbytečného a nekritického obdivu města, nýbrž zcela přirozeně. Jednotlivé příběhy jsou dobře vypointovány a svým obsahem/myšlenkou poukazují na různé aspekty života ve francouzské metropoli v 60. letech uplynulého století.

Své dětské bohyně jsem nikdy s nikým nesdílel. U tohoto filmu jsem si uvědomil, jak specifický a v určitém smyslu perfektní je dětský pohled na svět. Schopnost idealizovat se blíží právě stavu zamilování. Truffaut to nejspíš věděl, stejně tak, že ideály životní i milostné lze v dospělosti tvořit pomocí filmů. Fotografie mi nikdy nenahradí vzpomínku, většinou ji zdeformuje, zničí. Obraz, báseň, film však nikoliv.

Souhlasím, že ženy bychom neměli podceňovat a ignorovat.

Godard s Truffautem stvořili genialitu. Nejen postavu Belmonda, která reprezentuje jejich poselství, každá věta, každý záběr, každý pohled. Improvizace v tu chvíli byla pravdou, Godard točil budoucnost. Zajímalo by mě, jestli už tehdy věděl, jak trefná jsou slova Melvilla při tiskovce: "What is your greatest ambition in life? - To become immortal... and then die." S každým koupeným výtiskem novin, s každým novým autem umírala filmová minulost a řítila se nová vlna. "Don't use the brakes. Cars are made to go, not to stop!" řve Godard na herce, na ostatní režiséry a hlavně na sebe. Poslouchá. "There's no need to lie. It's like poker. The truth is best. The others still think you're bluffing, so you win." A taky že jo. Mimochodem kolega Shadwell se mýlí. Patricia nereprezentuje konzervativní filmařinu. Jedná se o dobového diváka, který stále ještě váhá. Na jednu stranu by rád vyrazil do Říma a surfoval na nové vlně, zároveň má ale jisté staromilské nutkání zůstat.

Kdo se u filmu pozastavuje nad chováním policistů, nejspíš nikdy nepil Kofolu. Ano, dívka je květina a je těžké, aby voněla jen vám. Víra v zdravotní nezávadnost tamní dělnické profese vede ke šťastnému, však krátkému životu. Je to špatně?

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí.

"Zítřek bude jako včerejšek." Nádraží Saint-Lazare sloužilo jako předloha již Claudu Monetovi, příteli Augusta Renoira, otce Jeana Renoira, stejně jako přítele Emila Zoly, obdivovatele obou malířů. A film Jeana Renoira je právě slavným obrazům blízko. Vlaky, koleje, cigaretový dým, pot, vztek, láska, nenávist - vše je vyjadřováno s lehkostí tahů štětcem. Zdánlivě matně, chladně - přesto jistě závažně a plný emocí.

Vždycky jsem si přál dívku dost hezkou, aby v pětatřiceti nadzvedla stůl, u kterého sedí mí kámoši,když ona zrovna přichází do pokoje. Dívku, která vydělává pěkný penízky, protože je hlavička študovaná, která po večerech zabíjí náhodné nájemníky, protože ta její hlavička je zároveň pěkně pojebaná. Dívku, která nemá vyjasněnou minulost ani vztahy se svým tatíkem, a tak nevím jestli mě chce kouřit nebo mně zhasínat cigaretu o bradavku. Domov snů je sexy žánrový mix, který se mi podobá. Sociálně-politická kritika řízlá perverzí, násilím, šikmýma očima, nahými ňádry, zvráceným vtipem i vtipnou zvráceností. Mňaminky mňam.

Naprosto nevypovídající název. Slečna režisérka zcela omylem natočila dokument, který hravě trumfne tématického, leč postiženého bratříčka od Jiřího Vejdělka - Účastníci zájezdu. Totiž ona nezpochybnitelná hodnota Vítejte v KLDR! spočívá v nenapsané druhé části názvu "...vy imbecilní maloměšťáci z Česka".

Tenhle film je jako hořící dynamit. Jenom sledujete, jak běží čas a víte, že když se nic neposere, konec bude velká pecka. A nic se neposralo. Herecký souboj se kupodivu nekoná, protože Depp tančí klasiku a Bale si hraje svůj minimalistický vnitřní jazzíček. A hraje si taky Mann - se samou podstatou filmu, se vztahem fikce a reality. Neustále vás nutí ptát se sami sebe, co vlastně sledujete. A ptá se i Depp / Dillinger, když sedí v kině a dívá se nejdřív na sebe - Dillingera, aby se na něj podíval divák (fiktivní v sále kina / reálnej v jiným sále nebo u tv) a pak se dívá ještě jednou na sebe - Gablea - Blackieho - roli v Manhattan Melodrama i na sebe Gablea - Deppa. Stejně jako několik minut před poslední návštěvou kina jde na policejní stanici a nikdo netuší, jestli je to realita. A proto je nesmírně zřejmé, proč se zásadní scény Public Enemy odehrávají na autentických historických místech. Nezbývá tedy než se logicky zeptat. Je obliba záporných postav (naše i režisérova) součástí filmu, fikce nebo reálná.?