MartinNDL

Viděl jsem hodně filmařského talentu, několik velmi solidních hereckých výkonů a chápu ten vtip o pornu s příběhem, kdy to divák bude chtít dokoukat, ale upřímně jsem čekal víc. Víc než pohled do zákulisí pornoprůmyslu, kde nepřekvapivě tvůrci nejsou intelektuální elitou, herci berou sex jako práci a rutinu a drogy jsou zlý, áno? Dalo by se říct, že místo tří hodin s Andersonem si můžete pustit jeden klip Marky Marka, přečíst rozhovor s Robertem Rosenbergem a pak si udělat dobře u nějakýho videa s hvězdičkou. Obzvláště to moralizování na úrovni Step by step mi přišlo slabý.

Tak atraktivní téma by tu objektivně bylo, teď jde jen o to, jak s tím Martin Hrubý naloží. Bohužel výsledkem je jen průměrný příspěvek do nějakého náhodného televizního pořadu z Dvojky. Formálně absolutně bez nápadu, investigativní složka buď chyběla záměrně nebo rejža neměl koule se v tom rejpat a architektonická část tak na úrovni wikipedie. Ach jo, nemám chuť se ani ptát, proč tohle někdo zařadil do soutěžní sekce, no a vlastně vůbec na festival.

Zajímavá idea z hlediska formy i tematického námětu bohužel padá s nedotažeností, neschopností navodit ty správné pocity a emoce a celkové tvůrčí nevyzrálosti. Jako demonstrace talentu a perspektivy při nepřepálené stopáži bych nervózního kudrnatýho Chilana ale nezatracoval.

Pěkný pohled takhle v kině Čas. Obě kamarádky nalevo ode mě spí, čtyřicetiletý pán napravo mi chrápe do ucha. Pán přede mnou se pohupuje a bojuje s únavou a za sebou rovněž slyším podezřelé hlasy dechu. No a já na tenhle dokument čumím s votevřenou hubou jak jihoamerická pornoherečka. Pojďme si říct, co jsem to hulil. Macao je známý jako to supermoderní čínský Las Vegas, ale před desítkami let to bývala portugalská kolonie a hlavním vývozním artiklem byly takový ty pyro blbosti, co si tím vždycky na Silvestra někdo utrhne prsty. V třiceti minutách sledujeme volně výkladový estetický zážitek, kde se nenásilně proti sobě staví kontroverzní protiklady - ohňostroj jako čirá zábava a továrna na rachejtle jako místo mnoha úmrtí a zaměstnávání dětských dělníků. Portugalská kolonie X čínské území. Funkční "zlá" fabrika X ruiny a skomírání kdysi slavné vsi. Nostalgie versus utrpení. Továrna byla zavřená někdy v sedmdesátých letech a znamená to mnoho z různých důvodů, které jsou nám ukazovány a je na divákovi, jak si to přebere. Minulost znázorněná skrze plastové modely a dětských "duchů" v černobílém filtru skvělá vedle současné trosky. Pokud jste známí pouze drakem chrlícím oheň, je jeho smrt skutečně vysvobozením?

Nevím do jaké míry se jedná o autobiografii (místo souhlasí, režisérka, scenáristka a herečka v jedné osobě), docela bych uvítal Q&A, škoda no. Popis filmu docela slušně popisuje děj, kde se střídají záběry a zážitky z mládí, kdy jsou školáčci v Novgorodu vychováváni pro velké věci, snaží se být dobrými lidmi, hrdiny pomáhajícími druhým, zachraňující svět, silní a vyrovnaní. Dnes po téměř třiceti letech jsou ale jen zbytečnými lidmi, nudní, generičtí, bezvýznamný, nenaplnění a otrávení. Upřímná a velice smutná, depresivní studie nenaplněných ideálů a života podle toho vypadajícího. Vtipný to teda moc není, naštěstí i bohužel.

Pro mě osobně vrchol padesátého ročníku karlovarského festivalu. Do mrtě trefený do mojí osobnosti, do mých pohledů, postojů, názorů. Kvízová otázka. Jak dosáhnete bez rozpočtu prvotřídního herectví? Nebudete vyhledávat skvělé herce, co roli bezchybně zvládnou, ale najdete ty postavy v reálném světe. I formálně se jede na pomezí fikce a dokumentu s utajenými průniky a přechody. Film postrádá záporné postavy a i když se všichni snaží chovat v přítomnosti jak nejlépe dokážou, stejně jsou vystavováni problémům a konfliktům. A když i při absolutní snaze stejně nepřichází nic jiného než zklamání, nabízí se tradičně útěk. To má ale háček v různých zakotveních jednotlivých postav - dítě, láska. Nemožnost uniknout před zžíravým osudem je opakující se téma, které nabývá na intenzitě kdykoliv si uvědomíte, jak moc blízko vás se ten či onen příběh vyskytuje a jak moc se dá popsat výrazem "normální život". Subkultura feministek není podle mě zas tak důležitá a mohla by být nahrazena čímkoliv jiným vymezujícím mladé hledající se samotářské lidi.

Klasická ukázka karlovarského paradoxu. Byť většina festivalové nabídky je tvořena umělecky ambiciózními, vážnými, přemýšlivými a relativně pomalými filmy, tak největších potlesků a slušných umístění v divácké ceně se dostává lehkým, nenáročným komediím bez větších přesahů. Nikomu nevyčítám tento vkus, jenom si říkám, zda se festival nakonec slušně nemíjí s cílovou skupinou. Ale víte co? Řekněme si to ve stylu Heilu. Já se mnohem líp cítím mezi mladými, usměvavými, hezky a sexy oblečenými holkami než hipsterskými intelektuálkami s výrazem na pomezí přemýšlím / jsem dementní bez elegance a sex-appealu. A těch pár samoúčelně cizích slov a odkazů v diskuzi po filmu nezpůsobuje zrovna touhu stahovat jim jejich nadměrně velké kalhotky. Takže jezděte dál, spěte při mých oblíbených filmech a pak vypadejte krásně na promenádě a v klubech. Samotný film Heil od začátku do konce staví na humorných epizodkách v podstatě groteskně parodického typu vybudovaných jednoduše nafouknutím stereotypů do extrému. Občas se trefí a je zábavný, občas je novácky trapný, v každém případě je ale jednoduchý a čistě zábavný.

Normálně se Varech vyhýbám americkým a českým filmům, který si budu moct pustit za pár měsíců v televizi a kdybych věděl, že to produkuje HBO, tak bych na to tuplem nešel - nechápejte kriticky vůči filmu. Ale co, letos byl problém s kapacitou, moc lidí málo sálů a já na festival nejezdím s žádnou VIP pozvánkou, takže vybírat jsem si moc nemohl. Brilantně zahraný příběh dobrosrdečného vraždícího psychopata. Zaujalo mě především to, že byť se jedná o plus mínus realistické pojetí, tak Nightingale funguje jako drama, ale rovněž jde o zábavný, svižný film a možná trochu znepokojující je, že je vám člověka, co zcela chladně a bez výčitek spáchal snad ten nejhorší možný zločin, líto.

Sovětská verze Starců na chmelu ze zapadlé a nehostinné části Kyrgyzstánu v končící éře Nikity Chruščova. Někdy stačí vcelku jednoduchý námět, šikovná pětadvacítka v úloze režisérky vedoucí schopné herce hrající skvěle napsané postavy, vhodně vybrané exteriéry a výsledek je famózní. Tvrdá práce traktoristů na odlehlých neúrodných sovětských polích je v podstatě faktem, různí se ovšem v přístupu pracantů. Jaképak je to pro sedmnáctiletého idealistu rozčarování, když jeho hrdina - rekordman v orbě Abakir není ničím lepším než životem, svazem a osudem zlomený a zahořklý rutinér naplňující ty nejhnusnější klišé o ruských macho samcích. Chytrý, statečný Kemel; krásná, hodná, ale nulově emancipovaná Kalipa společně se zmíněným zrezignovaným Abakirem vytváří přístupový trojúhelník bez jakékoliv vize harmonického vyústění. Drsné, smutné, bezvýchodné, velmi skvěle ruské.

Brazilky jsou sexy, sex je sexy, ale Ivan Cardoso není ani kontroverzní, ani umělecky zdatný, ani zábavný. Je to pouhopouhý ryze amatérský břídil, jehož krátké spoty nemá vůbec smysl sledovat, pokud nejsi nadržený mongolský puberťák trávicí nekonečné týdny v zapadlé jurtě kdesi v Gobi v zcela mužské společnosti s jedinou vidinou dívčí nahoty skrytou v zaprášené videokazetě s tímto sestřihem.