MartinNDL

Dokumentaristický minimalismus. Z několikavteřinového záběru z krvavé demonstrace udělal autor alternativní lidské příběhy, čímž dal historicko statistické události emoce a sílu. Jednak není na škodu si otevřít učebnice a dovzdělat se v kapitole o íránské revoluci z let 78-79 a ještě více si asi uvědomit, že i když se lidé při demonstraci sešikují a vytvoří jednolitý dav, tak jsou to furt nakonec lidské bytosti - rodiče, děti, sousedé, prodavači, kamarádi, milenci, učitelé, policisté, herečky,...

Několikrát jsem si během filmu zpíval Trabandy - "Člověk je sám, zoufale sám. Člověk je člun po moři hnán. A neví odkud a neví kam. Chybí mu kapitán, kapitán." Není to úplně náhodou ze dvou důvodů. Začnu výtkou, většinou mám rád pozvolné tempo, ale tady byla pomalost otravná, film měl něco přes hoďku a půl, přesto byl k uzoufání dlouhý. Jinak koukáme na velmi lidský příběh několika málo postav, které se marně snaží najít svoje užitečné místo ve světě a místo toho jenom tak přežívají nebo skoro až umírají. Nic po nich nezůstane, žádná pořádná vidina zlepšení. Ono by to asi nebylo tak strašný, kdyby si to neuvědomovali. Starý pán to má jednoznačně nejtěžší, introvertní gay v Íránu asi není nic moc a tak na první pohled nejnormálněji vypadající je maximálně sám. Kluk z recepce má poměrně dobrou šanci někde zakopnout o milou dívku a milou práci a ze sraček se vykopat, holčina je sice sympaťanda, ale psychicky labilní, takže v jejím případě to bude chtít více tolerantního partnera, ale vynahradí mu to překvapením a zábavou. Po mnoha směrech zapomenutelný, ale ne špatný film, takový úterní večer na ČT2 by mu slušel.

Hodně dobrý čtyři hvězdy. V některých aspektech je to jednoznačně pětihvězdičkový - herecké výkony (nejen Leo), kamera, střih. Ale přeci jen mi na plný počet chyběla trochu větší hloubka a nebo naopak přímočařejší pojetí. Ty rádoby mystické scény někde na úrovni Gladiátora byly přesně tím otravným ani rybou ani rakem, co plné hodnocení a maximální spokojenost brzdí. Co jinak? No třeba ten neustále se opakující nespokojený hlas lidu, že to bylo moc přehnané a že by to nepřežil. Přátelé, řeknu vám krátký příběh. Jako dítě jsem jezdil s rodiči na dovolené k moři, nejčastěji do Řecka. Moc si toho nepamatuji, ale nejpříjemnější vzpomínky mám na večery, kdy se vínem trochu picnutý tatík vždy dal do vyprávění "příběhů z podolského mládí" o mužích, co snědli žárovku a skleničku, ohýbali železa, zbili holýma rukama partu drsňáků, předběhli profesionální cyklisty a sbalili ty nejkrásnější rošteny. Nic z toho se nestalo a stát nemohlo, ale já a mí sourozenci jsme chtěli být jako oni. Život v Rocky Mountains byl někdy 200 let zpátky strašně drsný a jako každé drsné prostředí přinášel legendy. A jak zpívají Greenhorni, tak Jim Bridger byl jednou z těch legend, která navíc vyprávěla o jiných legendách. Příběhy kolovaly a pokaždé se ještě trochu vylepšily. Takže je úplně jedno, kolik Indiánů Hugh Glass ve skutečnosti sejmul, kolik km ušel, co snědl a kam spadl, protože důležité je vidět v něm ideál, ke kterému lze směřovat. Odvaha je vlastně podobná lásce. Víme, že budeme trpět a přesto to podstupujeme, protože nám to dává smysl. Akorát odvaha může mít různou motivaci - naprostý racionalismus, čiré zoufalství, naivní idealismus a nebo třeba tu lásku. A jiná je pak vůle a síla, které tu odvahu doprovází.

To jste takhle mladá íránská kočička, máte čerstvě po vejšce, kluci po vás pálí, jenže to vesnicoidní město Rašt na severu země vám začne bejt docela malý. A jak už to tak s mladejma kočičkama bývá, spálí mosty, řeknou Aurevoir a namíří si to za nějakou evropskou bagetou přímo do Paříže. Maminka je smutná, tetička je smutná a ten ruskej divňák od naproti je úplně nejvíc smutnej. Roky běží, film ještě nezačal - maminka zemře, tetička zestárne a kočička si to namíří zpět. Divňákovi vypadaly vlasy, ale na kočičku nikdy nezapomněl. To by byla asi tak zápletka. Film překvapí (aspoň mě) už samotným prostředím, kde je zasazen a jeho sociálními vazbami. Sever Íránu mi připomínal Evropu asi víc než Írán, resp. mou představu o Íránu. A právě sonda do života prostého středotřídního íránského lidu a pohledy na ty íránské trhy, obchůdky, mládež, starouše atd. je pro mě určitě jednou z hodnot, proč na tyhle exotické filmy chodím. Funkční romantický příběh dvou nepochopených duší, obou romantických, ale velmi různým způsobem, takže jedna duše nepochopí druhou, zatímco druhá pro první žije. A je na divákovi, jestli chápe obě, jednu nebo žádnou a nic není špatně. A nakonec ta věčná pravda o tom, že i to utrpení pro někoho je v naprosté upřímnosti krásné a plné smyslu; bylo podáno fakt uvěřitelně až k minimálně virtuální slzičce.

Dánská hraná verze Shreka. Kulturisté a další se podle Arnieho mají řídit mottem "break the rules, not the low", což by mělo být chápáno jako vymanění se z davu a nepochodování se stádem. A jak to asi Denisovi funguje ve cvičení, pak v milostném a vůbec sociálním životě jeho ignorování všeobecně rozšířených trendů stojí za prd. Trochu mystifikuji, protože smysl Denisova chování nespočívá ve vypočítavosti a honbě za tělem, což je evidentně jeho profesní záměr, ale naopak Denis selhává pro svou romantickou a výchovou podpořenou konzervativní povahu. Denis moc dobře ví, že jeho tělo je jen okrasná schránka a samo o sobě nemá žádnou hodnotu mimo závody, proto všechny ty hry na ukazování svalů, penisů, vagín a ňader mu jsou nepříjemné, neupřímné a nepochopitelné. Denis je mi velice sympatický svou naivitou, idealismem a pílí, ale je moc daleko od společenskýho normálu na to, abych se s ním dokázal uvěřitelně ztotožnit. Nejde nakonec o nic jiného než klasický souboj mezi nesobeckostí a láskou na jedné straně a povrchností a využíváním na druhé. Velmi příjemně natočené i zahrané.

Právě tím, že Ronaldo do obsahu a výsledný formy dokumentu evidentně hodně kecal, nakonec film vytváří docela vypovídající obraz nejlepšího fotbalisty světa. Ronaldo je v první řadě dítě, rozmazlovaný, milovaný, zpochybňovaný a šikovný, i když trochu natvrdlý. A stejně tak i reaguje na cokoliv, jako dítě. Neustále se musí přesvědčovat, že je vážně tak skvělý, jak se o něm tvrdí, že je krásný a silný. A aby to nebylo tak jednoznačné, nějak neurčitě si pořídil svoji malou kopii (syna), do které se promítá. Ta potřeba na něj neustále machrovat je vážně směšná. Co se teda o Cristianovi dozvíme? Je hodně fixovaný na maminku, protože otce plus mínus neměl. Toho mu nyní nahrazuje jeho manažer. Jeho brácha je trochu loser, ale pere se s tím, takže na jednu stranu miluje bráchu, má snad trochu rád i sebe, ale asi si občas poměřuje pinďoura a ze srovnání šťastný není. Další zjištění je to, že Ronaldo kašle na ostatní fotbalisty, není nekamarádský, ale nezajímají ho, on chce být nejlepší, sbírat ceny, vytvářet rekordy a spoluhráči a protihráči jsou prostě nutní spolupracovníci. Zajímavý je i to, že Ronalda asi vůbec nezajímají ženy, evidentně nestojí o přítelkyni a jestli stojí o vůbec někoho, je zatím otevřené. A nakonec bych řekl, že Ronaldo nebude zlý, je spíš trochu vyděšený kluk, který se tak nějak nečekaně stal největší hvězdou fotbalu a snaží se s tím prát.

Adama Ondru žeru a dlouhodobě ho pokládám za nedoceněnýho diamantovýho žraloka v českém sportovním rybníčku. Je strašně dobrý lezec, strašně, strašně dobrý, celkem mu to pálí, je to sympaťák a s tím ajťáckým vzhledem nechápu, proč tahle kombinace nevede k aspoň ňákýmu mediálnímu zájmu. Dokument je rozhodně Česko přesahující angličtinou, stylem, zábavou.

Tak si kurva žijte ty moje sny, parchanti šikovní. Klobouček.

Geniální režisér, geniální herec a vděčné téma. Komu přijde chování hlavní postavy nelogické a hloupé, pak jen nerozumí její motivaci. Melvillův alibismus? Ale vůbec ne. A nechci si hrát na chytráka a vkládat tady režisérovi do úst nějaká moje neuvážená slova, ale hádám, že přesně tuhle námitku by si v diskuzi užil, lehce se usmál a uznale pokynul na obě strany.

Vůbec se nebudu namáhat hodnotit formální podmanivost Mládí exteriéry počínaje a hudbou konče. To je někde na úrovni vykládání lidem, že Jenna Jameson je v posteli fakt dobrá a jediné, co bych tím mohl sdělovat, je fakt, že jsem zjistil, že poníci jsou roztomilí a hovna smrdí a nebo, že jsem přefikl Jennu Jameson, což vzhledem k tomu, že píšu tohle krátké zamyšlení, je víc než zjevný. Přejděme tak k nějakým subjektivním dojmům. Sranda s obdobnými skvělými povětšinou neamerickými filmy je v tom, že strašně vyzývají k diskuzím a šťourání se v nich, což není vůbec nutný. Ano, postavy, dialogy a scény jsou napsány naprosto důmyslně a není to jen samoúčelné žvatlání, ale zároveň je vše jednoznačné a snadné. Kouzlo Mládí je v tom, že jsme hozeni do situace, která je možná neočekávaná, očistná a důležitá, ale je to víc než cokoliv jiné taková ta heuréka záležitost, kdy někoho přivedete s páskou přes oči k narozeninovému dortu a pak už jenom sledujete jeho reakce. Není třeba moc vysvětlovat. Prostě shlédnete film a nějaký ten pátek třeba budete míjet lidi, které jste šoupli do nějaké té škatulky plné (ne)očekávání a uvědomíte si, že za tím krásným a nebo ošklivým tělem může být plus mínus cokoliv. A to se nebavíme jenom o důchodcích, protože těch kouzelných panenek a Kenů je i ve filmu zatraceně hodně a roztomiloučká ušatá masérka může být zástupcem všech. A nakonec je to stejně jako všechny knihy, písně, filmy a životy o tom, co psal sv. Pavel Korinstkým v prvním dopise, třinácté kapitole a na posledním řádku.