MartinNDL

Jestli někdo Annu nebo Vronského lituje, tak ví hovno o lásce. Hraní i forma filmu mi velmi vyhovovala.

Taky se mi to stává. Filmy netočím, ale v kuchyni je to podobný. Dostanete perfektní nápad a chcete to víc a víc vymazlovat a nakonec je z toho taková překombinovaná a zároveň nedodělaná břečka. Netvrdím, že to nemělo momenty a rozhodně je to bezproblémově zkouknutelný a relativně zábavný, ale Ronalda nebudete chválit za gól v pátý hanspaulský, z podobnýho námětu se mělo vytěžit mnohem víc ropy a zlata. Jinak jsem ve filmu viděl hodně Gondryho, to neříkám jako výtku nebo chválu, jen to říkám. Myšlenek humanism, feminismu a dalších ismů by se sice dalo něco napočítat, nicméně při zvolené hloubce, respektive mělkosti přemýšlení a sdělení se jimi nebudu zabývat. Až to poběží na ČT2 a nebude do čeho píchnout, pusťte si to, aktivně pro to ale nic nedělejte.

Zahraju si tentokrát na Slávka Bouru a naperu Panahímu plné hodnocení. Znova vymyslel fikaný koncept, jak natočit (ne)film, aby to místy věrohodně balancovalo nad hranou inprovizovaného dokumentu, náhody a zároveň koncepčního a plánu se držícího díla. A líbí se mi ta meta hra, kdy víme, že je to film, vědí to cenzoři, ale tváříme se, že to tak nemusí být, byť je všem jasný, že se to prokoukne. Vykrádáme banku s banánem v ruce. Přiznávám, že zábavná složka filmu mi přišla mnohem sympatičtější než politická kritika, přičemž bych si ani na vteřinu Panahímu nedovolil vyčítat, že protestuje. Obsazení fantastické a režisérova výpověď skrze postavy rovněž. Jeho neteř je bombastická. Co mě znovu a znovu překvapuje na íránských filmech je rovina sociální, protože jsem asi plný nějakých zaschlých stereotypových ran, když se musím furt a pořád divit, co že je ten Írán za zemi. Takže naposled a hlavně pro mě samotného!!! Je to mnohem, mnohem evropštější země, než jsem už tolikrát čekal. A myslím teď evropská uvnitř lidí, v těch jejich zahalených kebulích, ne někde nápisem na sloupu. Vlastně už jsem si několikrát uvědomil, že bych si v Persii asi v klidu představil svůj život s nějakou Romínou nebo Mehrnaz.

A víte co? Tak Vorel není bůhvíjaký režisér a synáček není super herec. A formálně je film stěží průměrný. Ale nakonec si stejně myslím, že to sdělení tam je a jako nějaká generační fotečka, aby se naši synátoři a dcerušky mohli jednou kouknout, co jsme to byli za kurvy, není zlá. Je to spíš takový seflíčko, jako když se kurvička vyblejskne na hajzlu předraženýho klubu. Jak říkám, film nelže a to mi stačí.

A víte co? Já tam tu myšlenku vidím, není moc velká, ale tři minuty utáhne. A originalita zajisté taky potěší.

Když zavane vůně jídla z dětství, neřešíte objektivní kvality a originalitu receptů, ale o příjemnosti rozhodne míra nostalgie a radost/zlost s tou dobou spojená. A nikdo vás nemusí přesvědčovat, jestli ty buchtičky, koláče a guláše jsou dobré nebo ne. Rok 2015 lze jednoznačně označit po filmové stránce za nostalgický. A vadí to vlastně?

Úplně na začátku se díváme na veřejnou popravu Kaddáfího titulkama okomentovanou zhodnocením před a poválečné Libye. Asi na vteřinku jsem si zakroutil hlavou a pak sám sobě slíbil, že tentokrát kašlu na politické pozadí filmu. Vážně, zcela vypouštím ideologii, nebudu pro jednou válčit po boku Sancho Panzy, sednu si do kouta s flaškou amerického bourbonu a budu se tiše a pomalu opíjet. No tiché a pomalé to nakonec vůbec nebylo a nebudu to protahovat, není důvod. Jedná se o koňskou dávku adrenalinu, čistého chlapáctví v té nejodvážnější poloze. A to já můžu. Těm klukům je nakonec jedno, proti komu bojují, nezajímá je politika, nesoudí nepřítele. Jsou povolání, ozbrojeni a tak konají. Po slušném rozjezdu získá film smrtící tempo a nepustí, taktika start - cíl byla zcela úspěšná. Relativně anonymní tváře - všechno jsou fousáči s rodinou a žádná snaha o vedlejší příběhy, prostě šup s vojákem do pekla a snaž se. Jo a Jima Halperta jsem měl teda za větší máslo. :-)

Téměř až dokonalé ztvárnění nudy a nesmyslnosti života některých chudáků v severoruském zapadlém blázinci. 11 záběrů velice zvláštní kamerou ukazuje jeden den v mnoha ohledech extrémního života a to se tam skoro nic neděje. A to proto, že se tam skoro nic neděje.

Tak trochu opak filmu The Revenant. Ono nenajíst se, neodejít, dokázat se vyhladovět je často možná i těžší než bojovat o přežití. Čert vem motivaci toho týpka, prostě se rozhodl a síla spočívá ve velmi silném sugestivním popisu převážně pozdější fáze "umírání". Jak člověk vnímá ten moment, kdy přijdou bolesti, kdy naopak odezní a tělo přestane mít chuť přijímat potravu, když přijdou ty největší možné bolesti pouze na základě myšlenek na jídlo, kdy začne zcela fyzicky ochabovat? A co kdyby teď přišli lidé? A co Bůh, čeká na druhé straně? A je druhá strana? Otázek je spousta a vlastně stačí jen pár slov denně a dokážeme to alespoň velmi vzdáleně prožít.

Svižná a velmi zábavná komedie o hledání identity, naděje a lásky. Jak to říkali? Kdo neslyší hudbu, na kterou druzí tančí, považuje je za blázny? Dosti parafrázuji, ale pointa zůstává a jo, mají pravdu. Být sám sebou to je oč tu běží.