Vitason

Začátek, kdy mladý Arnold ve flanelové košili, kterou by mu záviděl i Al Borland z Kutila Tima, honí v džípu chlapíka v policejní uniformě a následná scéna, kdy Arnie půl minuty zírá na video, kde sedí chlapík a má před sebou svojí jmenovku o velikosti Arnoldova bicepsu a rakouský svalovec po zmiňované půl minutě prohlásí: ,,Počkej to je Baxter," sliboval pořádný béčkový nářez. Je sice pravda, že po efektním vytřískání baru se film trošičku zpomalí, ale to jen proto aby připravil živnou půdu pro závěr, kdy Arnold jezdí s kufrem, který svým vybavením dělá z Mariachiho pouzdra na kytaru jen sadu chrastítek pro batolata, v kabrioletu a za doprovodu Rolling Stones střílí mafiány, kteří padají k zemi jako zasažení tisícem voltů. Příjemná béčková záležitost.

John McClean se konečně zbavil svého prokletí Vánoc a vyměnil je za tělocvik ve formě opičí dráhy vedoucí přes celý New York, kterou mu připravil hravý terorista. Návrat Johna McTiernana k sérii vidím jako jednoznačný krok vpřed. Dvojka Renny Harlina rozhodně nebyl špatný film, ale nemělo to takové kouzlo. McTiernanovi hodně pomohl chytrý scénář, který je od začátku do konce našlápnutý akcí. Těžko vybrat, která scéna z toho akčního kolotoče je nejlepší, protože trojka je opravdu našlapaná. Dvojce znatelně chyběl výrazný záporák a to je nám ve trojce vynahrazeno šarmantním Jeremy Ironsem. K tomu se po Willisův bok postavil Samuel L. Jackson a tak mohla soutěž o lepší hlášku začít. I když zde chybí některé prvky (Vánoce, uzavřená budova) tolik klasické pro sérii, tak je trojka moje nejoblíbenější část série.

,,Jak se může člověk dostat dvakrát do stejný sračky." Vánoce by měly být svátky klidu a míru. Přesto většina lidí kvůli nim bývá ve stresu. Ti ostatní si alespoň užívají cukroví a zaseknutých rybích kostí. Děti se těší na Ježíška nebo na Santu a teroristé netrpělivě očekávají kolik kulek jim nadělí John McClean. Smrtonosná past 2 je zřejmě nejslabší díl ze série. Tím nechci říct, že se jedná o špatný film. Willis opět trousí dobré hlášky, mezi záporáky se ukáže terminátorský Robert Patrick, opět umře hodně teroristů a spousta věcí vyletí do povětří, ale oproti ostatním dílům to nemá takový šmrnc a je tu překvapivě málo akce. Rozhodně také chybí výraznější záporák. Hold Rickman je jiná liga. Docela by mě zajímalo, jak u McCleanových probíhají ostatní svátky.

Tak se nám Pirátská bárka dokodrcala do finále. Po druhém dílu jí v boku zůstalo několik děr a nabrala hodně vody, která jí v závěrečném dílu stáhla ke dnu. A já vám rovnou řeknu, kdo za to může. Ten, kdo by si zasloužil procházku po prkně a musel si tak zaplavat mezi hladovými žraloky, je scénárista, který utopil film v hromadě dějových zvratů, kdy jeden kuje pikle na druhého a ten zase na třetího a tak pořád dokola. Z tohoto kolotoče se opravdu rychle roztočí hlava a chce to velkou trpělivost a pozornost. Například moje sestřička, která se dívala se mnou, film vzdala po 45 minutách. Jak jsme u Pirátů zvyklí, tak efekty zůstaly na vysoké úrovni, k tomu je tu skvělý Geoffrey Rush, ale třeba kouzlo Johnnyho Deppa se už zcela vytratilo a Keiře ta drsnější poloha taky nesluší. Pochválit musím slušné vizuální zpracování, ale k čemu to, když všechnu snahu stáhl ke dnu překombinovaný příběh. Rok 2007 celkově nepřál třetím pokračováním. Škoda.

To, že je pohřební ústav se všemi těmi mrtvolami a temnými zákoutími strašidelné místo, jsem věděl už dávno. Stejně tak jako jsem věděl, že by se na hřbitově nemělo souložit, takže žádné z těchto ponaučení jsem si z Phantasmu neodnesl. Za to díky němu vím, že Don Coscarelli musí být velice zvláštní pán, který se do vás nebojí hned od začátku bušit deprimující tóny spojené s výjevy malých trpaslíků pobíhajících po hřbitově a hromadu dalších nápadů, které jsou k sobě přilepeny jen jako soubor scén v dost pochybném příběhu, kdy vám není vůbec nic vysvětleno a chování postav mi někdy bylo také záhadou. Tato zmatenost se sice trochu schovává za dětský pohled na příběh, ale i tak půlku filmu budete kroutit hlavou a tu druhou už žádný velký příběh čekat nebudete. I když filmu prakticky chybí scénář, tak to není nuda a skoro pořád je na co koukat.

Audrey II. určitě není kytička, kterou by jste si rádi přinesli domů mezi své muškáty. Sice je roztomilá, zajímavá a všichni z okolí by se na ní chodili dívat, ale až by kytička rozevřela svůj květ a poprvé na vás vybafla se svým ,,Feed me." asi by jste trpce litovali. Malý krámek hrůz je kouzelná muzikálová komedie, která je celá prorostlá černým humorem stejně jako Audrin květináč kořeny. Navíc jsou zde jako okrasné květy parádni písničky a šílené vedlejší postavy, kdy nám úžasný, tehdy ještě černovlasý, Steve Martin ukazuje to, co jsme věděli již dávno a to že zubaři provozují svoje povolání, jen aby mohli legálně ubližovat lidem. Zaujme i Bill Murray v roli šíleného sadisty. K tomu musím připočítat úžasnou vizuální stylizaci a plné hodnocení je na světe.

Bylo nebylo. Jednoho dne se Wes Craven chystal natočit komedii s Johnny Deppem, když k němu přišli chlapíci z Guinessova světa rekordů s žádostí, aby pro ně natočil film, po kterém se bude jejich pokusný králík bát usnout, protože rekord nespavosti si už vyžadoval aktualizaci… Noční můra v Elm Street je atmosferický horor, který je sice plný klišé hororového žánru, ale má hustou atmosféru jako mlha, kterou seslal na malé městečko Frank Darabont ve svém posledním filmu a to i přesto, že Freddyho body count nečítá ani jednu čínskou vesnici. Atmosféru podtrhuje slušná hudba, solidní herecké výkony a charismatický zabiják, na němž je nejstrašidelnější jeho svetřík. ,,Co tomu říkal koroner?"- ,,Zvrací od té doby, co to viděl."

Po Zjizvené tváři se dal Al PAcino opět dohromady s Brianem De Palmou, aby vyprávěli další gangsterku. Tentokrát o mafiánovi, který se chce zbavit svého dosavadního života a do všeho je nechtěně zavlečen. Díky tomu je Carlito Brigante velice sympatická postava, které fandíte, i když díky úvodním titulkům víte, jak to s ním skončí. Carlitův scénář má sice sympaticky napsanou hlavní postavu a chytré dialogy o (ne)splněných snech, ale nemá takovou sílu, aby utáhl takhle dlouhou stopáž a to hlavně kvůli minimu akce. Na štěstí je tu Al Pacino a kudrnatý Sean Penn, kteří podali úžasné výkony a hlavně je tu pan režisér De Palma, který si se vším a to především s kamerou neskutečně vyhrál. Například taková závěrečná honička na nádraží je kameramanský skvost. Přesto musím dát 3*. Kdyby chtěl film pomýšlet na vyšší hodnocení tak by musel být a) kratší b) obsahovat více dramatických scén. Jsou mnohem lepší filmy zabývající se gaunery v drahých oblecích a dokonce jsou lepší gangsterky i od De Palmy.

Marc Foster se nám snaží ukázat, že Afganistan není jen ta zlá země, kde po hřebenech hor pobíhá ten srandovní pán s plnovousem, který vždy pobaví svět nějakou tou videokazetou s domácí nahrávkou. Lovec draků je velice citlivě natočené drama o přátelství a zradě, které má v první polovině neskutečný tah a chytlavost. Nikdy bych nečekal, že mi bude běhat mráz po zádech, když budu sledovat souboj papírových dráčků. Jenže to úžasné tempo se v druhé polovině vytrácí a upřímně řečeno snímek by mohl být o půl hodiny kratší. Přesto má film hloubku, dobrou kameru, hudbu, která krásně podbarvuje všechny scény a slušné herecké výkony, takže ve finále je to za 4* i přes ten pomalý závěr.

Tady už někomu z tý Madonny hrabe. Na Revolver jsem byl velice zvědavý, protože gangsterské filmy od Guye Ritchieho miluju, ale místo skvělého zážitku jsem schytal šest kulek do svého fanouškovského srdce a to hlavně zásluhou scénáře. Upřímně nechápu, proč si někdo Ritchieho formátu nechá kecat do příběhu od Luca Bessona. Jistě Besson je skvělý vypravěč, ale scénáře mu moc nejdou. V Revolveru můžete nalézt prvky vykradené z deseti jiných filmů, které zde vytvářejí nekonzistentní guláš, který mě neskutečně štval už po dvaceti minutách, kdy mě film přestal upřímně zajímat a dokoukal jsem ho jen s velkým sebezapřením. Díky zmíněnému nezájmu jsem rezignoval i snahu pochopit příběh a když už přišel desátý zvrat, který se tvářil jako závěrečná pointa, tak mi došlo, že bych to nepochopil ani kdybych se sebevíc snažil. Kromě šíleného scénáře nedokázal Ritchie udržet ani vypravěčskou část, kdy v jeden moment používá naprosto zbytečnou a samoúčelnou animaci, která vůbec nic neřeží, jen dokumentuje zoufalou snahu být zatraceně cool. O což se snaží i filosofické kecy, moudra a schizofrenní boje některých postav. Ale abych jen nekritizoval některé části filmu jsou velice dobře natočeny. Například Sorterova přestřelka je střihačská a kamerová poezie, ale to je zatraceně málo. Obzvlášť když mě dokázal štvát i jindy můj oblíbený Jason Statham. O Liottovi nebudu radši ani mluvit. Ritchie tady si šlápnul hodně vedle. Vykašli se na přehnanou snahu být cool. Opusť neonem prosáklé Vegas a vrať se do špinavého Londýna, tam ti to sluší nejvíc.