Vitason

Kdyby vám zbývaly tři měsíce života, co by jste udělali? Na to se dá odpovědět spousta věcí: vyrazit na nekonečný tah, navštívit vykřičený dům, pomočit auto nenáviděného učitele z gymplu, nebo dělat dál to samé, ale málokdo by asi začal stavět dům. Tedy až na Kevina Klina. Dům života je další sentimentální kousek plný klišé od sklepa po půdu na téma Smrtka mi funí na krk, který se nemůže opřít ani o svého režiséra či scénáristu. Jedinými pilíři pro tento filmový domeček, tak jsou výborní herci. Ať už je to Kevin Kline v roli umírajícího povaleče či Kristin Scott Thomas v roli jeho nespokojené ex-manželky a velice mě překvapil Hayden Christensen coby emo-rebel. I přes pomalé tempo se to dá na jedno podívání vydržet, ale dojem či dojetí od Domu života nečekejte.

Frank Darabont konečně sundal pruhovanou teplákovku a natočil jiného než zamřížovaného Kinga ( I když taková změna to zase není. Ztísněný prostor cel nahradila větší sámoška) a opět si připsal na konto úspěšnou adaptaci knihy Mistra hororu, i když tentokrát podle docela nudné povídky, která mě opravdu nebavila, ale o to víc mě bavil její filmový přepis díky skvělé atmosféře, která sice není hororová, ale za to je příjemně mrazivá. Plus je tu několik momentů, kdy vysloveně tuhne krev v žilách. To platí i o závěru, který mi sice přišel lehce předvídatelný (vždy jsem byl tak o minutu napřed), ale ani to mu neubralo na jeho odpornosti v tom dobrém slova smyslu. Za pochvalu stojí zajímavá hudba, kamera (možná jen trošičku ubrat na zoomování) a Thomas Jane, který si tak na poli Kingovek spravil reputaci po Pavučině snů.

Joe Hallenbeck je opravdový švihák. Vždy je z něj cítit drahá vůně O´de Whiskey. Na tváři nosí stylové strniště, protože je vzorným zastáncem nedbalé elegance. A samozřejmě používá ten nejvybranější slovník, ve kterém vždy nalezne slovo chvály pro své nepřátele či pro členy své rodiny. Poslední skaut je parádní akční jízda, která byla symbolicky natočena v roce 91, kdy svalnatým hrdinům z 80. let definitivně odzvonilo. Teď už to chtělo něco víc, než jen pozabíjet padouchy (,,Tohle jsou devadesátý léta. Nemůžeš někoho jen tak zmlátit. Musíš k tomu říct něco vtipnýho.") Filmu vévodí skvělý scénář Shanea Blacka, který se sice trochu vykrádá, ale dělá to tak vtipně, že je to úplně fuk. K tomu byl Scott v nejlepší formě a navíc měl dost štěstí, protože se k němu ve dvou letech dostal scénář od Blacka a hned po něm od Tarantina. Willis je zde klasicky naprosto skvělý, takže je hodnocení jasné.

Sam Raimi v letech, kdy si jako režisér hrál s každým detailem jako malé dítě na pískovišti a bratři Coenové na počátku své pisatelské kariéry vytvářejí ďábelský koktejl, který si určitě spousta lidí objedná, ale myslím si, že každému asi nezachutná, protože se jedná o docela šílený film, který má skvělou formu. Raimi si hraje s kulisami, se světlem a stínem a vypravěčské postupy střídá s rychlostí kulometné palby. Jenže scénář od mých oblíbených Coenů tady působí jako koule na Raimiho noze, která mu zabránila vytvořit dobrý film. Takhle je to všechno ukřičené a plné groteskního humoru, který moc nefunguje. Sice jsem se párkrát zasmál, ale o nějaké skvělé zábavě mluvit nemůžu. Přesto musím dát 3* za skvělého Campbella, povedenou kameru a Raimiho režii.

S hlavním hrdinou jsem se dokázal velice rychle sžít, protože když se po pár pivech podívám v hospodě po kamarádech, tak si taky připadám jako na planetě, kde vládnou opové. Ale teď už vážně. Planeta opic se stala tak slavnou především díky skvělému scénáři, který celkem okatě kritizuje společnost a díky atmosféře, ze které by se scvrkly kulky i ostřílenějšímu cynikovi než jsem já. Za pochvalu dále stojí masky, strhující hudba Jerry Goldsmithe, povedená výprava plná krásných scenérií a samozřejmě dech-vyrážející závěr. Musím říct, že se Planeta opic právem stala kultovním filmem, který si vždy mile rád pustím stejně jako Burtonovu předělávku, která svému předchůdci ostudu nedělá.

Kongo je ideální místo na dovolenou. Pokud vám tedy nebudou vadit pravidelné otřesy, které způsobuje časovaná bomba v podobě doutnající sopky, hromada rozzuřených hrochů a šedivých goril. Na druhou stranu, když to přežijete, tak si jako suvenýr můžete přivést pěkný diamant. Kongo je velice příjemný dobrodružný snímek, u kterého můžete vypnout mozek a nechat se ukolébat krásnou přírodou a povedenými triky. Snímek má jen dvě výrazné slabiny, které jdou spolu ruku v ruce. Tou první je slabý scénář, který nabízí málo akce a tou druhou je špatný vypravěč. Marshall sice dokáže budovat vizuálně zajímavé záběry, ale nedokáže dát filmu motor. Takže ději chybí jakákoliv gradace. Podtrženo sečteno: Triky, výpravu a herce nechat. Scénář a režiséra: vyměnit.

Martin Scorsese se s Letcem poprvé vydal na domácí hřiště a předvedl strhující výkon. Biografický snímek o životě slavného milionáře je v první řadě režisérskou exhibicí, kdy Scorsese dokáže navodit skvělou stylizaci už jen pomocí výborné kamery a barevnými hrátkami, kdy ty pastelové barvy dokázaly filmu dát retro fasádu, co na tom, že je golfové hřiště modré, prostě to vypadá super. Scorsese se v dlouhé stopáži nebál vyprávět příběh velice pomalým tempem, protože věděl, že měl k dispozici neskutečně zdatné herce (z DiCapria už je pan herec a o talentu Cate Blanchett není potřeba mluvit) a silný hlavní charakter. Ve finále se jedná o možná nejlepší Scorseseho film, kdy pan režisér svého hrdinu silně ikonizuje (Leo skoro nesleze z plátna), aby ho nakonec opustil asi v nejrozumnějším bodě bez jakéhokoliv rozhřešení. Letec je režisérsky skvěle odvedená a vyspělá práce.

Začíná to příjemně. Pár drinků, nějaký ten taneček a završí se to sexem, ale o devět měsíců později slečna potí krev a nezbývá jí nic jiného, než obviňovat toho povaleče, že ji přivedl do jiného stavu. Zbouchnutá je velice příjemná komedie, na kterou jsem se hodně těšil (velkou měrou tomu přispěla moje seriálová oblíbenkyně Katherine Heigl) a musím říct, že mě tahle komedie, která pro nějaké to ostřejší slovíčko nejde daleko, velice potěšila. Sice má příběh dějový oblouk vysloveně klasický pro Hollywoodské romanťárny (těžký začátek- sblížení- krize), ale ten je zastíněn sprostými a cinefilskými dialogy, které mi vytvořily na tváři úsměv se stejnou efektivitou jako několik piv. Navíc Seth Rogen je suprový povaleč, na krále Lebowskiho sice nemá, ale i tak je to dobrej týpek:-)

Kdysi byl člověk na lovu životně závislý, ale v poslední době se z něj stala už jen zábava pro několik šílenců. Jenže když už máte doma trofej ze slona, tygra a medvěda, tak vám zbývá skalp jediného predátora... John Woo se svého prvního Hollywoodského filmu zhostil i přes silné zásahy producentů ve velkém stylu. Jedná se hlavně o perfektní choreografii, které snad podléhaly i Van Dammovy kadeře a kapky krve vylétající z padouchů. Navíc se Woo mazlí s každým záběrem a dokáže tak z vizuálně zajímavého New Orleansu vytřískat úplne maximum (hřbitov, sklad cirkusových kulis). Každý druhý záběr je Woova klasická zpomalovačka, ve které Van Damme efektně pohazuje vlasy jako největší drsňák pod sluncem. K tomu je tady fajn hudba a super záporáci Vosloo a Henriksen a jako třesničku na dort dostane pěstí i jeden had:-)

Dnes už nestačí, aby měl dům záchod, ložnici, velký obývák a pár vymožeností. Dnes už musí mít ,,panikárnu". Úkryt je v první řadě exhibicí pana režiséra, který dokazuje, že dokáže budovat atmosféru, při které se mi kroutily i prsty na nohou, i na velice malém prostoru. K tomu to snímá neuvěřitelnou kamerou. Třeba při kamerovém průletu celým domem, když se lupiči snaží dostat dovnitř, skákalo moje fanouškovské srdce trojté salto s pěti vruty. Jenže Úkryt není jen stylistická exhibice, protože film má velice napínavý příběh, se zajímavými postavami, které si stihnou vyměnit role. Dále je tu úžasná hudba Howarda Shora a vynikající herci, kdy Jodie Foster podává tradičně dobrý výkon a lehce přehrávajícího Jareda Leta vyvažuje skvělý Forest Whitaker. Takže musím dát 5* a vůbec se za to nestydím a teď mne omluvte, jdu opancéřovat koupelnu.