Vitason

   A máme tady další bilancování. Mým letošním vítězem se s jasnou převahou stal Mad Max následovaný černým humorem protkaným Slow Westem a Boylovým Stevem Jobsem. Čtvrté a páté místo si rozebraly Room a The Walk. 

   Do roku 2016 všem jen ty nejlepší filmové zážitky. Čeká nás jich hodně.

   Při sestavování letošního žebříčku jsem odhalil brutální zaváhání a to, že jsem zapomněl zveřejnit loňský výběr. Předem upozorňuji, že TOP 5 za rok 2013 vypadá tak, jak jsme ho na konci minulého roku sestavil. Kdybych to měl dělat dnes, je možné, že už by vypadal trochu jinak. 

   Hokejisté Anaheimu prožili snový vstup do úvodního utkání první vyřazovací fáze Stanley Cupu proti Dallasu, když si během necelé půlhodinky hry vypracovali čtyřbrankový náskok. Texasané ale nesložili zbraně a v dramatickém závěru marně sahali po vyrovnání. Anaheim se tak po výhře 4:3 ujal vedení v sérii.

   Golmana Dallasu Kariho Lehtonena postupně překonali Palmieri, Getzlaf, Perreault a Beleskey. Když se prosadil posledně jmenovaný zdálo se, že o utkání je rozhodnuto. Proti Dallasu mluvil předváděný výkon i papírové předpoklady. Anaheim totiž zakončil základní část jako nejlepší tým západní konference a zároveň jako nejlépe střílející mužstvo celé NHL. Dallas se naproti tomu kvalifikoval do bojů o pohár Lorda Stanleyho až na poslední možnou chvíli. Jenže v závěru druhého dějství měly Hvězdy z Texasu výhodu dvojnásobné přesilovky, kterou využil kapitán týmu Jamie Benn. Navíc vteřinu po skončení zmíněné přesilovky snížil náskok Kačerů pohotovou střelou Sceviour. "Trochu jsme po čtvrtém gólu zpohodlněli," přiznal Frederik Andersen, který se stal nejmladším brankářem v historii Anaheimu, který kdy chytal v úvodním utkání Play Off, když dostal přednost před jedničkou Jonasem Hillerem, jenž se v poslední době prezentoval nevyrovnanými výkony. "Ale je to pro nás dobrá lekce. Příště už tomu snad dokážeme předejít," dodal čtyřiadvacetiletý Dán.

   "Neměli jsme dobrý start, ale jsem moc rád, že jsme se nevzdali," chválil své spoluhráče Jamie Benn, který řídil ofenzívu Dallasu. Odměnou celému týmu bylo snížení na rozdíl jediné branky, když se šest minut před koncem základní hrací doby prosadil Tyler Seguin. Závěrečný tlak Dallasu už ale kýžené vyrovnání nepřinesl. Ducks však za vítězství zaplatili vysokou cenu. Utkání totiž nedokončili útočníci z první formace Matt Beleskey a kapitán Ryan Getzlaf. Prvně jmenovaný si obnovil zranění v dolní části těla. Lídr Kačerů naproti tomu nedohrál utkání kvůli tržné ráně v obličeji, když ho šestnáct vteřin před koncem zasáhla Seguinova střela. "Samozřejmě, že to není dobrá situace," komentoval zranění svých spoluhráčů z útočné linie Corey Perry. "Getzlaf bude mít asi ošklivou jizvu, ale pro další zápas by mel být připraven," uvedl kouč Kačerů Bruce Boudreau.

A pak že nemám fotku s Timem Burtonem:)

   Hlasatel na stadiónu White Hart Lane oznamuje sestavu Norwiche a dav více než 35 tisíc fanoušků, kteří pomalu zaplňují ochozy, poprvé testuje hlasivky, aby přivítal Sébastiena Bassonga, který za domácí Tottenham v minulosti hrával. Pak přicházejí na řadu borci, kvůli kterým tu většina diváků je, a vlažný potlesk se mění v hlasité nadšení. Jako poslední člen soupisky Tottenhamu je jmenován Christian Eriksen, čerstvá posila z Ajaxu, kterou tak čeká debut na White Hart Lane a dav šílí. Ale pojďme pěkně od začátku.
   Vidět Tottenham naživo byl můj dlouhodobý sen, který mi vždy něco zhatilo. V Praze to byla nemoc, v New Yorku jsem se s Kohouty minul o týden... A tak musel Mohamed k hoře, nebo hora k němu, to je jedno.
   Chladné počasí a dvouhodinové přešlapování ve frontě. Přesně tak vypadalo uvítání na Lane. Ale stálo to za to! Po zdolání zmíněné fronty jsem se konečně mohl setkat s Ledley Kingem, mým asi nejoblíbenějším fotbalistou (dnes už bývalým), který ve fanshopu podepisoval svojí autobiografii. Škoda jen, že setkání bylo poznamenáno pořadateli, kteří se snažili upovídaného Kinga krotit a urychlit tak celou akci. Ale i přesto si se mnou Ledley potřásl pravicí, zeptal se, jak se mám, podepsal mi knížku a ochotně se nechal se mnou vyfotit.
   Pak už přišel ten pravý čas na to protáhnout se těsným turniketem, projít se po ochozu, dát si předzápasové pivko (Carlsberg z plastové lahve-tfuj) a najít místa na tribuně. Zde však čekal menší háček. Abych získal, co nejlepší místa, musel jsem koupit dva lístky, které nebyly vedle sebe. V praxi to znamenalo, že mě od přítelkyně dělily čtyři místa, na které dorazili čtyři pánové, podle průkazek zřejmě pernamentkáři. Po krátkém vysvětlení si mezi námi sedící fandové předali rychlý vzkaz a ochotně si s námi vyměnili místa, abychom mohli sedět vedle sebe, ale to už utkání začalo.
   "Jsme Tottenham Hotspur a budeme si zpívat, co budeme chtít," spouští hned celý stadión, aby domácí příznivci dali jasně najevo, co si myslí o zákazu požívání slova Yid, které v minulosti sloužilo jako urážka příznivců Tottenhamu. Ti ho ale časem přijali za své vlastní a začali se jím sami titulovat. Následuje skandování "Yiddo, Yiddo," směřované na každého hráče, kterému se povedla nějaká akce. Když pak Soldado nastřelí patičkou tyčku, celý stadión vydechne v jednohlasné: "och." Ve 29.minutě však Sigurdsson míří přesně a radost propuká naplno. Stejný hráč se trefuje i o 20 minut později a směřuje tak svůj tým k celkovému vítězství 2:0.
   Při odchodu domů se všichni fanoušci baví o tom, jak sebevědomě jejich miláčci dnes hráli a pějí chválu na debutujícího Eriksena, kterého se druhý den nebojí zaměstnanec Tottenhamu, který nás prováděl po stadiónu, označit za poslední chybějící dílek skládačky, který by mohl posunout celý Tottenham zase o kousek výš.

   Další McCarthyho depka. 

Tentokrát nejde tolik o celkové vyznění knihy jako o to, kolik zemře v tomto "westernu" lidí a němých tváří... Slovo western je v uvozovkách, protože ač se kniha odehrává na divokém západě, tak jí chybí klasický prvek hrdiny, jenž se postaví proti zlu. Krvavý poledník disponuje třemi postavami, které by se daly označit jako ústřední, jenže ani jedna nefunguje jako kladný hrdina. Celý příběh je vyprávěn z pohledu bezejmenného kluka, který je obyčejným pozorovatelem děje a McCarthy může jeho pomocí vyprávět strohý, místy až dokumentární příběh popisující řadění Glantonova gangu. Je to drsné, nesmlouvavé, naprosto bez emocí a časově rozplizlé, ale i tak je Krvavý poledník silným zážitkem. 

   „Brookere, bojíš se boha?"
   „Ne, bojím se tebe."

Hleďte, Columbie. Vznášející se město. Výdobytek moderní doby.

   „Přiveď nám tu holku a my smažeme tvůj dluh," tak zní nabídka, kterou Brooker DeWitt nedokáže odmítnout a tak se vydává proti své vůli na dobrodružnou cestu plnou násilí. Píše se rok 1912 a životem zničený soukromý detektiv nasedá do „raketového výtahu", který se schovává uvnitř tajemného majáku, a je vynesen do vznášejícího se města Columbia. Vrcholu právě skončeného století páry, který měl být pýchou celé Ameriky. Jenže hned od začátku je jasné, že utopický ráj čeká tvrdý pád, ale to vše má teprve přijít...

Falešný pastýř mezi námi
   Něco zkaženého jest ve městě Columbia. To je zřejmé. Celý vznášející se kolos je ovládán jak náboženským fanatismem, který řídí tajemný Prorok, vůdce města, tak silným rasismem. A do toho všeho přichází falešný pastýř, který chce svézt stádo na špatnou cestu. Poznávací znamení? Tento muž má ruce vyryté iniciály AD a hádejte, kdo má přesně takovou značku na svém zápěstí? Než se Brooker vůbec stihne rozkoukat, tak je vtažen do zákulisní hry, ve které se rozhoduje o osudu celého města a ve vzduchu tak zůstává mnohem více otázek než odpovědí. Kdo je onen Prorok? Proč je dívka, kterou má Brooker dopravit z Columbie do New Yorku, tak důležitá? Kdo jsou přízračná dvojčata, která se zmatenému detektivovi zjevují. A konečně: kdo je Brooker sám?
   Soukromý detektiv, bývalý Pinkerton s vojenskou minulostí, to jsou jediné indicie. Zbytek si hráč musí zjistit sám během hraní plného akce a nečekaných zvratů...

   Bioshock Infinite je akční střílečka s jednoduchými prvky RPG. Ovšem akční pasáže nejsou nejsilnějšími zbraněmi celé hry, ale o tom až později...
   Falešný pastýř je záhy odhalen a Brooker se tak musí bránit, co mu síly budou jen stačit. K dispozici mu slouží široký arzenál zbraní s tím, že hráč smí vždy nést jen dvě. Je tedy důležité zvolit správnou kombinaci. Je logické, že s ostřelovací puškou velkou parádu při boji zblízka v těsných uličkách pravděpodobně neuděláte. Ale samozřejmě není problém zbraně kdykoliv vyměnit, tedy pokud je vhodnější zbraň někde po ruce, což většinou nebývá problém. Zbraní je po herní mapě rozeseto veliké množství a kromě toho není problém oloupit o výbavu padlého soka. Kromě toho má Booker k dispozici ještě magnetický hák, který může používat pro boj zblízka a také a to především na přesouvání po bojišti přes vzdušné kolejnice, jež propojují létající ostrovy celého města. Jízda po kolejnicích může pomoci hráči na chvíli setřást nepřátele, získat v boji výhodu tím, že se dostane na výše položené místo atd. Kromě praktické stránky věci má jízda po kolejnicích ještě jednu velikou výhodu a tou je to, že se jedná o výborný zážitek srovnatelný s horskou dráhou. Jenže to není zdaleka vše. Kromě zbraní a háku má hráč ještě k dispozici takzvané Vigory. Jedná se o magické schopnosti, které Brooker získává postupně během hry vypitím kouzelných lektvarů. Vigory jsou opravdu různorodé, každý se hodí v jiné situaci a na jiného nepřítele a ještě se navíc dají mezi sebou kombinovat. Hráč tak může po svých nepřátelích metat ohnivé koule, blesky, nebo vysílat hejno vražedných vran.
   Řeč byla i o RPG prvcích. Nečekejte žádné převratné rozdělování atributů. V automatech, kterých je v Columbii dostatek, si hráč může zlepšovat vlastnosti zbraní i samotných Vigorů. Nic převratného, ale hráč si musí dobře rozmyslet každý dolar, jenž do zlepšováků investuje. Kromě toho si samozřejmě může Brooker zvyšovat zdraví, zlepšovat štít a také nosit vybavení, které mu zlepšuje různé atributy.
Přestřelek je ve hře požehnaně, ale pravděpodobně se nestane, že by začaly hráče nudit, protože jednou si to rozdáváte na vzdušných kolejnicích s obrovskou vzducholodí, podruhé v těsných chodbách psychiatrické léčebny s podivnými přízraky. I když na vás čeká ve hře opravdu hodně bitev s pestrobarevnými protivníky, tak téměř každá přestřelka má v příběhu své opodstatnění a není tak samoúčelná.

   Jak již bylo zmíněno. Přestřelky, ač výborné, nejsou nejsilnější zbraní hry. Jsou tu jiné, ještě silnější prvky a jsou hned tři. Tím, kterého si všimnete jako první, je samotná Columbia a její atmosféra. Město ukryté mezi mraky, kde se vzduchem pohybují obrovské zepelíny. Jsou tu široké bulváry, zapadlé, špinavé uličky. Monumentální stavby. Vše propojující kolejnice. Jedná se o tak skvostnou utopii, že by se za ní nemusel stydět ani sám Orwell. Navíc má město svoji bohatou historii, kterou vám postupně odhalují krátké propagandistické filmy.
Druhým atributem je příběh hry, o kterém toho nechci tolik prozrazovat. Jen řeknu, že hra je plná kousavého sarkasmu, který se nebojí pokládat zneklidňující otázky a na samotném konci zůstane hráč pravděpodobně jen zírat do monitoru s otevřenými ústy.

Elizabeth, láska na první pohled
   A tím se dostáváme k poslednímu a zároveň největšímu taháku celé hry a tím je dívka, kterou má Brooker zachránit. Krásná Elizabeth vězněná ve vysoké věži, kde ji hlídá obrovský mechanický pták - Songbird. To, že se nejedná o pouhou panenku, kterou vyvedete skrz nebezpečí, vám dojde během chvilky. Jedná se totiž o skvěle napsanou postavu, která je v neustálé interakci s Brookerem, kdy si oba k sobě dlouho hledají důvěru, aby zjistili, že jeden bez druhého Columbii prostě opustit nedokážou. Krásná, inteligentní a velice empatická dívka, která netouží po ničem jiném, jen se dostat do Paříže, kde chce žít svobodný život, nedokáže pochopit, proč byla celý svůj život držena v zajetí.
   Za krásnýma modrýma očima je toho totiž mnohem víc. Brooker záhy zjistí, že Elizabeth dokáže otevírat okna do jiných časoprostorových rovin a právě tato schopnost z ní měla udělat nového mesiáše Columbie. Líziny schopnosti mají zdrcující význam, jak pro příběh, tak pro samotnou hratelnost, protože během přestřelek může Elizabeth na vaše přání otevírat tato okna a přivolávat vám posily, zásoby, nebo štíty. Ale vždy dokáže otevřít pouze jedno okno, takže je jen na hráčově uvážení, jestli se mu více vyplatí zrovna štít, či mechanický kulomet. Kromě toho se Elizabeth pohybuje samostatně po bojišti a vyhledává vám to, co zrovna potřebujete nejvíce. Ať už jsou to lékárničky, sůl potřebná na vyvolávání Vigorů, či munice. Těžko v herním světě hledat výraznější a zajímavější postavu, než je právě Elizabeth. Hnací motor a motivace celé hry.

   Bioshock Infinite je v podstatě interaktivní film s oscarovým scénářem, který celkem umně maskuje svoji lineárnost. Columbia je opravdu životné a obrovské město, ale i přesto je hráč nenápadně veden neviditelným tunelem od jedné dech beroucí scény k druhé. Jedná se o strhující hraní, které chytne a nepustí a zůstane dlouho v hlavě i po dohrání.

    Mort nemá zrovna dobré vyhlídky do budoucna. Přemýšlivý ale zároveň nešikovný chlapec by se jen těžko živil jako rolník. A tak přijde pomocná ruka (pravda trochu kostnatá) samotného Smrtě, který by rád vzal Morta do učení. Taková šance se přece neodmítá. Obvzlášť když se vás vaše rodina chce zbavit.

    V pořadí čtvrtá Zeměplocha je první ze série knih, ve kterých vystupuje jako (téměř) hlavní hrdina právě Smrť a opět se jedná o velice kvalitní četbu, která je plná v tomto případě opravdu černého humoru a otázek na téma vzepření se osudu a nesení odpovědnosti za vlastní činy. jedná se o přímočaré a velice zábavné čtení, u kterého jsem si krásně oddychl.

4/5 

   Londýnský Tottenham porazil v nedělním šlágru 34. kola anglické ligy Manchester City v poměru 3:1 a Kohouti tak mohou nadále živit sen o Lize mistrů. Lví podíl na senzačním obratu měl i levý krajní obránce Tottenhamu Benoit Assou-Ekotto, pro kterého mělo utkání osobní rozměr. Jednalo se totiž o dvoustý soutěžní zápas, do kterého si reprezentant Kamerunu přetáhl přes hlavu dres s kohoutem.
   "Je to neuvěřitelné. Před šesti lety bych si nikdy nepomyslel, že za Tottenham nastoupím k tolika zápasům," zářil po utkání devětadvacetiletý obránce, který je známý pro své divoké vlasové kreace. Kamerunec neměl totiž v Londýně na růžích nikdy ustláno. Do Anglie přišel v roce 2006 z francouzského Lens, které Assou-Ekotta vychovalo pro velký fotbal. Tehdejší manažer Tottenhamu - Martin Jol označil rodáka z Arrasu za jeden z nejvýraznějších talentů francouzského fotbalu té doby. Dnes již sedmnáctinásobný reprezentant Kamerunu se měl porvat o post levého krajního obránce s Korejcem Lee, jenže Assou-Ekotto, který v té době neuměl prakticky ani slovo anglicky, zaujal holandského trenéra hned ve své první přípravě natolik, že se okamžitě dostal do základní sestavy. Jenže v prosinci roku 2006 si Kamerunec vážně poranil koleno a ztratil vydobytou pozici. "Než se zraníte a každý měsíc vám na konto chodí veliké peníze, tak je vše skvělé. Jenže pak přijde zranění, je vám 22, nebo 23 a doktoři s vámi začnou mluvit o konci kariéry, to člověka změní," přiznává dnes Ekotto, který sice dokázal překonat vleklé zdravotní potíže, ale herně se dlouho nemohl dostat do předešlé formy a proto několikrát vyjádřil přání Tottenham opustit. "Byla to lekce a tehdy jsem změnil spoustu názorů a věcí ve svém životě," dodává bek, který je známý pro své často nevybíravé názory, které publikuje v sloupcích různých novin a také pro své silné sociální cítění a přátelskou povahu, kdy se z něj stala pevná součást čtvrti Tottenham. Ekotto totiž dělá věci, které by se u některých jiných hráčů Premier League hledaly jen těžko. Podporuje různé místní charity, po Londýně se pohybuje zásadně metrem a často doprovází fanoušky na stadion.
   Změna nastala až v roce 2008, kdy se nový trenér Tottenhamu - Harry Redknapp rozhodl dát Assou-Ekottovi šanci. Výstřední bek se mu odvděčil stabilními výkony a opět se stal pevným základem jedenáctky Tottenhamu.

   Jenže v současné sezoně je Kameruncova pozice opět v ohrožení. V létě totiž do Tottenhamu přišel Belgičan Jan Verthonghen, který ač je původním povoláním stoper, je schopen s přehledem zvládat pozici levého beka. Navíc se z vydařeného hostování v Norwichi vrátil Kyle Naughton a když se k tomu připočítá fakt, že podle současného lodivoda André Villase-Boase není zřejmě Assou-Ekotto tím pravým, koho by si Portugalec představoval na levém kraji své obrany, tak je jasné, že přestupové spekulace začaly kolem Kamerunce zase jednou vířit. Zájem údajně projevuje slavný AC Milán nebo bohaté Monako. "Můj další cíl je 300 zápasů," říká rezolutně Assou-Ekotto a naznačuje tak, za jaký klub by v budoucnu rád hrál. "v dnešním fotbale není moc hráčů, kteří by hráli šest let za stejný klub a na to jsem hrdý," zakončuje Assou-Ekotto, jenž během své kariéry vstřelil za Tottenham pět branek.

    Terry Pratchett si odskočil ze Zeměplochy na tu naší kulatou planetku, pravda podle jeho slov v paralelním vesmíru, aby odvyprávěl strhující příběh o střetu dvou kultur.

    Mau je mladý chlapec, který právě splnil část zkoušky dospělosti. Už mu zbývá jen vrátit se na rodný ostrov - na Národ, projít závěrečným obřadem a přijmout duši muže. Jenže pak z ničeho nic přijde vlna. Obrovská, smrtící vlna, která sebou vezme všechny životy z Národa a Mau, ani chlapec, ani muž, tvor bez duše zůstává na ostrově zcela sám. Tedy ne úplně... Vlna něco vzala, ale něco také dala. Na ostrově ztroskotala loď Sladká Judy a v jejich útrobách přežila mladá dívka Dafné. Nyní je jen na ní a Mauovi, aby obnovili Národ.

    Národ je plný sarkastického humoru Terryho Pratchetta, který vypráví dojemný příběh o střetu dvou světů, kdy ten civilizovaný zjistí, že zase tolik civilizovaný není a no a ten divoký... však víte. Je to o střetu víry a vědy, kdy je podle Pratchetta důležité věřit v obojí. Zároveň však klade veliký důraz na udržování odkazu předků, kdy každé naše rozhodnutí, každá naše volba může být posuzováno pod jejich dohledem. Zároveň se jedná o něžnou romanci, o příběh o dospívání v těžkých časech a napínavé dobrodružství. To vše v rozumném a vyváženém mixu. 

    Jeden z mála nedostatků bych viděl v tom, že závěr je trošičku uspěchaný, ale na druhou stranu to zachraňuje jeho vyznění, které je prostě perfektní. Také mi občas nesedělo, jak spolu byli Mau a Dafné schopni perfektně komunikovat za pomoci složitých slov, když to Pratchett zrovna potřeboval a jindy, když to nebylo nutné, si přece jen nevěděli tolik rady při komunikaci v jazycích, které se jeden od druhého učili. Ale to jsou jen drobné mušky na jinak opravdu kouzelné knížce. 

Hodnocení 5/5

   John McClane je mrtvý a zabil se sám. Je to už více než 20 let, co vznikla první Smrtonosná past, a od té doby byly natočeny další čtyři díly, jenže ten hrdina, který v 80. letech okouzlil řadu diváků, ten se z nich vytratil.

   John McClane byl jiný než ostatní akční hrdinové té doby. Jasně, pořád šlo o chlapíka, který vystřílel mrakodrap plný teroristů, ale i přesto to byl protipól k nezranitelnému Rambovi, k Schwarzeneggerovi, jenž udržel v jedné ruce člověka, k Van Dammovi, který i při roznožce uměl házet okouzlující úsměvy na děvčata. John McClane se místo toho bál, krvácel, zkrátka byl tak nějak civilní a tím si ze všech ostatních supermanů dělal srandu. Jenže po vstupu do nového tisíciletí tenhle New Yorský polda poskakuje po letících stíhačkách, autem sestřeluje vrtulníky a stává se tak tím, z koho si celou dobu sám utahoval. Tváří se jako starý známý, ale ve skutečnosti je to už někdo jiný. Ten John McClane je mrtvý a zabil se sám.

(stopové prvky spoilerů)

"Když se vzdálíš od přátel, tak stvůra v tobě vždycky vyhraje."

   Joss Whedon je démon, nebo minimálně prodal duši ďáblu. Protože jinak si nedovedu představit, že kolem jedné z nejnudnějších (alespoň pro mě, i když se musí nechat, že Angel potenciál prostě má) postav a pár dalších zbytečných a plochých figurek z Buffy dokázal stvořit další zábavný a především kvalitní seriál. Angel je opravdu zdařilý Spin-off, který svému předchůdci ostudu rozhodně nedělá. Ale nejedná se o pouhou kopii. Angel je jiný. Je mnohem temnější. Snoubí v sobě mnohem více žánrů (od hororu, přes temné noir detektivky až po komedii). Také jeho téma je jiné. Samozřejmě i tady je vyobrazen úděl a osamělost spasitele světa, ale není to tak markantní jako u Buffy. Angel je totiž o věčném boji se zlem, o vyšším dobru na úkor jednotlivce, o zlu v nás samých, kdy není vždy jasné, kdo je vlastně ten zlý a kdo ten hodný. Všechny postavy tak prakticky celou dobu přešlapují po tenké čáře, která odděluje dobro a zlo a ano, občas se stane, že některá zavrávorá a přešlápne na druhou stranu. Je to také dáno tím, že samotný Angel se prakticky celou dobu musí ohlížet přes rameno, aby jeho moderní doktor Jekyll neviděl svého Hydea. S tím je spojen velice propracovaný vývoj postav, který Whedonovi prostě jde a v Angelovi se některé jeho postavy svezou na horské dráze emocí, změn a zvratů. Z odpadlíků, které Sunnydale už nepotřebovalo, se tak stávají důležité a životné postavy. Z Cordy, sobecké a povrchní princezny, se stává inteligentní a uvědomělá žena, která je ochotná pro dobro obětovat úplně vše. Z Wesleyho, komické a nemotorné figurky, se pro změnu stane temný hrdina, jenž dělá ta nejtěžší rozhodnutí a vždy je musí udělat sám a nesmí brát ohledy na ostatní. Při tom všem si vypíjí svůj kalich hořkosti až do dna a je to právě on, kdo v celém seriálu odskáče nejvíce negativních emocí. Protože Angel je opravdu krutý seriál, který se nemazlí absolutně s ničím. Ani s divákem, ani se svými postavami. Divákovo očekávání je během seriálu napínáno na maximum, aby zas a znovu nebylo naplňováno. Krutým žertem například je, že jedna z titulních postav zemře hned zkraje celého seriálu. A samotné postavy? Celý seriál je jako Angelovo prokletí, které mu má za okamžik absolutního štěstí vzít duši. Seriál je v tomhle úplně stejný. Za každou radostnou chvilku se zde platí a ano většinou je to krví. Nic není zadarmo. Nastávaly momenty, kdy už jsem si ani nepřál, aby Gunn, Fred a další prožili nějakou radostnou chvíli, protože jsem věděl, že za to přijde krutý trest. To vše je pointováno skvělými a zábavnými dialogy a zajímavými příběhy, kdy některé posouvají příběh dál mamutími kroky, jindy je v příběhu důležitá jediná větička, jediná změna ve vzorci chování, ale ve finále to vše zapadne a dává smysl. No a tím se dostávám k samotnému závěru. Déšt, těsná ulička za hotelem Hyperion, hlavní partneři a ty, diváku, se měj hezky, bylo to pět hezkých sezón, zbytek si domysli. Kruté, stejně jako celý seriál.
P.S. Zpočátku mi trošku chybělo, že Angel nemá stejně jako Buffy v každé sérii hlavního záporáka, ale na druhou stranu se musí nechat, že souboj s právnickou firmou Wolfram and Hart je skvělý nápad.

1. řada: Stejné jako u první řady Buffy. Platí se tu daň za rozjezd. Příběh je spíše epizodický. Trvá dlouho než se objeví ucelenější linka. Vše je takové skromné a odehrává se to v jen pár lokacích. Stále ten stejný tunel kanalizace mě po pár dílech již vytáčel k nepříčetnosti, ale i tak je zde několik opravdu dobrých dílů. Zejména ty, ve kterých se objeví Buffy - to jsou emocionální bomby o síle několika megatun. Poté stojí za zmínku Hero, The Ring, Five by Five. Rozhodně ale nelze první řadě upřít to, že rozkryje mnohé z Angelovy minulosti a hlavně připraví půdu pro Darlu. Hodnocení: 3/5.
2. řada: Druhá řada je výrazně lepší. Objeví se staří ne/přátelé a díly, ve kterých se na světlo světa... ehm tedy spíš do temnoty noci dostane něco mezi Angelem a Angelusem patří vůbec k těm nejlepším z celého seriálu. Škoda jen, že se povedená série utopí v pokusu o pořádnou epickou fantasy, která je rozdělena do posledních 4 dílů série a která mi opravdu nesedla. Jedním z nejzajímavějších dílů (nejen série) je Whedonova variace na Carrie - Untouched. Hodnocení: 4/5
3. řada: Přichází odpovědnost a zdánlivá vyhlídka na šťastnější chvilky. Jenže s tím jdou ruku v ruce pochybnosti a zrada. Jedná se o temnou a sžíravou sérii, která má opravdu výborný konec. Palec nahoru za Holtze. Hodnocení: 5/5
4. řada: Opět parádní řada. Déšť meteoritů, Connor, bestie... to vše nemá chybu. Jen ta Jasmine mi příliš nesedla, ale na druhou stranu scény s kolektivním vědomím jsou skvělé a nakonec i ta hlavní záporačka má pro další vývoj seriálu veliký smysl. Hodnocení: 4/5
5. řada: Smlouva s Ďáblem je na stole. Seriál se výrazně mění a není to vůbec na škodu. Přicházejí opravdu těžké a silné momenty, ale objevují se i čistě komediální díly jako The Girl in Question nebo geniální Smile Time, aby odlehčily situaci před strhujícím finále. A hlavně nesmím zapomenout na to, že je zde největší frajer, co kdy nedýchal – Spike. Hodnocení: 5/5

   Když mu byl rok a půl, tak mu vyvraždili celou rodinu. Celé dětství strávil na hřbitově. Dostal jméno Nikdo Owens. Myslíte, že horší už to pro hlavního hrdinu Knihy hřbitova být nemohlo? Ale kdeže. Malý Nikdo má milující rodiče (pravda jsou to pár staletí staří duchové), charismatického mentora Silase a spoustu dobrodružství před sebou. 

   Knihu hřbitova bych s trochou nadsázky označil za "Harryho Pottera ze záhrobí", protože je to milá, svižná a vtipná knížka plná dětské fantazie a napínavých momentů. Bylo to mé první setkání s tvorbou Neila Gaimana a můžu čestně prohlásit, že zřejmě nebylo poslední.

   4/5  

   Pratchett a film? Tahle kombinace opravdu nemůže skončit špatně. Desátá část zeměplošské ságy spadá do kategorie těch, ve kterých se na placaté planetce objeví nějaká nová lidská/trpasličí/trolí (nehodící se škrtněte) aktivita, kterou důkladně známe z našeho světa, a kterou může Pratchett řádně zesměšňovat (ale vždy s láskou). Nevídaní akademikové byli o fotbale, Těžké melodično o rockové hudbě... No a Pohyblivé obrázky, jak už název napovídá, jsou o zrodu filmu. Filmových narážek je tu spousta, některé jsou opravdu okaté, ale i tak pobaví všechny. Stejně jako celý příběh, který tentokrát ani netrpí na zbytečné vedlejší linky, přílišnou košatost a navíc má výborný konec (prozradím, že to má něco společného s King Kongem naruby), což není u Pratchetta vždy zvykem.

Takže hodnotím 4/5

Níž to přece ani nejde, když účinkuje tisíc slonů!    

   Bale, Bale a zase Bale. Po včerejší dohrávce 27. kola anglické Premier League mezi londýnskými rivaly West Hamem a Tottenhamem se dnes nemluví o nikom jiném, než o, hvězdě Kohoutů, Garethu Baleovi. Míčový kouzelník z Walesu si totiž ukradl večerní utkání sám pro sebe, když dvěma brankami na půdě Kladivářů z West Hamu řídil vítězství svých barev v poměru 3:2. Tottenham se tak posunul na třetí příčku ligové tabulky. Přesto, že pomyslná záře všech reflektorů se po utkání upírala na Balea, tak, kapitán Tottenhamu, Michael Dawson byl toho názoru, že klání mělo ještě jednoho hrdinu - Huga Llorise.

   "Bylo to jako by mě Hugo osvobodil z vězení," přiznal po zápase lídr hostů Dawson. "Byla to moje chyba. Špatným postavením jsem umožnil, aby šel Matt Taylor sám na bránu," prohlásil devětadvacetiletý stoper a poukázal tak na moment, který podle něj rozhodl utkání: "Bylo to v momentně, kdy jsme prohrávali 1:2 a pokud by dal Taylor gól a zdvojnásobil tak vedení soupeře, tak bychom se do utkání už asi nevrátili. Jenže Hugo předvedl fantastický zákrok," dodal čtyřnásobný anglický reprezentant Dawson. Místo toho udeřilo na druhé straně, když si krátce poté, co Taylor neproměnil svůj samostatný únik na Llorise, připsal svoji první ligovou branku za Tottenham Islanďan Sigurdsson. A aby si West Ham vypil kalich hořkosti až do dna, tak v poslední minutě normální hrací doby zajistil vítězství Tottenhamu dalekonosnou ranou Gareth Bale.       

   "Hugo do týmu skvěle zapadl a zatím hraje skvěle," chválil svého spoluhráče Dawson. Šestadvacetiletý kapitán francouzské reprezentace Lloris přestoupil do Tottenhamu v létě z Lyonu. Z počátku se potýkal s konkurencí veterána Friedela, ale v posledních měsících se z něj stala již právoplatná jednička Tottenhamu.

  Branka Mousy Dembélého z poslední minuty čtvrtečního utkání mezi Olympiquem Lyon a anglickým Tottenhamem znamenala, že se po dramatické bitvě podívá do osmifinále Evropské ligy anglický celek. Jenže celý zápas to vypadalo tak, že na konci bude slavit francouzský gigant. Domácí Lyon totiž drtivou většinu utkání držel vedení 1:0, které při celkovém skóre 2:2 znamenalo postup díky brance vstřelené na hřišti soupeře pro klub, který na začátku nového tisíciletí dokázal sedmkrát za sebou opanovat francouzskou ligu. Tento stav platil až do poslední minuty utkání, kdy v postup Tottenhamu zřejmě nevěřili ani jeho nejvěrnější fanoušci, jenže pak si půl minuty před koncem normální hrací doby poradil Mousa Dembélé s obráncem soupeře, posunul si míč na levou nohu a nechytatelnou střelou poslal Tottenham do osmifinále, kde na něj již čeká milánský Inter.

   "Vždy je skvělé vstřelit gól. Tenhle byl navíc velice důležitý, čímž je pro mě ještě více speciální," zářil po utkání hrdina, jenž do Tottenhamu přestoupil v létě z konkurenčního Fulhamu. "Bylo to těžké. Lyon nás rychlým gólem zaskočil," přiznal Dembélé, který si tak v utkání připsal druhý gól za svůj nový klub, "ale dokázali jsme se do utkání vrátit. V kabině jsme si řekli, že bereme všechno, nebo nic a s tím jsme do toho šli," dodal pětadvacetiletý Belgičan. "Mousa znamenal ten pověstný rozdíl," chválil po utkání svého záložníka, trenér Tottenhamu, Andé Villas-Boas, který už tak může spřádat plány na souboj s Interem Milán.

   Pro svěřence portugalského lišáka nebude souboj s modrou částí Milána žádnou novinkou. Kohouti se totiž utkali s Interem před třemi lety v základní skupině Ligy mistrů a oba zápasy zůstanou v hlavách fanoušků anglického klubu uloženy jako ty, ve kterých se světovému fotbalu představila hvězda Garetha Balea. Velšský rychlík na sebe nejprve upozornil na slavném San Siru, když fenomenálním hat-trickem krotil porážku Tottenhamu, jež hrál téměř celý zápas v oslabení, na snesitelných 3:4. Při odvetě už Bale nenechal nic náhodě a dirigoval jasné vítězství v poměru 3:1.  

   "Nemusíme se bát žádného týmu. Máme skvělé mužstvo," prohlašuje sebevědomě Dembélé, který si myslí, že po postupu přes Lyon si může jeho Tottenham poradit i se slavným Interem.  

   Gareth Bale - přesně toto jméno napadne většinu lidí, když se vysloví jméno fotbalového klubu Tottenham Hotspur. Velšský fotbalový kouzelník si v posledních týdnech podmanil celou Anglii a připomněl tak všem pochybovačům, že patří mezi současnou špičku, která se pohybuje po světových trávnících. Kohouti z Londýna se v posledních týdnech potýkali s nedostatkem útočníků, když Emmanuel Adebayor odjel na africký šampionát a Jermaina Defoa trápily zdravotní problémy. Veškerou odpovědnost tak na sebe vzal právě Bale, jenž si v posledních třech utkáních připsal čtyři branky a byl tak jediným střelcem svého klubu. Díky jeho trefám si Tottenham připsal do tabulky Premier League sedm bodů, které výrazně pomohly tomu, že na White Hart Lane mohou i nadále živit naději na Ligu mistrů.

   "Každý tým je závislý na svých nejlepších hráčích. Když by Real Madrid přišel o Ronalda, nebo Barcelona o Messiho , tak by to pro ně byla katastrofa. Stejné by to bylo pro nás, kdybychom přišli o Garetha," přiznal v sobotu, trenér Tottenhamu, André Villas-Boas, poté co Bale rozhodl o výhře 2:1 nad hosty z Newcastlu. Pro podobné přirovnání sáhl i, stoper soupeře, Steven Taylor: "Je to jako hrát proti Ronaldovi. Bale je přesně ten typ kompletního hráče, který dokáže dělat na hřišti kouzla," přiznal hráč, jenž v prvním poločase přihlížel tomu, jak Bale rozvlnil síť v brance jeho brankáře precizně zahraným trestným kopem a v druhém poločase marně pronásledoval rodáka z Cardiffu při jeho druhém přesném zásahu. "Pokud bych měl vybrat jedenáctku nejlepších světových fotbalistů, není pochyb, že Bale by byl mezi nimi," přiznal Taylorův šéf, trenér Newcastlu, Alan Pardew.  

   Právě s Ronaldem by se Bale mohl v létě setkat v jednom týmu, protože jeho Real Madrid údajně sleduje třiadvacetiletého rychlíka velice bedlivě. Sám Bale se ovšem přestupovými spekulacemi příliš netrápí: "Soustředím se jen na svůj výkon a na to, abych byl přínosný svému týmu," říká skromně jedna z největších hvězd Premier League a naznačuje tak, že má zatím v plánu dodržet novou čtyřletou smlouvu, kterou s klubem podepsala teprve v létě loňského roku. „Na konci sezony se chceme dostat do Ligy mistrů. To je snem každého hráče,“ dodává na závěr Bale, který byl v uplynulé sezoně vyhlášen nejlepším hráčem působícím na Britských ostrovech.

   Pražský Lev podlehl v pátečním utkání Dinamu Minsk 1:2 a pátou porážkou v řadě si tak výrazně zkomplikoval cestu do Play-off hokejové Kontinentální ligy. Porážka od běloruského celku stála jediného českého zástupce v KHL místo ve vytoužené osmičce zaručující postup do vyřazovacích bojů. Přesto ,obránce Lva, Jakub Nakládal nehází flintu do žita: "Ještě můžeme překvapit."

   Pražanům zbývá v KHL odehrát ještě šest zápasů, ve kterých se stále může mnohé změnit. Jenže dnešní porážkou přišli o výhodnější pozici. "Možná to teď vyzní blbě, ale to, že nejsme v Play-off, nás může paradoxně nakopnout," prohlásil po utkání pětadvacetiletý bek. "Pořád jsme si říkali, že musíme vyhrát, abychom se udrželi, kde jsme byli. Třeba to z nás teď spadne," dodal obránce, který posílil Lva v průběhu sezóny, když přišel ze Spartaku Moskva. 

   Důvody porážky nemusel zkušený hráč dlouho hledat: "Přesilové hry. Minsk měl jednu, dvě přesilovky a hned dal gól. My jich měli možná sedm a byli jsme vůbec rádi, že jsme vystřelili na branku. Stále si říkáme, že musíme posílat puky na bránu a místo toho si to plácáme všude kolem," zlobil se pardubický rodák. "Jak se říká, někdy méně znamená více, ale tím my se neřídíme, naše hra je často překombinovaná. Chybí nám někdo, kdo by to vzal na sebe," nebál se střílet do vlastních řad. 

   Nepostoupení do Play-off by podle Nakládala bylo pro Lva v jeho nováčkovské sezóně zklamáním: "Když se podívate, co máme v týmu za hráče, tak je jasné, že chceme do Play-off."

   Po dlouhých tahanicích je NHL konečně zpět a již několik hráčů stihlo během prvního hracího týdne nejslavnější hokejové soutěže světa okouzlit fanoušky. Tím největším překvapením, které se zatím mezi hráči urodilo, je s největší pravděpodobností, křídelník Anaheimu, Daniel Winnik, který se usadil na druhém místě tabulky produktivity celé NHL, když si ve dvou utkáních připsal čtyři branky a jednu asistenci a nese tak velikou zásluhu na tom, že se jeho Kačeři vracejí z dvouzápasového výjezdu do Kanady s plným bodovým ziskem. 

Kouzlo třetí řady  

   V prvním ligovém utkání pomohl urostlý Kanaďan Kačerům z Anaheimu dvěma přesnými zásahy do sítě Vancouveru a řídil tak překvapivou demolici sebevědomých Kosatek v poměru 7:3 a v pondělním utkání na ledě Calgary dokázal nejen svůj střelecký úspěch zopakovat, ale ještě ho vylepšit o jednu gólovou přihrávku, Ducks tak díky němu zvítězili 5:4. Tato čísla by nebyla nic tak překvapivého u elitního útočníka, který by ve svém klubu řádil v prvním útoku, jenže teď považte, že sedmadvacetiletý Winnik nastupuje až ve třetí útočné formaci Anaheimu a také to, že ho kalifornský klub podepsal v létě jako volného hráče především díky jeho defenzivním schopnostem. Bývalého hráče Phoenixu, Colorada a San Jose si v jeho předešlých klubech vážili především pro jeho schopnost blokovat střely soupeřů a tak ho využívali nejčastěji při oslabeních. Nyní se zdá, že v něm, kouč Anaheimu, Bruce Boudreau objevil i ofenzivní schopnosti, když k Winnikovi zařadil do útoku finského veterána Saka Koiva a kanadský expres jménem Andrew Cogliano. Zatímco posledně jmenovaný dodává této formaci rychlost, tak Fin se stará o hokejovou chytrost a Winnik nabízí při svých tělesných proporcích sílu a důraz před brankou soupeře. Osmapadesátiletý lišák Boudreau tak zřejmě stvořil ideální útok. Finova formace zařídila pět z dvanácti gólů, které Anaheim svým soupeřům zatím nasázel. "Saku je hráč pro první, nebo druhý útok," řekl po pondělním utkání, kapitán Anaheimu, Ryan Getzlaf: "Ale chtěli jsme mít silný i třetí útok. To je veliká výhoda," dodal lídr mužstva. Sám Winnik, který se už teď těší na kalifornské sluníčko, si nemůže spolupráci se svými novými kolegy vynachválit: "Hodně spolu mluvíme, to se pak hraje lépe," říká s úsměvem. Jen čas ukáže, jestli si Winnik, který si připsal během prvních dvou zápasů nového ročníku NHL skoro čtvrtinu svých bodů z loňské sezóny, dokáže udržet stávající formu.