JASON_X

Sawa je poněkud nepůsobivá zabijačka. Snaží se o image Hit-Girl, ale přitom dostává v jednom kuse po hubě a každou chvíli jí musí někdo jiný vytáhnout z průseru. A je zmítaná všelijakými úzkostnými stavy a plná bolestných vzpomínek, které se snaží dostat z hlavy fetem. Pod jejím drsným zevnějškem se totiž skrývá citlivá slabá dívka, která by jistě žila ráda normálním rodinným životem s mamkou a taťkou a randila s pěknými metrosexuálními kluky, ale má tu smůlu, že žije obklopená nemilosrdným psychopatickým ultranásilím v odpudivé městské džungli.... Tak na takovýhle infantilní psychologizování já vám z vysoka kašlu vážení. Ve filmu podobnýho druhu chci vidět brutální, přímočarou a vtipnou řežbu a ne koukat na to, jak hlavní hrdince co chvíli slzí její smutná očička. Příště si vyberte, jestli chcete natočit romantickej rádoby drasťák pro náctiletý, nebo pořádnou masařinu, obojí jaksi neštymuje dohromady. Aspoň že Samuel L. je skvělej jako obvykle, akce je většinou hodně dobrá a natočený je to nadprůměrně zručně a pohledně. A fakt, že předloha je japonskej animák, mnohé vysvětluje. Takže tentokrát upřednostním formu před obsahem a zaokrouhlím nahoru.

Trikově opulentní a vizuálně opojná sci-fi pohádka, u které nejeden divák zatouží po přečtení si celé Burroughsovy marťanské ságy a taky třeba po tom, aby mu bylo znovu dvanáct. Jeho dospělá část se sice trochu poušklíbá například nad nereálností "sedmimílových" skoků pozemšťana na Marsu, nebo nad lacině vulgárním zjevem nesympatické martské princezny, ale každopádně tenhle přes 100 let(!) starý příběh v kombinaci s moderním zpracováním strčí hravě do kapsy většinu současné komerční fantasy produkce. Chci pokračování!

První hodinu klidně přeskočte, samý významný pohledy a slizká muzika a "ajlavjů dédy" a podobný klišoidní megasračky. Hnus. Pak přijde pro nezasvěcenýho diváka totálně zmatenej scénáristickej eintopf s celkem vizuálně pohlednýma digitálně vytuněnýma scénama, završený megadigitální závěrečnou megařežbou, ve který scházel už snad jen Batman a naopak tak padesát jinejch postav přebejvalo. A poslední dvacetiminutovku přeskočte radši taky, aby se vám nezvedl kufr třeba z novýho kapitána Ameriky. Megahnus. V několika slabejch chvilkách jsem si myslel, že bych mohl dát aspoň malou třetí za ten vizuál, ale po některejch výjevech jsou i ty dvě moc. Třeba ony dvě momentky s pisklavým koštětem Spidermanem a jeho homoidolem megakreténem Iron Manem byly fakt... divný, nepěkný, nezdravý. Tenhle film už nikdy nechci vidět.

Nesourodou ultrakomerční skvadru Avengerů vůbec nemusím a její ságu sleduju jen namátkově, takže do začátku jsem spadnul trochu po hlavě a dost dlouho se v tom galimatyáši postav zorientovával, protože víc než polovinu jsem jich vůbec neznal. A jestli jsem chvíli po začátku doufal, že tihle Avengeři by už snad mohli jít jinou, temnější, dospělejší, méně "popcornistickou" cestou, příchod na scénu kašpara a vošousta Iron Mana s jeho hulibrkem Spidermanem rázem utnul mé veškeré naděje a já opět očekával přeplácanou, užvaněnou, hyperakční šaškárnu. Ale v průběhu filmu jsem můj kyselý a zapšklý postoj trochu přehodnotil a musím ocenit líbivý vizuál (naprostá většina děje se odehrává ve vesmíru na cizích planetách, což mám rád), hraje v tom Cucumberbitch, Dinklage, pěkná Gomora se zeleným xichtem a ještě hezčí čarodějka (nebo kdo) Wanda, no a dokonce jsem se párkrát pousmál nějakému tomu vtípku (i když víc než vtipu je ve filmu obligátní avengerské trapnosti). A potěšil mě nečekaný konec, protože Thanosovo řešení problému přemnožení populace Vesmíru má něco do sebe. Rád bych, aby v příštím dílu došlo i na zbytek všech Avengerů i negrů z Wakundy, ale samozřejmě tomu nevěřím. Nejblbější scéna: Z množství zdatných kandidátů vítězí o prsa gymnastky Spidermanův pohled poté, co byl Iron Manem pasován na Avengera.

Rozporuplný a svérázný pokus o české komorní postapo a zároveň moje nostalgická vzpomínka na svého času populární pražské kino 64 U Hradeb, ve kterém jsem kdysi tuhle fantasmagorickou zajímavost viděl. Z oné pravěké projekce jsem si dodnes pamatoval jen komicky drsňáckého Mrkvičku v křiváku zasněně vzpomínajícího na hamburgery a lolitku sprostou jako dlaždič ("Nelítej tu jak píchlá šprcka!"). Jsem rád, že jsem se konečně dokopal k repríze, protože viděno dnešníma očima a z více úhlů, nabývá tahle filmová kuriozita dalších rozměrů. Samozřejmě ze spousty hledisek je Poslední přesun poloamatérská chujovina nehodná hlubšího rozboru, postavy i jejich repliky a dialogy jsou trapné až na půdu (to se týká hlavně jelimánkovského Frice a malé Novákové), jejich vulgární mluva působí jaksi nepřirozeně, křečovitě a zvuková stopa je nechutně a nepochopitelně zaprasená ohavnou kytarovou kakofonií (Koller & spol.). Na druhou stranu ale v zaprděném českém prostředí vcelku ojedinělý a tím i záslužný počin, perfektní lokace (lomy, vojenské újezdy, jeskyně, štoly, kanály, betonová sklepení a kryty), interiéry jsou i dobře barevně nasvícené, syrová a vcelku záživná atmosféra a koneckonců i (ve svých rolích) skvělí Bartoška a Mrkvička. A i když film (hlavně jeho scénář) ponejvíc připomíná víkendový nadšenecký výtvor party kámošů, v porovnání se všelijakými Kolji a jiným podobným komerčním svinstvem musím zaokrouhlit vysoko nahoru a hlasitě zvolat: "Jen houšť a víc takového menšinového bizáru!". Nejlepší dialog: "Co je vám?" "Umírám, ty kreténe!"

Scénáristicky mistrně vycizelované nahlédnutí mezi různorodou předválečnou anglickou smetánku, která se setkala ve venkovském sídle mj. u příležitosti honu. Zprvu si jistě leckterý divák úlevně oddechne že máme republiku, když uvidí tu přehlídku nechutných snobských kreatur (jak mezi panstvem, tak mezi jejich nafoukaným služebnictvem). Nato mu možná dojde, že mamonem ovládaná a často buranská a polovzdělaná buržoazie je ještě o třídu horší třída. A pak si třeba řekne, že je to jen film, zjistí že pár postav je mu vcelku sympatických a začne si užívat spletitý a zároveň záživný příběh s velkou porcí konverzace okořeněné detektivní zápletkou. Už kdysi před lety v Ponrepu se mi tenhle Altman hodně líbil a dneska ne jinak. Plejáda známých hereckých xichtů, bravurně vystavěný příběh, jemná klavírní hudba a věrohodná dobová atmosféra. Za menší mínus bych pak považoval třeba přílišnou zkarikovanost některých postav a tendenční černo-bílé stranění zneužívanému "dobrému" služebnictvu na úkor "zlé" aristokracie.

Když mi při práci větev jako noha zlomila před lety sedm obratlů a lopatku, taky jsem měl blízko k tomu, abych skončil na kriplkáře. Nevím co bych potom dělal, možná bych si to hodil, možná bych zase začal chlastat, těžko říct. Určitě ale vím, že bych se k lidem kolem sebe nechoval tak zhovadile jako Geirr. Občas si mě sice něčím naklonil, třeba když nečekaným direktem poslal k zemi tu otravně vlezlou psychočůzu, ale většinu času mě jeho slabošské ublíženectví a nasranost na svět nebavily. Nebavila mě ani většina ostatních postav, nebyly mi ničím blízké ani sympatické, chovaly se dost nepravděpodobně a nezáleželo mi na nich. Film na mě "v psychologické rovině" nijak významně natož novátorsky nezapůsobil, protože pesimismus i negativismus jsou v různých podobách a variacích samozřejmou (sou)částí mého/mých světonázoru/názorů, stejně ovšem jako i opačné úhly pohledu, prostě nic nového pod Sluncem. Po formální stránce se jedná o vizuálně nepříliš přitažlivou a filmařsky okázale ledabylou poloamatérštinu ve stylu podobných severských rádoby syrových a autentických ledabylostí. Nejdéle si z filmu asi zapamatuju scénu s ruskou ruletou odkazující na Deer Huntera, ale silně pochybuju že se k němu ještě někdy vrátím.

Některé remaky předčí originály a tohle je jeden z nich. Po Kraftidiotech jsem si přál jezdit se sněžnou frézou v Norsku, ale teď bych ještě radši jezdil se sněžnou frézou v Coloradu. I když je scénář takřka navlas stejný jako u originálu, režisér je dokonce navlas stejný a spousta scén je de facto zkopírovaných, líbila se mi kopie o dost víc. Coxman Neeson je charismatištější i sympatičtější než Dickman Skarsgård, karikatury Indiánů méně blbé a zajímavější než karikatury Srbů, americké prostředí je uvěřitelnější než to evropské, vtipy byly vtipnější (rezervace/rezervace, Ind/Indián...), sněhu je tam víc, snežný pluh je větší... Něco bylo ovšem blbé stejně (kápo amerických gangsterů je stejný kašpar jako kápo gangsterů norských) a pár detailů mě vyloženě iritovalo (kápův synek má být poloviční Indián a přitom ho hraje učebnicově bílý prcek a navíc protivný šprt). Bavilo mě to, bavil jsem se, ale na pátou hvězdu by se muselo leccos vylepšit, třeba hodně omezit patos a "laskavou hřejivost", vyházet spoustu středoproudového svinstva a nebát se ukázat víc mordů a drasťáren (o většině mrtvol se dočteme jen z titulků). Zkrátka mělo se to natočit víc na způsob starých coenovek, nebo to měl aspoň točit jiný režisér. No ale to už by pak zase nebyl remake, že jo.

Drzá, takřka svatokrádežná zpotvořenina velkolepě deviantního a temného francouzského originálu. Španělský rejža v drobnostech přeonačil scénář, zaoblil mu hrany a celou atmošku zprznil natolik prasáckým způsobem, aby byl jeho výplod stravitelný pro většinového amerického diváka. A totálně překopal závěr v takovém stylu, ze kterého se mi až zvedl pajšl. Syrovou, nezdravou a temnou úchylárnu nahradil sterilní, šablonovitý, středoproudový blivajz. Je zajímavé dát si oba dva filmy po sobě, pak ještě víc vynikne třeba fakt, jak banálně vstřícná je od samého začátku komunikace s divákem v americké variantě na rozdíl od tajemného, 'introvertního', málo sdílného originálu. Nebo že Sarah je blonďatá komunikativní sangvinická ovečka namísto temné mlčenlivé sfingy a namísto černé kočky vlastní odpudivého gaučového čokla (už tenhle fakt hovoří za mnohé). Harringové Madeleine je tuctová americká panička, které její vražednou psychopatku ani na chvíli nevěříte, na rozdíl od psychopatky v podání démonické Béatrice Dalle. A pak už to zmiňované finále... Eh. Neznat originál, uvažoval bych možná chvílemi i o čtvrté a po závěru dal zklamané tři. Ale tenhle film je tak naprosto zbytečný, až je mi z toho smutno.

Mohl bych tu opsat můj komentář k jedničce. Zábavná, svižná a nenáročná soft sci-fi záležitost se sympatickými postavami, která teď už vůbec nezastírá inspiraci skvělým Butterfly Effectem. Jessica Rothe má nesporný komediální talent a stejně jako u jedničky bych šel na čtvrtou, nebýt místy až příliš cukrkandlového patosu a všelijakého jiného sluníčkového ťu ťu ťu - ňu ňu ňu. Ale bavil jsem se dobře, před odjezdem na dovolenou ideální film. A pozor na potitulkovou scénu, která slibuje zajímavé (snad) pokračování.