JASON_X

Jo jo, taky bych chtěl takové auto, zkusím začít říkat svojí bordó feldě Kristýna a povídat si s ní, třeba taky obživne... Milá a zábavná záležitost, ale na víc jak na silné tři to nevidím, protože z tak skvělého námětu, jakým je živý vraždící automobil, se dalo podle mě vytřískat mnohem víc, zvlášť když měl režii mistr Carpenter. Kingovu předlohu neznám, ale pokud byl film natočený striktně podle ní, bylo by myslím bývalo lepší natočit Christine jen "na její motivy" a scénář trochu vytunit, na můj vkus (a na pana Carpentera) byl myslím příliš chudý a krotký, tedy málo bizarní, šílený, fantasmagorický, "něco" tomu prostě scházelo... Ale Keith Gordon je bez chyby, ty jeho ksichty jsou k popukání. (Pozn.: Asociace na kdysi dávno viděného Herzova Upíra z Feratu v ČST, musím si ho po víc než čtvrtstoletí zreprízovat!)

Nemilosrdně přímočaré Carpenterovo vykradení a naklonování vlastního o patnáct let staršího Escape from New York nemá chybu, jako kdyby se čas zastavil. Stoprocentně béčkový scénář, stylová výprava, bezostyšně mizerné triky, tedy Carpenter jako víno, tak jak ho mám rád. Russell je dokonale retro, tzn. obléká se, mluví a tváří se pořád jako vylízaný osmdesátkový dement, okolo něj spousta dalších magorů a podivínů (Buscemi, Fonda, Pam Grier...) Když jsem byl na tomhle skvostu kdysi dávno v kině, jeho jemnou delikatesnost jsem ještě, coby mladý intelektuál, nedokázal plně ocenit. Ale teď po letech u něho už nadšeně hýkám a nekompromisně pětím!

Jo jo, starý dobrý osmdesátky, takovýhle nádherný šílenosti už se dneska netočí. Jeden z Carpenterových skvostů, tady ovšem nedoceněný, možná nepochopený... na tyhle filmy musí mít divák prostě tu správnou slinu. Třeba pro mě je tenhle kousek symbolem počátku 80.let v "béčkovém" filmu a zároveň jedním z jejich filmových milníků. Na první pohled se může jevit jako mozkovýplachová pitomost, s příšerně přehrávajícím Russellem, který sípavě a s teatrálně přihmouřenýma očima pronáší úderné hlášky typu "Call me Snake...", ale... ale to je přece přesně ono! Takhle to tenkrát lidi chtěli, tak se jim to líbilo, kdo nezažil nebo nepamatuje, možná nepochopí. Takže toho bůra dávám taky z nostalgie, přiznávám. Ryze osmdesátkový béčkový scénář, nádherně bizarní postavy (vede homosexuální Vévodův pobočník, v těsném závěsu za ním podivínský americký president), skvělá výprava, bez nadsázky geniální hudba (ozvěny Halloweenu jsou zřetelné), nezaměnitelně carpenterovská atmosféra, temná, jemně psychedelická, no a pak takové drobné jahůdky jako třeba inspirace pro 11.září, křišťálové lustříky na blatnících Vévodova auta, Haukův extrémně obří mobil... to snad stačí, ne?

Nikdy bych si nepomyslel, že by mě film od Coenů mohl tak příšerně nudit. "Zásluhu" na tom má především mizerný scénář, nemastný, neslaný, rozpačitý, nenápaditý, navíc se špatně vyprávěným příběhem, který mě vůbec nevtáhl do děje. Bezkonkurenčně nejslabší coenovka, kterou jsem viděl. Když True Grit srovnám s jiným podobně pomalým a komorním westernem, tedy s poetickým a filosofujícím Jarmuschovým Dead Manem... ne, to se srovnávat vůbec nedá. Neumím si představit, že bych si to někdy pustil znovu... Slabé tři, protože poslední půlhodina docela ujde a herci jsou většinou výborní.

Pane jo... Tak po nějakém čase mi zase nějaký film stoprocentně sedl. Příběh drsný jako šmirglpapír, syrový jako tatarák a pochmurný jako katolická mše. Nemůžu se ubránit srovnávání s podobně laděným minimalistickým postapem The Road podle výborné knihy Cormaca McCarthyho, které se mi taky hodně líbilo... No, zprvu jsem to viděl na plichtu, ale postupně jsem dospěl k názoru, že Road je proti Roverovi limonáda. Především se o to zasloužil Guy Pearce, jehož chladnokrevný a mlčenlivý chlápek strčí Mortensenova jemnocitného fotříka do kapsičky na drobáky. A retard Roberta Pattinsona je minimálně stejně dobrá a stejně dobře zahraná postava. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků letošního roku. A fakt, že je tu film momentálně v modrých číslech (60%), mě v mém názoru jen utvrzuje.

Čtvrtý Underworld se opět vyšvihl na výsluní béčkové zábavy, jsem rád a mile překvapený, protože po totálním průseru, kterým byla trojka, jsem v to vůbec nedoufal. Krásná Selene hned na začátku krágluje a vyssává lidi jak na běžícím pásu, pryč je vykastrovaná pseudohumanita předchozích dílů, ve kterých upíři chlemtali krev buď jenom z konzervy, nebo (nepochopitelně) sobě navzájem. A taky je tenhle kousek mým prvním viděným 3Déčkem, takže k němu chovám tak trochu nostalgický vztah a dávám mu plný počet. Nenapadá mě, co bych filmu vytknul, vizuálně pohledná, oddechová a temná fantasy podle mého gusta. Na upíří maminku, jakoby politou lesklou černou tuší, je radost pohledět, její upíří dcerka do děje nevnesla příliš sentimentálního pathosu, jak jsem se obával a mimo to se tvůrcům hodně podařilo několik dalších vedlejších postav. Z mojí strany naprostá spokojenost. Jen... kdybych bych třímetrový půltunový lykan, nebudu se s mrňavou upírkou prát tím způsobem, že ji chytnu a někam odhodím, ale chytil bych ji a vymačkal z ní duši. No nic, to se jen musel ozvat ten můj zpropadený smysl pro detail...

Po třetím dílu Underworldu musí být snad už každému nad Slunce jasné, že tvůrci série nepokrytě straní vlkodlakům na úkor upírů, což mě hodně zarmucuje. Upíři jsou totiž krásní, temní, chladní, vznešení, zatímco lykani jsou tupá smrdutá chlupatá zvířata. Z toho je taky znát, že místem vzniku 'underworldů' je plebejská Amerika a ne stará dobrá Evropa. Navíc vlkodlaci jsou asi všichni gayové, protože mezi nimi vůbec nejsou ženské. No nic, dost žertů a teď už vážně, tedy k filmu: Stručně a výstižně - sterilní, klišoidní, šablonovitý hollywoodský hnůj s mizernými levnými triky. Idiotský příběh o povstání utlačovaných ubohých otroků - lykanů zkřížený s idiotským příběhem o zakázané lásce zoofilky Julie Upírové a zvířete Romea Vlkodlaka, se snad musel zrodit v mozku nějakého vylízaného senilního dementa. Je to celé tak trapné a nudné, až mě to fyzicky bolí. Bolí dvojnásob, protože tenhle hnusný potrat částečně zařízl i předchozí dva díly. Díky svému retardovanému obsahu klesá film na mé stupnici k její samotné spodní hranici, ačkoliv se všemožně snaží být hustoatmosférickým a vizuálně pohledným. Hvězda za celkovou atmosféru a za nějaké ty vizuálně hezké scény, zbytek je ryzí odpad!

Moje okouzlení prvním dílem ságy částečně vyprchalo, a tak jsem už napoprvé na jeho pokračování objektivně spatřoval nejrůznější mouchy... Upíři, kteří z morálních důvodů nepijí lidskou krev (tedy aspoň ne "živou" krev), stojí za houby a jsou dobří leda tak pro malé caparty, nebo pro svíčkové baby. Ale vzájemně se vyssávají o sto šest, hm, pitomost... Pan Korvín senior, údajný "Nejstarší Nesmrtelný", který po dlouhá staletí jako kapitán Nemo brázdí se svou oddanou posádkou mezinárodní vody Underworldu, vypadá ze všeho nejvíc jako penzionovaný učitel dívčích prací. Velký upír Marcus pak zase připomíná jakýsi nepovedený experiment zešílevšího doktora Moreaua, a namísto toho, aby po nocích vycucával panny a malé děti, jak se na upíra sluší a patří, chlemtá radši krev kobylám. Neustálé zamilované pohledy, hubičkování a kopulování Smrtonošky s Hybridem mi, stylově řečeno, pilo krev; tyhle lyrické vložky si laskavě páni tvůrci nechejte na nějaké přiblblé romanťáky. A filmový příběh už mi nepřijde rozkošně béčkový, nýbrž béčkově stupidní, přemýšlet u něho důrazně nedoporučuju... Ale potěšilo mě třeba, že na začátku filmu dostala aspoň trochu prostoru zajímavá Amelia, která chudák v jedničce nestačila ani promluvit, jen párkrát hodila svýma krásnýma upíříma očima, a už bylo po ní. A pobavil mě Pražský hrad na břehu Dunaje naproti budapešťskému Parlamentu, příjemně halucinační obrázek. Takže tolik asi k druhému Underworldu... Jo - ještě jsem vlastně zapomněl napsat, že se mi to samozřejmě i přes všechnu mou kritiku moc líbilo, to je snad jasná věc.

Cože?! Už tady opruzuju rok a půl a ještě jsem neokomentoval Underworld?! Tak tedy - tohle je přesně ten druh filmu, u kterého se jako tupé infantilní hovado nechám okouzlit a oblbnout lacině líbivou estetickou stránkou, bez zábran si při něm ukájím svou odvěkou fascinaci vampyrismem, nostalgicky vzpomínám na hudbu všelijakých novoromantických, gothických a punkových kapel z časů mého dospívání, mlsně se olizuju nad Kate Beckinsale v černé kůži a latexu a bez váhání pětím, v očích skelný pohled, kundaliní šakti mocně tryská z múládháry vzhůru k sahasráře a můj totálně vypláchnutý mozek spokojeně přede v hladině alfa.

Bohužel už kdysi dávno napoprvé zklamání a ani po letech tomu není jinak. S takovou výpravou a s takovými herci se mohl natočit mnohem plnokrevnější western, než tahle zvětralá limonáda o charakterních šlapkách a zmoudřelých pistolnících, věčná škoda a trestuhodně zmrvená šance, protože Eastwood ani Hackman už neomládnou. Jednak mě na Unforgiven nebaví příběh, který jako kdyby se vylíhl v mozku nějaké praštěné sufražetky a zároveň zapálené členky abstinentního hnutí. Zkrátka komerční úlitba módnímu salónnímu humanismu a genderové i rasové rovnoprávnosti (jeden ze tří zabijáků musí být pochopitelně oduševnělý černoch, který ještě navíc žije s Indiánkou...) No a druhak sledovat chudáka starýho dobrýho Clinťáka, kterak hraje skoro celý film vyměklýho roztřesenýho páprdu, to je fakt utrpení, jako kdyby se snažil "vylepšit" si na stará kolena svou reputaci, polidštit se, nebo co... hnus. Pámbu zaplať za poslední půlhodinu, ve které zase konečně našel svoje koule a hlavně zaplať za Gena, který je měl naštěstí celou dobu pevně usazený v kalhotách. A vzhledem k tomu, že k téhle směšné frašce zní ještě jako naschvál hnusná poblijónská cajdákovitá hudba, třetí hvězdu můžu dát leda tak za samotný závěr, který je výborný. Ale jinak mě tenhle středoproudový, patetický, líbivý film, vyrobený stařecky sentimentálním Clinťákem pro senilní oscarovou komisi, nebaví a nebaví.