Christine

Jo jo, taky bych chtěl takové auto, zkusím začít říkat svojí bordó feldě Kristýna a povídat si s ní, třeba taky obživne... Milá a zábavná záležitost, ale na víc jak na silné tři to nevidím, protože z tak skvělého námětu, jakým je živý vraždící automobil, se dalo podle mě vytřískat mnohem víc, zvlášť když měl režii mistr Carpenter. Kingovu předlohu neznám, ale pokud byl film natočený striktně podle ní, bylo by myslím bývalo lepší natočit Christine jen "na její motivy" a scénář trochu vytunit, na můj vkus (a na pana Carpentera) byl myslím příliš chudý a krotký, tedy málo bizarní, šílený, fantasmagorický, "něco" tomu prostě scházelo... Ale Keith Gordon je bez chyby, ty jeho ksichty jsou k popukání. (Pozn.: Asociace na kdysi dávno viděného Herzova Upíra z Feratu v ČST, musím si ho po víc než čtvrtstoletí zreprízovat!) (06.09.2014)

Coby horor vás Christine úplně nevyděsí. Ono to snad ani nejde, udělat seriózní horor o starém červeném autě, které se po rozbití samospravuje jako Transformer. Ale jednu lekačku si užijete a napětí také - na tak absurdní námět až překvapivě fungující. Carpenterovi se podařilo vystihnout i bizarní kouzlo námětu, typické pro Kingovy předlohy. Zde detailně zaměřené na fetišistické propadnutí outsiderského mladíka autu, které se stane jeho modlou a pomůže mu najít sebe sama. Na čem taky Christine staví a co v ní funguje dobře - a že je to vyprávěcí parametr, na který současní tvůrci hororů spíše kašlou - jsou postavy, jejich proměna, motiv snahy zachránit přítele a podobně. (18.09.2020)

Kniha i film jsou průměr (možná i lehký podprůměr) jak v případě tvorby Kinga, tak Carpentera. Přesto jsem se u filmu vůbec nenudil. Na druhé straně jsem z něj nebyl ani nijak odvázaný. Kdyby za Christine nestála dvě tak známá jména filmového a literárního horroru, jistě by se (díky absenci samozřejmého očekávání) dostalo tomuto snímku i vlídnějšího nahlížení diváka. Takto je zklamání většinou nevyhnutelné. Hlavní zádrhel je asi v tom, že Kinga inspirovaly starší, méně známé filmy o zabijáckých autech, ale on tento námět pojal po svém: Přivedl (respektive přivezl) tohle obskurní horrorové monstrum do světa středoškoláků a jejich problémů. Možná, že spolu jen neladí právě spojení těchto dvou témat - s tím pak nic nenadělá ani John Carpenter. (A nebo už začal King, nespokojený s Kubrickovou interpretací Shiningu, tvrdě kontrolovat filmy podle svých knih?) PS: To auto působí sice velmi nebezpečným dojmem, ale bohužel není strašidelné. A to by asi mělo. (10.09.2006)

láska je cit čisto iracionálny, nekontrolovateľná a popri snoch a duši objektívne nepreskúmateľná emócia; prečo sa niekto zaľúbi práve do toho človeka a nie do iného, prečo sú títo dvaja zamilovaní a necítia to isté k niekomu inému . . . istý veľmi špecifický poddruh "lásky" je fetišizmus - zbožňovanie vecí; ten má mnoho podôb - v tej najznámejšej ho poznáme ako privoniavanie si k dámskym gaťkám, topánkam alebo pančuškám, lenže potom je tu jeden veľmi rozšírený mužský fetišizmus, ktorý skôr než obsedantno-úchylne sa pokladá za prejav typickej mužskosti a "machovosti" - láska k autám, posadnutosť ich "tuningom", opravami, leštením, starostlivosťou, zvukom motora, spočítajte množstvo časopisov o auto - moto (je to niečo podobné ako napr. futbal - kdežto tu máte k zbožňovaniu aj konkrétnu reálnu vec, totem, fetiš, na rozdiel od nehmotnej futbalovej hry); navyše - zvláštna ľudská vlastnosť pomenovávať neživé predmety, ktoré vlastníme, je stará ako ľudstvo samo a bežná doteraz (moja prvá gitara sa volala Milka, druhá sa volá Jarka . . .) a to, že auto má meno nie je vôbec výnimočné; lenže akonáhle má niečo meno, vytvárame si k tomu vzťah; king & carpenter v (podľa mňa najlepšej kingovskej adaptácii - a nech sa na mňa darabontovi fanúšikovia nehnevajú) sa pozreli na fetišizmus a posadnutosť z trochu iného pohľadu: čo ak nie my si vyberáme predmet zbožňovania, ale ten predmet si vyberie nás? a čo ak on nás zbožňuje ešte viac ako my jeho - doslova na život a na smrť! každopádne 13 rokov pred Cronenbergovým Crashom (a 15 pred matrixom a vyše 20 pred Transformermi) tu bola Christine, červený cadillac, ktorý je metaforou zla, ktoré je večné, pohlcujúce a neporaziteľné; s dokonalým soundtrackom ("God, I hate rock´n´roll!"), výbornou štýlovou réžiou je ďalším dôkazom nesporných a vysokých kvalít tohto filmu množstvo citácií, odkazou a parafrázovaní tohto filmu v iných dielach, ktoré prišli po ňom, okrem spomínaných napríklad Tarantinov Death Proof alebi videoklip Radiohead ku piesni Karma Police, ktorý je celý citáciou jednej z famóznych scén tohto filmu, ale mám pocit, že ani Lyncha tento snímok nenechal ľahostajným; (14.01.2009)

Knižnú predlohu mám veľmi rád, jedná sa o pomerne rozsiahlu, takmer 500 stranovú záležitosť, takže v prípade filmovej adaptácie treba počítať s redukovaným príbehom. Christina je klasickým filmom krásnych 80. rokov, Carpenter pristupuje k dielu majstra so cťou a prináša dobový príbeh o nešťastnej, i keď nie príliš tradičnej, láske. Vo filme môžeme počuť priehrštie rock ´n´ rollu, na ktorý boli výrazné narážky i v knihe, čiže atmosféra predlohy je zachovaná, snímka má svojské, pre znalcov režisérovho diela typické kúzlo, ktoré dotvára i klasická, „carpenterovská“ melódia, sprevádzajúca, tentoraz v menšom množstve, nočné Christinine výjazdy. V rámci Johnovej tvorby priemer, no ako filmový prepis mnohokrát przneného spisovateľa vydarený kúsok a taktiež nostalgická záležitosť, pretože toto je presne ten typ filmu, ktorý by som si zamiloval v detských časoch. (21.11.2009)